Rád bych upozornil na pár novinek, co se mi povedly za těch pár týdnů postupně rozběhat.

• Komentáře jsou nyní k dispozici i pro alba a fotografie :)
• Přibyla nám stránka s Kalendářem
• Všchny texty by již nyní měly být přeloženy do češtiny a angličtiny. Pokud narazíte na chybu, dejte mi prosím vědět.
  
• Funguje již anglická sekce. Zde bych upozornil, že publikované texty v ní jsou odlišné od českých. Jinými slovy tam řádím hlavně já a nemám v tom zdaleka takový pořádek jako Kačka :)
• Některým z vás již možná dorazila notifikace o novinkách emailem, ostatním dorazí brzy.
• Trochu jsem upravil navigaci ve fotkách. Kliknutím na detail se nyní posunete na další v album (díky Ondřejovi za upozornění)
  

To je prozatím vše, časem doladím zbytek. Hezký den.

Vcerejsi rudy zapad naznacil hezke pocasi a rano nezklamalo, je nadherne! Zrejme jsme tomu desti ujeli a muzeme si vychutnat Palancinkove skaly. Jsou to skalni utvary na pobrezi, ktere jsou nejakym presne nezjistenym procesem stlacovany do tenkych vrstev, takze pripominaji stohy palacinek na sobe. Navic ty skaly bicuji neustale obrovske vlny, takze v tech skalach tvori uzasne zvukove i obrazove efekty. Predstavte si, ze jdete po chodnicku, kolem vas ruzne kericky a najednou pred vama vychrstne obrovsky gejzir vody, ktery navic vydava zvuk jako kdy se odpousti para z obrovitanskeho hrnce! Tak to je Sudden Sound....Vlny nevidite, ty jsou za dalsimi skalami blize k mori, do Sudden Sound se dostanou jen nektere vlny takovu uzkou jeskynkou a ty pak udelaji tento fantasticky efekt. Neco podobneho dela "Komin", ktery ovsem strika uzky proud vody opravdu vysoko, az se kolem dela mlha a samozrejme duha, nekdy i dvojita. Opravdu impresivni podivana!

Ovsem vyznamnejsi zazitek me dnes jeste cekal, ackoliv jsem o tom predem nemela ani tuseni. Trek do jeskyne podel reky Fox vybral Vlada a ja o tom treku nevedela vubec nic, ani to, cim je vlastne ta jeskyne zajimava. Za normalnich okolnosti by mi to bylo jedno. Dvou a pul hodinovy trek v krasne prirode za krasneho pocasi mi nedela sebemensi problem, ani kdyby na jeho konci nebylo nic zajimaveho. Takze jsem cedulce na zacatku treku  nevenovala vetsi pozornost, ackoliv na ni byla zminka o dvou brodeni reky. Stejne bych si myslela, ze to plati jen pokud jsou povodne. Takze kdyz jsme se poprve setkali s rickou a "prebrodili" ji tak, ze jsme to polovyschle koryto obesli, tak jsme si mysleli, ze mame prvni brod za sebou. Z naseho omylu nas vyvedli dva vracejici se turisti, jejichz mokre kalhoty svedcily o skutecnem brodeni! Jak seredne jsme se mylili, jsme se presvedcili velice zahy. Pred nama byla reka, dost siroka na to, abychom z ni meli respekt a hledali zpusob jak to obejit. Ale oranzovy torjuhelnik na druhe strane brehu udaval jasny smer. Bohuzel .... ta voda byla LEDOVA, NESKUTECNE LEDOVA!!!!!!!!!!!!! Ano, byla ledova tak, ze moje prstiky po par krocich ztracely cit, cimz jsme ja ztracela balanc, nebot to se spatne chodi po kamenech,kdyz je pod sebou ani necitite. Takze jsem si to "uzivala" asi vic nez Vlada, bo ten to statecne prehopsal ze desetinu meho casu. Ja jsem si vychutnavala kazdy krucek. Auuuuuuuuu! Samou bolesti jsem nemohla pokracovat dal a musela jsem mym nebohym prstikum dat nejaky cas na vzpamatovani se. Pri predstave, ze tohle musim absolvovat jeste jednou a pak vlastne jeste znovu totez na zpatecni ceste, jsem tu jeskyni zacala nenavidet a proklinat. Cimze je ta jeskyne vlastne zajimava? nechces tam jit sam? Ja tu na tebe pockam. Pri pohledu na druhy brod, ktery byl jeste delsi a hlubsi nez ten [redchozi, verim, ze i Vlada mel tyhle myslenky. Ale jelikoz nejsme srabi, anebo mozna jsme, ale nechteli jsme to dat najevo, tak jsme to prebrodili a pokracovali dal. Cesta se jeste vic zhorsovala, nebot jsme stoupali po mokrych a velice kluzkych sutrech. Konecne, dost vysoko od reky, se pred nama otevrel pomerne prostorny vstup. O co horsi cesta sem byla, o to hezci byla jeskyne! Je to vlastne jedna dlouha chodba, obklopena krapniky a jinymi formacemi. Verejnosti pristupnych je asi dveste metru. My jsme bohuzel mohli prozkoumat jen asi 150 m, nebot zbytek chodnicku byl pod vodou a brodit se v jeskyni jsme fakt nehodlali. Bohuzel ani krasa krapnikovych utvaru mi nevyhnala z hlavy strach ze zpatecni cesty, z opetovneho brodeni tou skoro mrznouci vodou. Ovsem jina cesta zpet nebyla, takze nebylo vyhnuti. Nastesti, napodruhe uz to nebylo tak hrozne (ne, kecam, bylo to stejne bolestive jako predtim, jen jsem vas, stejne jako sebe, chtela uchlacholit). Kazdopadne je prijemne vedet, ze mate funkcni ponozky a funkcni botky, ktere vas hned hreji, i kdyz v nich nemate uplne sucho. Timto peji chvalu na goretex a ostatni funkcni tkaniny!!!

Cesta podel zapadniho pobrezi je zajimava snad jen tim, ze je to nas prvni den, ze ktereho nemame fotky! A to z jedineho prosteho duvodu, o kterem jsem se zminovala v nekterem z predchozich prispevku. Kvuli desti, prece! Sice jsme cestou udelali nekolik kratkych zastavek, ale bud to byly zastavky informacni, abychom si zjistili predpoved pocasi, nebo to byla jedna kratoucka prochazka k lagune na pobrezi ci ciste pragmaticka prestavka na doplneni zasob ve meste Greymouth, ktere je zajimave tim, ze je naprosto nezajimave.

Jedine pozitivum celeho dne bylo, kdyz navecer konecne prestalo prset a my mohli pozorovat nadherny zapad slunce s rudou oblohou nad Tasmanskym morem......

Zapadni pobrezi Noveho Zelandu je oblasti, kde nejvice prsi. Takze cestou samozrejme prselo, jak jinak. Jestli si nekdo z vas mysli, ze u vas doma taky casto prsi, tak vezte, ze to urcite neni nic proti prseni na zapadnim pobrezi. Novy Zeland sam o sobe je oblasti, kde dost prsi, rozhodne vice nez na co je Stredoevropan zvykly. Dokonce i prvnim osidlencum, kteri pripluli na kanoich z Polynesie, se Novy Zeland jevil jako "dlouhy bily mrak" = Aotearoa, co je oficialni maorsky nazev pro Novy Zeland. A jestlize na NZ dost prsi obecne, tak i sami kiwi uznavaji, ze kdyz prsi na zapadnim pobrezi, tak fakt prsi! V nekterych mistech naprsi az sest ci deset metru vody za rok!!! Umite si to predstavit? Ja tedy ne. Ani pote, co jsme tu docela huste deste uz zazili. Sest metru vody je naprosto neuveritelna masa vody. Odkud se bere? Z mraku od Tasmanskeho more. Kam se ztraci? Tezko rict. ALe podle toho, jak tu maji reky siroka koryta, tak to bude asi hukot, kdyz se jimi provali tech sest metru vody. Pro srovnani jak prsi na zapadnim pobrezi a jak nekde u vas, kouknete na fotky a pak mozna pochopite....

Jelikoz nase auticko je destivzdorne, tak jsme cestu na zapadni pobrezi zvladli a uspesne jsme dorazili do destinace Fox Glacier. Vesnice, pojmenovana po jednom ze dvou ledovcu, ktere konci v pralese, pouze nekolik desitek vyskovych metru od more. Chteli jsme se po ledovci projit v ramci nejake organizovane tury, ale Vlada byl fascinovan moznosti zkusit si lezeni v ledu. Takze kdyz v agenture meli jeste otevreno a pote co nam rekli, ze zitra ma byt na dlouhou dobu hezke pocasi, tak nas oba rovnou objednal na celodenni lezeni v ledu! Ackoliv jsem o tom chtela vedet vic (uz jsem to kdysi zkusila, tak vim, jak je to narocne a vysilujici, takze me zajimalo jak dlouho polezem, kam, jak narocne cesty a tak), nemela jsem vubec sanci se zeptat :( Takze o tom nevim nic, jen to, ze zitra v osm rano je sraz!

Dnes je vyznamny den, nebot nas cekaji hned dva vrcholy - nejvyssi hora a nejvetsi ledovec. Abychom k obema vrcholum dne ziskali patricny respekt, zasli jsme nejprve do muzea nasat par zasadnich informaci o ledovci, o jejich vzniku, o hore a o jejim zdolavani napric stoletimi. 

Mt. Cook je se svymi 37xx mnm nejvyssi horou Noveho Zelandu, nachazi se na Jiznim ostrove uprostred pohori Jiznich Alp, ktere se tahne podel zapadniho pobrezi. Je pojmenovan po kapitanu Cookovi a naopak po teto hore je pojmenovana vesnice na jejim upati. Existenci a tvar nejvyssi hory pekne vysvetluje maorska legenda "jak buh tvoril Novy Zeland". Zatimco jsme v muzeu obdivovali hrdinske vykony horolezcu na pocatku minuleho stoleti, pocasi venku se umoudrilo a my mohli konecne obdivovat i onu majestatnou horu. Pohled na ni z tepla hotelu Hermitage je opravdu dechberouci. Zrejme kvuli tomu sem vsichni jezdi, jinak si neumime vysvetlit jak se tak obrovsky hotel tady dokaze uzivit. Kolem totiz jsoupouze dva kratke treky, ktere se daji stihnout behem jednoho dne. A pak uz zbyva jen lezeni na Mt.Cook, cehoz naprosta vetsina ubytovanych v hotelu Hermitage rozhodne neni schopna. Tak zrejme to bude ten zdravy vzduch a to duchovni rozjimani.....

Pokochani jednim vrcholem smerujeme ke druhemu dnesnimu vrcholu, k Tasmanskemu ledovci, nevetsimu novozelandskemu. Je dlouhy 29 km, zabira plochu 101 m2 a hloubka doshauje az 500 m. Tasmansky ledovec, jako vetsina ledovcu na svete, nyni taje a to dost rychle. Jeste v roce 1985, bylo na jeho konci nekolik samostatnych jezirek. Dnes, po 24 letech, se jezirka slila v jedno velke jezero, ktere se zvetsuje a narusta. Jestli jste videli ledovec a potazmo ledovcove jezero poprve jako ja, tak si umite predstavit ten zazitek! Pohled na jezero byl opravdu impresivni. Jezero ma sedobilou barvu a plave v nem nekolik obrovskych ker. Bezne se da po jezeru plout na clunech a mate tak moznost byt hodne blizko ledovym kram a kochat se jimi pekne zblizka. Bohuzel tyhle plavby se delaji jen do dubna, sakris :( Jelikoz jsme se nespokojili jen s beznym pohledem na jezero, vydali jsme mimo stezku, po hrebenu moreny (to je ten okraj jezera tvoreny sutry, ktere ledovec tlaci pred sebou a hloubi si tak cestu udolim). Pritahovala nas moznost dotknout se skutecne kry! Jedna takova byla totiz primo u brehu! Takze Vlada nelenil a "sboboval" tu haldu kamenu a sterku dolu, aby pokoril Tasmansky ledovec. A ze se mu to podaril, dokazuji fotky :)

Probouzime se ve Wanace, udajne neco jako mensi Queenstown, takze adrenalinove sporty servirovane turistum na stribrnem podnosu. Nam to tak teda rozhodne neprislo, bo kemp mame skoro pro sebe. Ale je to mozna tim, ze uz je opravdu po sezone (ta skoncila 30.4.). KAzdopadne rano ve Wanaka neni vubec hezke, po delsi dobe opet zamraceno, v noci prselo a tudiz se nam vubec nechtelo vstavat.
Vydali jsme se tudiz nejprve do mistniho turistickeho centra DOC (department of conservation) office, kde jsme se shaneli po predpovedi pocasi. Mivaji zde vzdy aktualni a dost presne predpovedi, takze v ramci planovani tato centra navstevujeme dost casto. Navic tu maji k dispozici letacky a spodorobnymi mapami vsech moznych treku. Zde nas pani ujistila, ze rozhodne  dnesni den bysme si meli uzit, nebot zitra to bude jen horsi. Take tvrdila, ze v tomto rocnim obdodi jsou mraky nad jezerem skoro vzdycky a ze vzdy kolem poledne se to protrha a pak je krasne. Uverili jsme ji a jeste se vydali na trek udolim Roba Roye za ledovcem.
Vyrazili jsme az po poledni, kdy se mraky opravdu rozestoupili a udelalo se nadherne jasno! Trek zacina 30km prasnou cestou neskutecne placatym udolim, ktere je vlastne jedna velka pastvina a na ni nekonecne ovci a krav, okolo hory, v popredi uz zasnezene. No proste romantika jak z filmu!!! CEsta byla zajimava taky tim, ze jsme se tomu dobytku museli dost vyhybat, bo evidentne to udoli jim patri a nejaci blaznivi turisti je vubec nevrzrusuji. Taky jsme ale museli projet asi sedm brodu, coz pro nas domecek na koleckach byla docela hracka, ale prece jen sme melii obavy aby mu nekam nezateklo.
Do vychoziho bodu treku dorazime kolem druhe odpoledne a to nas ceka 3-4 hodinovy trek, takze mame co delat, abychom se vratili za svetla. Hned na uvod nas ceka nas prvni swingbridge (lanovy most). Cesta pak pokracuje pralesem porad mirne do kopce. Nasim cilem je dojit do mista, kde je vyhlidka na ledovec Rob Roy. Kolem pul ctvrte jsme pod ledovcem, nasim prvnim novozelandskym! Nikdy predtim jsem takhle blizko ledovci nebyla a i tak je to jeste dost daleko a halvne dost vysoko v horach. Ale pohled je to impozantni!!!
Navrat jsme stihli akorat kolem pul seste, kdy zapada slunicko. Takze cestu zpet udolim jsme absolvovali v noci, coz znamenalo vyhybat se nejen dobytku, ale tentokrat i kralikum a "medvidkum" (nejake zvire podobne lasicce, ale vetsi, hnede, s cernym ocasem a leze to po stromech).

Po paraglidingu jsme se konecne odlepili z Queenstown a presunuli se trochu do vnitrozemi, do regionu Central Otago, kde se take drive tezilo zlato. Pri prijezdu do kempu se pan na recepci ujistoval, jestli mame v aute topeni, ze pry noci uz jsou studene.
A mel pravdu. Noc byla opravdu studena a rano snad jeste mrazivejsi, i kdyz slunecne. Vsude kolem nas jinovatka! Dnesnim planem bylo projet se kousek po byvale zeleznici na kole, ale to mrazive rano nas odradilo (teda spise Vladicka, bylo mu fakt zimenka :) Takze jsme od kol upustili a zustali opet u pesi turistiky.
Na trasu po byvale 170 km dlouhe zeleznici (dnes zrusene a upravene jako cyklo-peso-kono-stezka) jsme se vypravili z mestecka Lauder a vybrali jsme se asi jen 7km usek, na kterem jsou dva asi 200m tunely a jeden viadukt. Je fascinujici jak tehdy na pocatku minuleho stoleti lide tvrde pracovali a co vsechno dokazali pomoci jednoduchych nacini, nastroju a zarizeni. U jednoho tunelu jsme meli moznost prohlidnout si zbytky osady delniku stavejicich ty tunely. Chudaci nemeli ani poradny prostor aby si postavili nejaky pribytek. Meli vzdy jen malinkou kamennou "garsonku" s kominem a to vsechno jeste ve svahu. No des! Navic celou tu zeleznici staveli kvuli tomu zlatu, ktere se tu kopalo. Ale zlata horecka skoncila po triceti letech (skoro drive nez stacili celou trasu dokoncit) a zeleznice byla najednou k nicemu. Dnes z ni funguje jen par desitek kilometru nejblize k pobrezi, a to stejne dost sporadicky a spise turisticky. Na NZ se holt zeleznice nejak moc neujala, neco jako na Bermudach :)

RAno vstavame hodne brzy, uz v osm! Tentokrat nemusim Vladu z postele ani nijak moc lamat, tesi se totiz, ze si dnes zaleta na paraglidu, tkaze vstava dobrovolne a temer neremca, ani kdyz jsou +4°C! Ale je krasne, slunecno, takze vyrazime na blizky Coronet Peak, zimni stredisko, kde za mesic zacne sezona a bude se tu lyzovat. Cestou na Coronet Peak nas zdrzeli filmari, kteri na krasne kroutici se silnici v kopci toxi reklamu na Suzuki Swift. Konecne ze dostavame na vrchol a kluci se pripravuji k letu. Rozbaluji kridlo, prohlizeji si startovaci misto a udeluji posledni pokyny. A az jsou rozmotane vsechnz snurky, poskladane spravne podle barev jak maji byt a az je i ten spravny vitr, respektive idelane temer bezvetri, tak se Vlada najednou rozbehne a behem sekund opousti kopec a vznasi se nad udolim a ja jen koukam, jak se mi modry padak ztraci na horizontu. Instruktor v oranzovem padaku nasleduje za Vladou a ja s Garrym svistime autem dolu, abychom klukz stihli ve Flight parku pri pristavani. Bohuzel filmari nas opet zdrzeli, takze jsme dorazili, az uz meli sbaleno a pripraveno na dalsi let.
Tentokrat zustavam ve Flight Parku, abych videla pristani. A je to mazec, jak ladne si kolem me krouzi a pak se dotknou nohama zeme. Nadhera! Meho nadseni vyuzil Vlada a zaridil mi tandemovy let. Nejdriv jsem tomu nechtela verit, ale fakt si nedelal prdel. Tak abych mu netrhla ostudu, tak jsem necouvla, ale....
Bylo to super!!! Fakt naaaaadhera....Clovek se rozbiha z kopce dolu, az najednou zjisti, ze padak nad nim zabral a ze uz macha nohama ve vzduchu a ze se vznasi a leti.......Pristani bylo taky v pohode, az na tu spiralu, kdy to tedy docela svisti dolu. Moc se mi to libilo a muzu vsem jen doporucit!

 Sám sebe občas překvapím, když vidím jak vyloženě pozitivní vliv na Kačku mám. Dneska se dokonce dobrovolně proletěla i když mě prý za to nenávidí :)

   

Probouzime se do slunecneho, jasneho, ale mraziveho rana, coz nas po vcerejsim setkani se snehem na Ben Lomond nemuze rozhodit. Naopak, vzbuzuje to v nas ocekavani krasneho dne a ja si u snidane vzpomenu, ze dnes bych mela byt polibena pod rozkvetlym stromem, abych neuschla, ze...Najit rozkvetly strom v listopadu je dost tezke i na NZ, takze to dopadlo jak jste vy pesimisti predpokladali, nic z toho nebylo :( Takze az tu pristi rok nebudu, tak je to proto, ze Vlada neuznal ani rozkvetlou palmu jako strom a tudiz jsem uschla......
I presto, jsem s nim vyrazila na dalsi vylet, tentokrat do zlatokopeckeho mestecka Arrowtown. Jako jedno z mala to neni opustene "mesto duchu", ale snazi se tady udrzet alespon jednu ulicku puvodnich domu, renovovat je a snad i obydlovat. Zlato se tu tezilo v obdobi 1860 a dal. Pracovalo tu spousta Cinanu, kteri tu meli takovu svou enklavu. Drsne je, ze po skoncnei zlate horecky  se k Cinanum mistnaci staveli dost drsne, nelitosne, takze spousta z nich odjelo zpet do Ciny nebo jinam makat za minimalni mzdu, ti co zustali se uchytili jako farmari, nebot to puvodne v Cine delali a tomu nejvic rozumeli. Na fotkach muzete videt v jakych nuznych podminkach tady zili ( i kdyz domecky mistnaku taky nebyly nic extra).