Ostrov Tiritiri Matangi 31.května
Nas posledni cely den na Novem Zelandu venujeme opet prirode a trekingu nez prohlidce mesta. Vstavame tedy opet brzo ( na nase dovolenkarske pomery), abychom stihli lod v 9 hodin. Dozvidame se, ze kvuli spatnemu pocasi, ktere ma odpoledne prijit, bude lod z ostrova odjizdet zpet uz ve 14 hodin a ne v 15, jak bylo puvodne planovano. No nic, pocasi se musime podridit.
Ostrov Tiritiri Matangi, je ptaci rezervace, takze po prijezdu na ostrov si musime vyslechnout instrukce jak se na ostrove chovat, co delat a co nedelat.
Vydavame se opacnym smerem nez skupina duchodcu a delame dobre. Cestu k majaku mame sami pro sebe a muzeme tak v klidu a nerusene pozorovat ty spousty ptaku - zeleni papousci, saddleback (cerny ptak shendym sedlem na hrbete), fernbird (takova mala slepice), obrovsky a krasne zbarveny kerero (lesni holub), stitchbird, ktery krasne zpiva. U majaku pak neomalene "slepice" pukeko (cerna slepice s cervenym ksiltem na hlave) a zvedavy takahe (ohrozeny druh neletevych ptaku velikosti krocana, ale zbravney krasne modrocernozelene).
Zjistujeme, ze ostrov je docela maly a casy udavane na jednotlivych trasach, jsou zrejme tvoreny bud pro duchodce nebo pro ptackare. Zkratka pro ty, co se zastavuji kazdych pet metru. Evidentne spousta lidi sem jezdi na lov, na lov fotek, nebot jsme potkali spoustu lidi s obrovskyma fotakama a stativama. Bohuzel mi nemame ani jedno, takze nase ulovky nestoji za moc :(
Ostrov jsme prosli skoro cely, od jihu na sever, od vychodniho pobrezi na zapadni, a stejne jsme byli u lodi prvni :) Prece jen, je to nas posledni den a nechteli jsme aby nam to ujelo a my tu museli nocovat a nestihnou tak letadlo do Australie.
Posledni zminka z Noveho Zelandu patri meteorologum. Moc si vas vazime! Opravdu! byt meteoroleogem ne NZ neni asi jednoduche, o to vazenejsi je, ze predpovedi jim opravdu vychazeli. Kdyz rekli, ze odpoledne budou pprehanky, tak byly (nebyly rano, ani vecer, ale byly opravdu odpoledne). A kdyz rekli jako ted, ze odpoledne se pocasi zhorsi, bude prset, foukat silny vitr a ma se ochladit, tak se to splnilo do puntiku. Uz behem plavby zpet do mesta prselo, byly velke vlny a dokonce namrzly okna!
Ostrov Rangitoto 30.května
Jelikoz jsme v Aucklandu nenasli nic, co by nas jeste zajimalo, rozhodli jsme se prozkoumat spise jeho okoli. A jelikoz Auckland lezi na takove uzke uzlabine, obklepny z obou stran morem, je zde spousta ostrovu. vydali jsme se na ten nejblizsi a zaroven nemladsi, na ostrov Rangitoto.
Je to sopecny ostrov. To poznate naprosto bezpecne, podle jeho tvaru. Nema sice typicky koncky tvar, nebo aspon ne tak ostry, jak je pro vulkany typicke, Tato sopka, jelikoz se vynorila z more, tak jeji lava tekla pomalu a ostrov je tudiz clekem plochy s mirnym stoupanim smerem ke krateru. Tenhle zazrka zrozeni ostrova se udal pred sestisty lety a jedna se tudiz o nejmladsi ostrov v okoli Aucklandu. Navic se vynoril v tak tesne blizkosti jineho ostrova, ze je mozne na nej prejit po moste.
Cesta trajektem na ostrov trvala asi pul hodiny, byl krasny slunecny den, sobota, takze dost lidi. Cesticka na vrchol sopky nebyla nijak strma, ale i tak se po ni neslo uplne snadno, nebot lava je sakra ostra. A zde jsme cestou museli nekolikrat prejit lavove pole, plne ostrych, spicatych ulomku lavy. Nekdy se stane, ze lava na povrchu ztuhne rychleji nez vrstva pod ni a to pak vzniknou lavove jeskyne a tunely. Par takovych jsme si taky prosli. Akorat jsme s sebou nemeli baterku, takze jeskynar Vlada nemohl uspokojit sve choutky naplno :(
Vrchol ostrova tvori krater. Docela me zklamal, je uplne zarostly stromy, takze neni az tak poznat, ze se jedna o krater. Jeste na pocatku minuleho stoleti byl krater krasne cisty, prazdny, bez jakekoliv vegetace. Dnesni porost je vysledkem prirozene obnovy prirody, kdy nejprve mechy jako jedny z nejodolnejsich rostlin vubec, dokazi nahlodat lavu a vytvorit tak zacatek retezce - mech, trava, kere, stromy, ptaci.....Jeste v polovine minulleho stoleti na ostrove zilo i par desitek farmaru, ale jelikoz bydleli na statni pude, tak jejich status nebyl oficialni a nakonec byli z ostrova vsichni stali osadnici vyhnani a domecky zde obyvaji jen vikendovi rybari ci vyletnici.
Posledni den v kampovi 29.května
Nas posledni den v kampovi...po temer sesti tydnech opoustime nas domecek na koleckach...je to smutne louceni, bylo nam s nim dobre a proto jsme kampikovi venovali celou samostatnou kapitolu :)
Takze jsme vsechny sve veci museli opet sbalit do batohu a vydat se smer Auckland, cil nasi cesty. Kancelar Escape jsme nasli celkem v pohode, sidli primo v centru mesta, v CBD (central business district). Dali jsme tedy kampovi posledni sbohem a hned za rohem si nasli ubytovani v hostelu jmenem Fat Camel. Jeho nepsornou vyhodou je jeho poloha v centru mesta, v dosahu vseho potrebneho. Vlada by jeste asi dodal, ze je hlavne v bezprostredni blizkosti "gentlemen clubu", ale o tom az pozdeji.
Auckland neni hlavni mesto Noveho Zelandu, ale je hlavnim obchodnim centrem Noveho Zelandu. Dokonce kdysi i byval hlavnim mestem zeme, ale jeho slava postupne upadavala a naopak na dulezitosti ziskaval Wellington, nebot byl blize zlatym dolum na jiznim ostrove.
Vydavame se tedy na obchuzku mestem a nase kroky neomylne vedou nejprve do pristavu a pak tou nejvice hlavni ulici jmenem Queen street nahoru az ke Sky Tower, dominante mesta. Pokud nevite o co jde, tak je to proste vysilac uprostred mesta, kde jsou asi tri restaurace, vyhlidkove terasy a vubec je to vlastne spise turisticka atrakce, ktera ma mesto zviditelnit. A zrejme to funguje. Jestli se chcete zviditelnit vy, doporucuji zkusit sky jump - nechaji vas spadnout ze 192 metru dolu, pripoutaneho ke dvema lanum, takze to neni ani tak pad, jako spise kontrolovany let dolu. Docela casto se vam stane, ze jste zrovna na vyhlidkove terase, kochate se pohledem na Auckland z ptaci perspektivy a kolem vas za oknem prosvisti dolu clovek v dresu Supermana...je to docela podivana. Z ceho nam vsak opravdu behal mraz po zadech byl pohled na druhou atrakci, kterou si na Sky Tower muzete vyzkouset - sky walk. Ten spociva v tom, ze po metr sirokem "chodnicku" obejdete celou vez. Potiz je v tom, ze "chodnicek" je ve vysce 190 metru a nema zabradli!!! nemate se tedy ceho drzet...........ti blazni, kteri se teto "prochazky" ucastni, jsou zaveseni na lane nad sebou, takze nejake jisteni tam samozrejme je, ale ten pocit, ze se nemate ceho chytit, o co se oprit, je sileny i jen pro nas, divaky....brrrrrrrr
150kilometrova plaz 27.května
90mile beach, jak se v originale nazyva, zacina v miste, kde se nachazime v obci Ahipara) a pokracuje az na nejsevernejsi bod Noveho Zelandu. Pokud ji uvidite pri prilivu, jako my, tak z tech 150 km plaze moc nevidite, nebot hodne z ni je pod vodou. Ale az za par hodin prijde odliv, tak se odkryji ty nekonecne dlouhe pisecne plaze a skaly, ktere byly predtim mori, jsou najednou na sousi a muzete se po nich prochazet.
Jelikoz jsme chteli podniknout projizdku po plazi na ctyrkolkach, i my jsme museli pockat na odliv. Do te doby totiz byla cesta zaplavena vodou, takze Vlada mel dost casu se zzit s novym strojem natolik, aby me nevyklopil v prvni zatacce. Cestou po plazi mijime zbytek po stoletem vraku. Cesta pokracuje po odhalenych skaliskach plnych obrovskych ras. K vasemu, i nasemu udivu, zde stoji par domecku (spise chatrci) lidi, kteri se zivi sbiranim a naslednym prodejem morskych ras, pripadne lovem musli. Dve veci jsou na tehle lobyvatelich jeste zajimave. Jednak ziji na statni pude, nikomu za ni nezpaltili a postavili si na ni domecek. A za druhe, jakakoliv pristupova cesta je pres plaz, ktera je ovsem pristupna pouze dvakrat denne pri odlivu a to muze byt treba o pulnoci. Pokracujeme az na Tauroa Point, kde naopak jsou obrovske pisecne duny a jezirka s pitnou vodou. Zde se odchylujeme od more a vyrazime mezi nekonecne pisecne duny. Jsme skoro uprostred pouste. Neni to mozna tak impresivni jako jsme byli na dune v Peru, ale i tak je to srandovni - poust u more. Co je jeste srandovnejsi, ze tu ziji divoka prasata, jejichz stopy jsou v pisku krasne rozeznatelne.
Nevim, jak Vlada, ale ja jsem si projizdku z pozice spolujezdce docela uzila. Bohuzel Vladicek na ni asi nebude mit tak pozitivni vzpominky, nebot cele ty dve hodiny musel sedet pro nej v neprirozene poloze s roztazenyma nohama........takze nebyl schopen chodit, ridit a vubec byl nepouzitelny ;-)
Kauri stromy - nejvetsi na Novem Zelandu 26.května
Strom kauri patri k jednem z nejvyssi na svete. Dorusta vysky pres 50 metru a kmen je vetsinou krasne rovny, bez vetvi a dorusta az do 16 metru. Sen kazdeho drevare. Proto take z puvodnich nekolika milionu hektaru dnes zbyva jen nekolik desitek tisic. Maori kaceli tyto stromy prevazne pro stavbu svych kanoi. Hromadne kaceni vsak nastalo az s prichodem Evropanu, pro ktere tyto stromy predstavovaly uzasny drevarsky material pro stavbu domu, lodi nebo jako otop a lesy take musely ustoupit rozmahajicimu se farmarstvi. V roce 1952 vznikla jako prvni rezervace Waipoua, kterou jsme navstivili. Dnes jsou vsechny kauri stromy chraneny, at uz rostou v rezervaci nebo na soukromem pozemku a pokacet je muzete jedine v pripade, ze jsou mrtve nebo ze potrebujete postavit nejakou nabozenskou kanoi pro Maory.
V rezervaci Waipou jsme videli nejvetsi zijici kauri strom, Tane Mahuta. Jeho stari neni presne znamo, ale odhaduje se, ze je to kolem 1500 - 2000 let. Je vysoky 51,5 m a koruna zacina ve vysce kolem 14 metru. O tom, do jake mohutnosti tyto stromy dorusta se muzete prresvedcit na fotkach, ale realita je jeste impresivnejsi! Je znamo, ze ezistoval jeste vetsi a mohutnejsi kauri strom, ale nepodarilo se ho uchranit a tak padl za obet drevarskemu prumyslu. Nektere stromy se podarilo zachranit jen proto, ze nemaji vhodny tvar. To byl treba pripad Square kauri stromu - jeho ctvercovy tvar kmene neni vhodny pro drevarske ucely, takze byl uchranen :)
Jeskyně a glow-worms ve Waitomo 22.května
Waitomo je jednou z mála oblastí na světě, kde je možné vidět tzv.
Glow Worms. V podstatě jsou to malé larvy hmyzu, co žijí v temné jeskyni a živí se chytáním jiného hmyzu, lákáním na světlo a lapáním do lepkavých provázků (podobně pavoukům). Po 6ti měsících svícení (přesněji řečeno svítí jejich, ehm, exkrement :), lapání komárů a vypouštění lepkavého slizu se larvy konečně rozvinou na hmyz, mají pár dní na trochu sexu s partnerem v blízkém okolí, nakladení vajíček a vesele umřít...
Aby je člověk viděl, tak se ale musí vypravit do jeskyně - a v případě Waitomo je to docela dobrodružné. Předně, v květnu je zima - ráno při probuzení jsme měli na kampovi namrzlá okna. Celé dobrodružství pak spočívá v tom, že se v 8 ráno navléknete do 7mm neoprénu (který je mokrý a ledový z předchozího dne), na nohy si dáte tenké a děravé neoprénové ponožky a na ně slušivé plastové botky. Proces přípravy pak kulminuje helmou a sedákem. To celé trvá tak půl hodiny, během které kolem vesele mrzne a vám se chce umřít. Na poslední chvilku to ale zachrání donesený kbelík s horkou vodou, do kterého si radostně stoupnete a hřejete si na chvilku nohy - samozřejmě jenom proto, aby v zápětí mrzly o to víc :)
Následuje přejezd ke vstupu do jeskyně, párminutový trénink slaňování a pak už po jednom mizíme do temnoty. Mají to opravdu hezky vymyšlené - po slanění chvíli jdete jeskyní a po pár metrech je první překvapení - po jednom vás přicvaknou na kladku, zhasnou světla a nechají vás sjet totální tmou pár metrů - prvních pár docela slušně řve :)
To ale není nic proti překvapení dvě. Už při přihlašování jsme věděli, že kus cesty v jeskyni trávíte tak, že sedíte v pneumatice a plovete na hladině. Co vám ale neřeknou je to, jak se na tu pneumatiku dostat. Proces začne tak, že se postavíte na hranu cca 3m vysoké plošiny a dole pod sebou tušíte ukrutně studenou vodu. V dalším kroku si na zadek přiložíte pneu, zatnete zuby a více či méně statečně skočíte dolů. Voda měla tak 8 stupňů, tak si umíte představit co je to za radost - já řval tak, že červíci přestávali svítit :)
Pak už následuje relativně klidná etapa, kdy se snažíte pokud možno levitovat nad vodou a užívat si nádherný pohled na hvězdnou oblohu na stropě jeskyně. V přestávce dostanete horkou čokoládu a dál se pak pokračuje už po nohou. Někdy ve vodě jenom po kolena, jindy až po krk, protahování se šterbinami, atd. Finálním dobrodružstvím je zdolání dvou vodopádů - lézení mi nikdy nešlo, ale když mi u toho konstantně teče na hlavu příval ledu, tak jsem obdivuhodně rychlý :)
Vypadá to, že si stěžuji, ale je to právě naopak - oba jsme se toho na začátku obávali a zejména ráno bylo krušné, ale zážitek je to jeden z nejlepších na zélandu. Rozhodně doporučuji! No a ještě připojuji video Kačky při slaňování.
Potápění na Poor Knights Island 28.května
Při odjezdu jsem ani nedoufal, že by na nějaké potápěnívůbec došlo, ale nakonec jsem se odvážil. O Poor Knights Ísland
Jacques Cousteau prohlásil, že jsou 7mým nejlepším místem na světě. Byl to sice frantík, alezase v moři se vyznal, tak to stojí za zkoušku. Já bych se tedy normálně vůbec nerozmýšlel, ale je třeba vzít v potaz 2 faktory - (1) oceán je tady studený iv létě, (2) je zima :)
Na trip jsem se přihlásil u
Dive Tutukaka - je to největší místní operátor atak měli trip i takhle mimo sezónu. Mimochoem, Ondřeji ocenil bys jak fungují - po check-in totiž dostanete cedulku, přejdete k výdeji výbavy, kterou vám sami rovnou zabalí do jejich tašky a pak převezou těch pár metrů na loď. Na mistě pak podle toho kdo se s kým potápí vše nastrojí, zkrátka 100% servis :)
Potop sám o sobě byl opravdu hezký - měl jsem štěstí, že mezi pasažéry byli další dva instruktoři, takže jsme se dali dohromady a potápěli v pohodě sami. Voda byla studená - 16 stupňů... brrr... Měl jsem 7mm kalhoty a přes to 7mm top s hoodie, ale stejně jsem se po 30ti minutách začínal klepat. Přesto jsme oba potopy měli přes 60 minut :)
Všude jsou tam murény - různé druhy, velké, malé... Spousty nudibranches a dalších drobků, hodně stonefish, atd. Opravdu je na co koukat a člověk tak občas zapomene i na to, jaká je zima :)
Byl to můj první potop s novým foťákem
Olympus Tough 8000 - ještě se s ním sžívám (hlavně na macro a blesk), ale jinak fotky se mi zdají lepší, než z předchozího. Obrovskou výhodou je navíc to, že se nemusím bát jeho utopení - i pokud by natekla voda do pouzdra, foťáku to nevadí, protože je do 10m vodotěsný. Paráda!
Rotorua - farmarska show 24.května
Dnes jsme meli byt na Bilem ostrove, ale pocasi nam nepreje. Bily ostrov byla nase skoro posledni sance videt vulkan opravdu zblizka a prochazet se po nem. Bily ostrov je sopecny ostrov, na kterem se kdysi tezila sira. Bohuzel dnes prsi a fouka silny vitr, takze vylet je zruseny. Zda se, ze pocasi nam na severni ostrove opravdu meni nase plany a musime se podridit :(
Vyhledavame tedy nejake indoorove aktivity a jednou z nich je Farmarska show. Zrejme napad nejakeho lineho farmare, nebot cely areal nazvany Aerodome, se nachazi v prostorach skutecne farmy. Ovsem dnes jiz nefunkcni, ale i presto dobre vydelavajici na turistickem ruchu. Soucasti arealu je prohlidka vsech moznych produktu z ovci vlny, stroj na zpracovani vlny, ukazka spradani ovci vlny do vlaken a podobne. Nabazeni vsech tech informaci, jsme pripraveni na samotnou farmarskou show. Jde o to, ze vas seznami se vsemi 19 druhy ovci, ktere se chovaji na Novem Zelandu! Takze si predstavte, ze na podium pred vas predstoupi 19 ovci, kazda trochu jina. Opravdu, jsou jine :) Jedine plemeno, ktere poznavam, je merino, a je to prave jedno ze dvou, ze kterych jsou ta ostatni plemena odvozena. Jedna z ovecek padne za obet ukazce strihani ovci. Impresivni podivana. Ovce docela spolupracuje a dokonce ani neprotestuje. A ani ji snad nevadi, ze se pred tolika lidma promenaduje zcela naha......Show pokracuje ukazkou prace s pasteveckymi psy a taky dojenim kravy. Ano! Umite si predstavit, jak si to Vlada uzival? ;-) Nebyt te spousty pritomnych Indu, dostal by se mezi dobrovolniky, kteri si mohli dojeni zkusit na vlastni kuzi!!!
Narodni park Tongariro - druhy pokus 21.května
Po overeni si pocasi v turistickych informacich, zkousime Tongariro na podruhe. Dnes to vypada velice nadejne -je krasny slunecny den a cestou k vulkanum se nam nabizi uchvatne vyhledy. Obzvlaste nadherny pravidelny kuzelovity tvar sopky Ngauruhoe stoji za par temer dokonalych fotek. Az na ten jeden mrak. Ten se nam stal osudnym......Cesta k vulkanum se najednou pro nas stava neprujezdnou. Ocitli jsme se totiz na zasnezene zledovatele silnici a karavan pred nama to skoro nezvladl a dostal smyk. Pokud bysme sli nejaky trek, vraceli bychom se az vecer a to by se z teto silnice stala bruslarska draha :( Nechteli jsme tudiz riskovat, ze se odsud dostaneme az pri jarnim tani, rozhodli jsme se pri nejblizsi prilezitosti otocit. Avsak nemohli jsme odolat prilezitosti osahat si novozelandsky snih, takze jsme si chvili hrali na parkovisti. Vysledek muzete videt na fotkach. Chvili na to se pocasi vyrazne zhorsilo a z jednoho mraku se stala zamracena deka........Je tu jeste moznost prohlednout si sopky z druhe strany, z Desert Road, ale verte tomu nebo ne, je zavrena kvuli snehu a ledu! Nejvyssi cas opustit zasnezene sopky.
Narodni park Tongariro - snehova vanice v pulce kvetna 20.května
Narodni park Tongariro je nejstarsi novozelandsky NP a ctvrty nejstarsi na svete! Tvori ho tri sopky - Tongariro, Ngauruhoe a Ruapehu. Videt krasu tech vulkanu a jezirek je nejlepsi z treku Alpine Crossing. Bohuzel nas jiz dostihla zima a zjistili jsme, ze tento trek je jiz nemozne zdolat kvuli spouste snehu a celkove spatnym povetrnostnim podminkam :(( Pro vasi predstavu, dve z tech sopek sahaji do nadmorske vysky pres dva tisice metru nad morem a na tom nevyssim, na Ruapehu (skoro 3000 mnm), se lyzuje! Je to nejvetsi novozelandske lyzarske stredisko a za mesic tu bude pekne zivo. Bohuzel pro nas, je nahore opravdu dost snehu, namrzlo a ke vsemu fouka vitr kolem 50 kmh a navic mizerna viditelnost. Fakt smula :( Videt stale aktivni vulkany se nam uz hned tak nepostesti.....
Jelikoz pocasi dole, ve vychozim bodu, bylo krasne, rozhodli jsme se pro mensi dvouhodinovy trek pod jednim z vulkanu. Bohuzel ani ty slibovane vyhledy nam nebyly doprany, nebot cestou se pocasi rychle zhorsilo, setmelo se a zacalo snezit! Opravdova snehova vanice. V pulce kvetna. Na sopce.......To proste nema chybu :) Zima je opravdu tu.
V oblasti, kde jsou sopky, jsou obvykle i horke prameny. Zasnezeni a zmrzli, zajeli jsme si tedy do blizke vesnice Tokaanu ohrat nase stare kosti. Nejprve jsme se prosli mezi divokymi, neregulovanymi kouricimi jezirky a bublajicim bahnem. Pote jsme se nalozili do soukromeho bazenku a uzivali si 20 minut blahodarneho teplicka. Nevim presne, jak byla ta voda tepla, ale rekla bych, ze byla spise horka. Zprvu jsem do ni nemohla ponorit ani ruce, jak me to palilo. Zato Vlada byl ve svem zivlu. V bazenku se usadil primo u trubky, ze ktere prichazela cerstva vrouci voda :)
Zbytek si moc nepamatuju, nebot chvili pote, co jsem vylezla z bazenku, jsem omdlela.....Nastesti u me byl vyskoleny potapecsky instruktor Vladimir, takze par pohlavkama me probral k sobe :) No ale musim rict, ze to se mnou docela dost zamavalo a vzpamatovala jsem se z toho jeste docela dlouho. Vlada dokonce musel varit veceri, nebot jsem se necitila na to, abych stala. A vecer byla vyborna. Asi bych se mela "hodit marod" casteji ;-)