Narodni park Tongariro je nejstarsi novozelandsky NP a ctvrty nejstarsi na svete! Tvori ho tri sopky - Tongariro, Ngauruhoe a Ruapehu. Videt krasu tech vulkanu a jezirek je  nejlepsi z treku Alpine Crossing. Bohuzel nas jiz dostihla zima a zjistili jsme, ze tento trek je jiz nemozne zdolat kvuli spouste snehu a celkove spatnym povetrnostnim podminkam :(( Pro vasi predstavu, dve z tech sopek sahaji do nadmorske vysky pres dva tisice metru nad morem a na tom nevyssim, na Ruapehu (skoro 3000 mnm), se lyzuje! Je to nejvetsi novozelandske lyzarske stredisko a za mesic tu bude pekne zivo. Bohuzel pro nas, je nahore opravdu dost snehu, namrzlo a ke vsemu fouka vitr kolem 50 kmh a navic mizerna viditelnost. Fakt smula :( Videt stale aktivni vulkany se nam uz hned tak nepostesti.....

Jelikoz pocasi dole, ve vychozim bodu, bylo krasne, rozhodli jsme se pro mensi dvouhodinovy trek pod jednim z vulkanu. Bohuzel ani ty slibovane vyhledy nam nebyly doprany, nebot cestou se pocasi rychle zhorsilo, setmelo se a zacalo snezit! Opravdova snehova vanice. V pulce kvetna. Na sopce.......To proste nema chybu :) Zima je opravdu tu.

V oblasti, kde jsou sopky, jsou obvykle i horke prameny. Zasnezeni a zmrzli, zajeli jsme si tedy do blizke vesnice Tokaanu ohrat nase stare kosti. Nejprve jsme se prosli mezi divokymi, neregulovanymi kouricimi jezirky a bublajicim bahnem. Pote jsme se nalozili do soukromeho bazenku a uzivali si 20 minut blahodarneho teplicka. Nevim presne, jak byla ta voda tepla, ale rekla bych, ze byla spise horka. Zprvu jsem  do ni nemohla ponorit ani ruce, jak me to palilo. Zato Vlada byl ve svem zivlu. V bazenku se usadil primo u trubky, ze ktere prichazela cerstva vrouci voda :)

Zbytek si moc nepamatuju, nebot chvili pote, co jsem vylezla z bazenku, jsem omdlela.....Nastesti u me byl vyskoleny potapecsky instruktor Vladimir, takze par pohlavkama me probral k sobe :) No ale musim rict, ze to se mnou docela dost zamavalo a vzpamatovala jsem se z toho jeste docela dlouho. Vlada dokonce musel varit veceri, nebot jsem se necitila na to, abych stala. A vecer byla vyborna. Asi bych se mela "hodit marod" casteji ;-)

Nachazime se totiz v sopecne oblasti, ktera je stejne jako NP Tongariro soucasti velice aktivni vulkanicke oblasti. Tato oblast se tahne napric severnim ostrovem a tvori jakysi pas plny sopek a termalnich pramenu a zridel. Tento pas je vysledkem prekryvani se litosferickych desek (ano, zemepis zakladni tridy).

Nejvetsi atrakci tohoto termalniho parku je gejzir Lady Knox. OVsem, aby jste "ji" videli v cele sve krase peti metru, musite byt na miste v 10:15. Presne v tuto dobu totiz lide pomahaji probudit prirodu a "zregulovat" tak, to co by jinak bezelo svou priorzenou cestou. Mluvim o tom, ze Lady Knox vystrikuje do vysky v nepravidelnych intervalech 24 - 72 hodin. Tezko ale vysvetlite turistum, ze Lady Knox si zrovna vybira svuj odddechovy cas, takze do chrtanu Lady Knox vhodite kousek mydla a "ona" zacne jako na povel bublat a nakonec i strikat opavdu vysoko. Vysvetleni, proc nastane takova reakce na 300 g mydla, najdete ve videu.

Zbytek termalniho parku neni mozna tak uchvatny, ale rozhodne stoji za to. K videni je tu nekolik doutnajicich krateru, jezirek bublajiciho bahna, jezirek opalove zelenych, zlutozelenych, krystalu siry ci zeleza (krasne cervne zbarvenych). Bohuzel dnes je docela chladny den, takze se ze vsecho docela dost kouri a nemuzeme tak naplno obdivovat napriklad krasu Sampanskehoo jezirka - nadherne zbarveneho jezera, ktere je napajeno pramenem z 200 m hloubky, horke vody, ktera na povrchu tvori krasny oranzovocerveny okraj plny mineralnich latek.

Ostatne vecer jsme v hlavnim meste teto oblasti, v Rotorua, okusili jedny z horkych vridel na vlastni kuzi a rochnili se v mistnich laznich. Tentokrat me Vlada hlidal, abych neskoncila jako posledne. Takze ackoliv nejprve zamiril neomylne do nejteplejsiho bazenku, mel pochopeni pro me postupne ohrivani. Zacali jsme tedy na 38°C a skocili ve 42°C. Nastesti lazne jsou nezastresene, takze prestoze cele telo je ponoreno ve skoro horke vode a nasava vsechny ty lecive latky, hlava zustava na cerstvem vzduchu. Labuuuuuuuuzo ;-)

 

Davame Wellingtonu jeste jednu sanci a vydavame se na vyhlidku kralovny Viktorie odkud je na mesto nadherny vyhled. Nasavame zde atmosferu a par zajimavosti o meste. Napriklad to, ze letiste bylo zbudovano na miste, ktere jeste relativne nedavno bylo jednim z ostruvku v zalivu, ale postupne se diky stale pribyvajicim nanosum pisku, spojilo s pevninou. Nebo to, ze  Wellington, jelikoz lezi v zalivu, je docela vetrne misto. Udajne pry jedno z nejvetrnejsich na svete. V prumeru tu fouka vitr rychlosti 60 km/h. Coz uz je dost silny ficak. Jeden takovy ficak, bohuzel mnohem, mnohem silnejsi, tu v roce 1968 zapricinil jednu z nejvetsich katastrof posledni doby. Trajekt z jizniho ostrova se diky silnemu vetru prevrhl kousek od brehu Wellingtonu a potopil se. Zahynulo zde 51 lidi ......
Jak se tak rozhlizime kolem, zacina se mi Wellington takhle z dalky docela libit. Prijde mi, ze ma tri tvare. Prvni, nejhezci, jsou ty stare puvodni drevene domky splhajici se do kopce. Druha, pristav a cily obchodni ruch v nem. Treti, nejmene hezka, je CBD (=central business distric, obchodni centrum mesta) - proste par mrakodrapu, nic zajimaveho. Zajimave je spise to, jak je to mesto male. Samotne centrum totiz tvori opravdu jen tech par "vezaku s kancelaremi", zbytek jsou domecky. V porovnani s Evropou je to nezvykle. A scenerie domecku, splhajicich se do okolnich kopcu, jsou fakt nadherne. Nektere domky jsou na tak nepristupnych mistech, ze ani nemaji poradnou prijezdovou komunikaci. Naopak, jedina cesta, jak se k nim dostat, je po soukromych "lanovkach". Opravdu, nekolik domu je pristupnych bud pesky strme nahoru. Anebo si poridite vlastni lanovku, nastoupite do takoveho maleho vagonku a ten vas pohodlne vyveze az ke dverim. Velice prakticke, obzvlast pokud musite tahat nahoru tezke nakupy :)
Jednu takovou lanovku jsme vyzkouseli. Ale verejnou lanovku, podobnou te petrinske. Jen s tim rozdilem, ze tady opravdu slouzi lidem jako dopravni prostredek, kdyz se vam nechce slapat tu streku nahoru. A pokud nebydlite v nekterem z tech domecku nahore, muzete se lanovkou nechat vyvezt do botanickych zahrad a dat si "pravy anglicky caj" v puvodni drevene vyhlidkove restauraci.

Tak jsme se dnes rozloučili s naším nejlepším přítelem na zélandu - byl nám oporou a doprovázel nas věrně všude, kam jsme se rozhodli vydat. Je to neuvěřítelné, ale při přebírání měl najeto 249tis km! A přesto s námi za ten měsíc a půl najezdil bez problému více než 6tis km a to ne vždy nejlepšími cestami.
Spaní v něm bylo nadmíru pohodlné. A to dokonce i pro člověka mojí postavy, i když třeba Mireček (pro ty co ho neznají - má přes 2m) by asi nohy už strkal v "kuchyňce" do kastrólů :) Navíc se plocha na spaní dala velice jednoduše rozebrat a během minuty z toho bylo pohodlné sezení, včetně stolečku. Nechyběla ani spousta úložného prostoru, polštáře, peřinka, plynový vařič... Po připojení na externí elektřinu (v kempech mají pro tyhle účely připravené zásuvky u kempovacích míst) jsme měli i lampičku a trošku tepla z přímotopu. Ještě tam nějak vymyslet záchod a sprchu a byl by náš Kamp-ah! naprosto dokonalý.
Řízení nalevo byl trošku nezvyk - nejvíc nám pomohla automatická převodovka, protože s řadit manuálně levou bysme se asi nenaučili nikdy :) I po měsící praxe jsme si stejně občas pletli stěrače a blinkry...
Jinak pro orientaci - na těch cca 6 týdnů nás půjčení stálo necelých 1200 nzd (t.j. cca 14tis kč), což  je ale hlavně dáno tím, že jsme měli většinu času mimo sezónu a navíc se chlapík v půjčovně uklepl a dal nám 25% slevu :) Benzín je tu obecně levný (kolem 20Kč/L) a kempování bylo v průměru mezi 30-40 NZD/noc (400kč). Lze také kempovat v mnohem levnějších kempech bez elektriky a zázemí, nicméně já jsem ve stáří již zhýčkaný a bez teplé sprchy bych ty mrazivá rána asi nepřežil :)
Budeš nám chybět kampíku - doufáme, že v Austrálii najdeme stejně spolehlivého a pohodlného kamaráda.

Wellington, hlavni mesto Noveho Zelandu, ma asi 400 tisic obyvatel a je druhym nejvetsim mestem. Nachazi se na jiznim konci Severniho ostrova, takze je strategicky umisteno temer uprostred statu. Hlavnim mestem je teprve od druhe poloviny 19.stoleti (tusimze od 1864), kdy Auckland ztracel na vyznamu, jelikoz veskere deni se presunulo na jih, kde bylo objeveno zlato. Wellington je tudiz mlade hlavni mesto, coz znamena, ze nema zadnou historii, zadne starobyle centrum, v podstate nic, co by stalo za videnou.
Jedinym zajimavym je Narodni muzeum Te Papa. A to naopak opravdu stoji za to! Jestlize se vam pri predstave narodniho muzea vybavi to nase v Praze, tak na to rychle zapomente. Toto je supermoderni, interaktivni muzeum, kde dotykat se exponatu je dovoleno a dokonce doporuceno! Je to proste zabava nejen pro deti, ale i pro dospele. Jinak bychom tam nedokazali stravit skoro cely den :)
Jedno patro je venovane novozelandske prirode, faune i flore. A jako zlaty hreb je zde vystavena obrovska dvacetimetrova olihen (giant squid). Toto monstrum, jez normalne zije ve velkych hloubkach kolem 1000m, se podarilo ulovit v Antarktide pri lovu ryb. Olihen se totiz zrovna chystala sezrat rybu, ktera jiz byla chycena na hacek. A tak prekvapeni rybari spolu se 120 kg rybou vytahli i 400 kg olihen! Jelikoz se takovy ulovek hned tak nevidi, tak jej nejprve prozkoumali ruzni vedatori a pak jej napreparovali a ulozili do laku tak, aby jej mohli obdivovat i navstevnici muzea. A je opravdu na co koukat.
Dalsi patro je venovano historii osidlovani Noveho Zelandu od prijezdu prvnich Maoru az k prijezdu prvnich Evropanu. Dozvedeli jsme se treba, ze puvodne bylo 95% plochy ostrova zalesneno a pouze zbytek byla trava. Dnes je tomu presne naopak! Neco vykaceli Maori na sve kanoe. Ale smrtelnou ranu puvodnim lesum zasadili teprve Evropani, kteri potrebovali drevo na otop a take potrebovali misto pro pastviny. Takze kaceli tak dlouho, dokud se pomer zalesneni v pomeru k zatravnenym plocham neobratil. Tech par ostrovku puvodniho lesa je dnes vsude chraneno a oznaceno jako prirodni rezervace. Take se pracuje na obnove porostu vysazovanim puvodnich drevin.
No a kdybyste nahodou byli pred 150 lety na Zelandu a meli u sebe par tisic liber, tak byste si mohli koupit cley ostrov. Ne, opravdu. Obrovske kusy zeme Maori tehdy prodali Evropanum za opravdu smesne castky pohybujici se ve stovkach liber. Tehdejsi britska kralovna Maorum za to slibila vybudovat skoly, nemocnice, silnice a vubec socialni infrastrukturu. Bohuzel k naplneni tohoto slibu nikdy nedoslo a tak se vyrovnani s Maory resi doted:(  

Posledni atrakci na Jiznim ostrove bylo Muzeum narodniho letectvi v Omace. Ackoliv me tematika letadel vubec nezajima a tim mene tematika valecnych letadel, musim uznat, ze toto muzeum me zaujalo. Expozice byla totiz vytvorena za pomoci filmaru, takze exponaty jsou ruzne zaveseny ve vzduchu, naaranzovany tak, aby co nejvice evokovaly skutecnou realitu. Pri pohledu na ty krehke stroje, otevrene, cloveku beha mraz po zadech, kdyz si uvedomi, ze v tomhle skutecne nekdo sedel. Jen si predstavte jaka je ve ctzrech kilometrech nad zemi zima! A ti piloti nebyli chraneni zadnou kabinkou, jen tim, co meli na sobe. Takze jsme se treba dozvedeli, ze nemecke boty, ktere byly kozene, vysoke skoro az do pasu, byly velice cenenou trofeji :) Pro technicky zalozene zde byla spousta informaci o konstrukci jednotlivych stroju nebo napriklad o vyvoji umisteni kulometu (za vrtuli, nad vrtuli, synchronizovane s vrtuli, pred vrtuli).
Tato kratka navsteva muzea ukoncila nas pobyt na Jiznim ostrove. Stravili jsme tu mesic! A byl to krasny mesic!!!
Dnes se presouvame trajektem  z Pictonu do Wellingtonu.

V Kaikoure je to jine. Muzete zde videt nekolik druhu velryb. Jednak proto, ze i Kaikoura je jedno z tech mist, kolem ktereho migruji velryby z Antarktidy do teplejsich mori a naopak. Ale jednak taky proto, ze relativne blizko od pobrezi se morske dno najednou propada do velke hloubky, do jakehosi kanonu. Tento kanon je hluboky az 1600 m. No a v teto hloubce ziji "spermwhale" (cesky preklad radej neuvadim). Ne, nebojte, do tehle hloubky jsme se vazne nepotapeli :) Jak znamo, velryba je savec, takze se potrebuje obcas nadechnout a timpadem vynorit na hladinu. No a presne na tyhle okamziky cekame.

Nejprve jsme 40km rychlosti svisteli proti obrovskym vlnam na sire more, az do mist, kde hloubka najednou prudce klesa, az na 1000m. Zastavujeme a kapitanka lodi vytahuje hydrofon, ponoruje do vody a posloucha .... snazi se zachytit velrybi zvuky. Pry mame stesti, jelikoz slysela hned dve! Zeneme se tim smerem, kde by mely byt. Ted uz jen zachytit je na hladine pri vynoreni, uzit si tech 5-15 minu nez se zase ponori. A opravdu jsme je nasli! Jsou tam, vidime je a fakt jsou hned dve! Coz je pry dost neobvykle, nebot spermwhale jsou samotari.

Mimochodem, spermwahle se ji rika proto, ze na hlave, nad tlamou, ma takovou velkou vybouleninu, coz je uloziste rybiho oleje, o kterem s epuvodne domnivali, ze se jedna o sperma, proto to jmeno. Funkce oleje neni presne znama, ale snad to pomaha velrybam ponorit se do takovych hloubek a take vyrovnavat tlak. Tahle velryba neni vegetarian, ba naopak. Lovi ryby a obrovske 20m olihne. ma relativne malou tlamu, ale siroke hrdlo. Napriklad humpback, ktery se zivi jen malymi korysi, to ma presne naopak - velka tlama, ale uzke hrdlo.
 
Na hladině je z velryb vidět jenom horní část hlavy a jednou za cca minutu výdech. Bohužel, na rozdíl třeba od humpbacks, si spermwhale moc nepotrpí na vyskakování a dělání show pro turisty. Po cca 5ti až 10 minutách přijde finální nádech, velryba zamává ocasem a hurá zpátky pod moře na půl hodiny lovit olihně. Během pobytu v hlubině, aby ušetřila kyslík a tělesnou teplotu, dokáže vypnout většinu tělesných funkcí. Navíc při nádechu získává do plic 90% kyslíku - to jí my potápěči můžeme jenom závidět :)

To, co jsme predevcirem obdivovali z plazi na jedne strane a vcera z Farewell Spitu na druhe strane, jsme dnes prozkoumavali primo z hladiny. Kajakovali jsme ve Zlatem zalivu. Zacalo to briefinkem, co a jak delat, nedelat, nastrojit se. Nasledovala kratka zkouska na mori pod dohledem naseho guida a pak uz nas nechal plavat, resp. padlovat jak se nam zlibi.
Nejprve jsme zabrouzdali do zatoky, ktera az se budeme vracet bude temer vyschla diky odlivu. Jak to dopada, kdyz to nekdo nestihne vratit se vcas pred odlivem, vidite na fotkach. Jednou z hlavnich atrakci dosazitelnych na kajaku je Split Apple. Takovy velky balvan, ktery se skoro rozpulil a nekomu pripomina rozpulene jablko. Nekdo jiny v tom vidi uplne jine veci, mnohem blizsi nasemu telu, ze Vlado ;-) Evidentne je vic tech, co jim to pripomina nejake to ovoce, nebot vysoko nad plazi, u ktere se tento balvan nachazi, jsou ty nejluxusnejsi domy, jake jsme dosud videli. Pote, co jsme prozkoumali okolni zakouti a Vladovi se nepodarilo me utopit, zamirili jsme k Rybarovu ostrovu. To znamenalo vyjet uz vic na more a pomalu se priblizovat tomu zvetsujicimu se kousku zeme pred nami. Bohuzel docela foukalo proti nam, navic moje rucicky uz zacinaly byt unavene, takze to bylo uz vice nez mene na Vladovi aby nas tam dopravil. Ac temer Superman, prece jen je uz mesic bez posilovny, takze to nestih :( Museli jsme se totiz zacit vracet, abcyhom byli vcas na plazi, kde nas meli vyzvednout. Jinak bychom bud museli chytnout kolemjedouci vodni taxi anebo dopadlovat na nejblizsi plaz a zbytek dojit pesky. Zadna z techto variant pro nas nebyla prijatelna, takze jsme to stihli vcas, ackoliv uz pri zacinajicim odlivu. Mozna kdybychom vedeli, ze odpoledni jizda s vodnim taxi zahrnuje i odtah traktorem vyschlou zatokou, zkusili bychom stesti na stopa :)

Zacatek dnesniho dne neni nejveselejsi. Zaznamenali jsme prvni ztratu. Vladovi se nekam zatoulal jeden sandal :( Vsichni, kdo znate Vladu, jiste chapete jaka je to pro nej ztrata, nebot bez sandalku neda ani ranu. Navic tohle nebyly jen tak nejake sandalky, ale tyhle mely na podrazce otvirak. A jak znate Vladu, tak on otvirak uzije hodne, jen tech piv co vypije! ;-) Jeste ke vsemu dnesnim cilem byla rezervace Farewell Spit, coz je 25km pisecny vybezek do more. Takze Vladik se musel po 25km plazi prochazet v trekingovych botach! Prezil to, ale jeste odpoledne jsme zakoupili nove sandalky, i kdyz samozrejme nemohou plne nahradit ty predchozi, nebot nemaji ten genialni otvirak.
Jak jsem jiz naznacila Farewell Spit, je hodne dlouha pisecna plaz zakoncena Mysem Fareweel, nejsevernejsim bodem Jizniho ostrova. Tento pisecny vybezek je ze zapadni strany tvoren pisecnymi dunami a z vychodni je chranen Zlatym zalivem a tudiz melkym morem a tak tvori idealni misto pro prezimovani nekolika druhu ptaku, napriklad cernych labuti a dalsich asi 80 druhu. Nase prochazka po Vnitrni plazi byla ve znameni tisicu muslicek vyplavenych na brech (pekne nam to pod nohama krupalo), nekolika meduz (ktere se na suchu asi nedoziji prilivu) a spousty cernych labuti postavajicich v melkych vodach zalivu. Trosku se nam to zdramatizovalo, kdyz jsme presli na Vnejsi plaz tvorenou jen pisecnymi dunami. Ackoliv po prave strane porad mate bourici more, tak to v nas stejne evokovalo poust. Obzvlast, kdyz foukalo a pisek se prevaloval po dunach. Jako dromedari jsme se prochazeli touto "pousti", proti vetru, obcas jsme se vice zaborili do pisku, obcas jeste vic. Az uz nam prislo, ze se vracime dost dlouho a rozhodli jsme se opustit poust a dostat se zpet na Vnitrni bezpecnejsi a klidnejsi plaz. Bohuzel prvni pokus se nezdaril, nebot bysme museli brodit vysokou travou, mokrinami a pak zdolat pas bodlavych krovisek. Vratili jsme se tedy na poust a pokracovali stale proti vetru......Az jsme konecne narazili na oranzove sipky, znacici cestu. Chvalabohu! Uz to zacinalo byt "zajimave". Bohuzel jsme se vydali opacnym smerem, takze jsme minuli Fossil point, misto, kde lze najit zkameneliny. Jesteze tak, aspon jsem nebyla zklamana, ze jsem nic nenasla :)

Ceka nas sedmihodinovy tura. Ale bude podel more a zlatych plazi! Podel pobrezi vede Abel Tasman trek, ktery je celkem na 2 az 5 dni. My jsme si vybrali 27km usek s vyslapem na Gibbsuv kopec, ze ktereho je nadherny vyhled na Waiau zaliv, na Zlaty zaliv a Farewell Spit na jedne strane a na Abel Tasman zaliv na strane druhe. Konecne prvni plaz! Jako v kazdem z nas, i v nas plaz evokuje teplo, pohodu, koupani, relax. To vse se nam na plazi Apanai splnilo. Akorat na tukoupacku nedoslo, bo more je fakt studene :( Na dalsi plazi se nam podarilo zahlednout v mori pri brehu lachtany. Postupne jsme se k nim priblizovali, abychom zjistili, ze jde o tri mlade lachtanky, kteri jsou zrejme na jednom ze svych prvnich samostatnych vyletu po okoli. Nase prvni uzasne setkani s opravdu divokymi zviraty!
CEsta se vinula stale podel pobrezi, vzdycky nejdrive od plaze nahoru do kopecka a pak opet dolu k plazi. Kazda plaz mela neco jineho, kazda byla necim jinym zajimava. A to jsme videli opravdu jen kousek z celeho Abel Tasman treku. Jit to v lete a mit moznost se i vykoupat, prida tomuhle treku jeste vice na atraktivnosti. Takyze v lete (tj v dobe vanoc) je to tu "turisticka dalnice". Kemp, ve kterem jsme ted bydleli, ma kapacitu 500 karavanu a dalsi kemp, ktery je primo v  srdci parku, na plazi, ma kapacitu dokonce 2000 karavanu a v nejvyssi sezone praska ve svech. Mista do tohodle kempu se pry losuji! Jesteze jsme tu mimo sezonu a mame plaze cele pro sebe.
Posledni zastavkou byl drivejsi dum jednoho farmare, dnes turisticka chata Whariwharangi. Farmar zde zkousel chovat ovce, neuspel. Zkousel vysadit stromy a tezit drevo, neuspel. Zkousel pestoval zeleninu, neuspel. A konecne to vzdal. Co je/bylo to za lidi, kteri se rozhodnou usidlit se v naproste divocine, daleko od jakekoliv civilizace i sousedu? Neivm, jestli je mam obdivovat za jejich odvahu nebo nad nimi jen kroutit hlavou......
Cestou zpet pozorujeme odliv v zalivu Waiau. Jde o fantastickou podivanou! Nic takoveho jsem jeste nikdy nevidela! Normalne poznate odliv a priliv na plazi podle nanosu dreva nebo ras, ale odliv v takovem rozsahu jsem fakt jeste nezazila. Cely zaliv, ktery byl na zacatku naseho treku pod vodou, je ted, chvili po 17.hodine, naprosto vyschly. Vsechna voda utekla do more....a za par hodin se zase vrati na sve misto. Fascinujici.....a k tomu ten zapad slunce.....krasa....(viz fotky)