Další etapa cesty je z Melbourne po pobřeží až do Cairns. Dali jsme si na ní cca měsíc. Je to hodně přejíždění autem, ale to v Austrálii jinak nejde.
Wilson's Promontory Národní Park - 250km JV od Melbourne. Park je na poloostrově pokrytém chráněnými lesy a je protkaný treky, plný divokých zvířat a krásné přírody. Jediný problém je, že velká část parku vyhořela během velkých požárů, co řádily v Austrálii před několik měsíci. Praktický dopad pro nás znamenal, že se nedostaneme na ty nejkrásnější treky, protože byly zavřené. Prošli jsme tak jenom pár kratších a jediný celodenní trek. I na těch jsme viděli jaký dopad oheň na lesy měl. Na fotkách je to i vidět -  vyhořená část lesa vypada jako vyluxovaná - zbyly jenom stromy a pod nimi sem tam trs trávy. I po těch pár měsících je ale vidět jak proces obnovy funguje - na stromech už rašily první zelené větvičky a trsy trávy začinaly odrůstat. Doufali jsme, že uvidíme i nějaké divoké wombaty - dokonce jsme vyrazili i na kratší trek v noci, ale štěstí jsme neměli. I když neříkám tak úplně pravdu. Viděli jsme jich desítky - to byli ale mrtví na stranách silnic :(

Už při plánování cesty do Austrálie jsem věděl, že chci strávit minimálně pár dní na lodi (tzv. liveaboard) a potápět se. Hlavní výhodou je, že se tak člověk dostane na místa dál od pevniny, kde je víc ryb a nejsou davy turistů. Plus některé ryby je možné vidět pouze tímto způsobem. Vybírali jsme ze tří možnosti a loď Spoilsport od Mike Ball jsem od začátku měl jako favorita - líbil se mi jejich přístup k potápění (2x open-deck, možnost solo diving, atd.), nabízeli nitrox a navíc mají povolení se potápět s Minky whales, které je v tuto dobu možné občas vidět. Rezervování jsme chytře nechali na poslední chvíli, takže i cena byla velice příznivá (téměř polovina proti standardu).

Po krušné zkušennosti z Fish Rock, jsem se snažil na Yongalu moc netěšit. Bylo to ale těžké - Yongala je většinou uváděna jako nejlepší potop v Austrálii, tak to se potom težko jeden ovládá, že :) Nejdříve trošičku historie - Yongala se potopila v cyckónu kategorie 5 (nejhorší) na své 99té plavbě - naposledy ji zahlédl správce majáku, ale neměl ji jak varovat, protože v té době neměla ještě nainstalované rádio. Ironií je, že tohle měla být její poslední plavba před jeho instalací k výročí 100 plavby. No, takže se potopila kus od pobřeží, blízko Townsville, s cca 100 pasažéry na palubě.
Z pohledu potápěče si lepší místo vybrat nemohla - leží uprostřed písku v cca 25ti metrech a stal se z ní ostrůvek podmořského života. Žádné fotky, videa ani vyprávění vás nemůže dostatečně připravit na skutečnost. Vrak je doslovat obležený rybami všech možných velikostí. Ani já jsem tohle nikde nezažil a to ani v karibiku. Jediná piha na kráse je poměrně silný proud, takže to rozhodně není odpočinkový potop. To, navíc v kombinaci s již relativně větší hloubkou (do 30ti metrů) znamená, že jsme si museli docela dávat pozor na vzduch a omezit dobu dole.
Já jsem byl na prvním potopu téměř bez koncentrace - hned první co jsem viděl byl mořský had, dál želva, pak rejnok... Téměř bez myšlenek jsem mačkal spoušť a fotky podle toho bohužel také vypadají :( Navíc se nám povedlo mírně přepálit safetystop, takže jsme se na loď vrátili s míň vzduchu, než je zdrávo. Druhý potop probíhal v podobném duchu - tam jsem aspoň začal trošku vnímat, že jsem na vraku a ne jenom koukat po rybách :)
Už se téměř stalo tradicí, že na cestě zpět z potápění vidíme humpback velryby. Tentokrát to bylo ještě mírně lepší. Jak jsme s Kačkou lezli po druhém potopu na loď, tak na nás kapitán halekal ať si pospíšíme, že je nedaleko humpback a tak ať ji vídíme. Já idiot ho poslechl... Jen jsem se vyškrábal na loď, tak se milá velryba sebrala a pod lodí podplavala. Stačilo zůstat ve vodě o minutu déle a mohl jsem jí vidět pod vodou, ach jo! Instruktorka co ještě byla ve vodě pak vylezla rozzářená jako sluníčko. V každém případě souhlasím s názorem většíny - tohle je opravdu jedno z nejlepších míst, na kterých jsem se v životě potápěl.

Jestliže jsem Huskinson považoval za potápění snů, tak dnešek na Solitary Islands už ani nevím kam zařadit. Chyběl mi ke štěstí snad už opravdu jen ten whale-shark (Ondřej s Jirkou vědí ;). Solitary Islands jsou kousek od Coffs Harbour - cca 400km severně po pobřeží od Sydney. Tip na potápění tady jsem dostal právě od lidí v Huskinson. Grey nurse žraloci jsou tu prý běžní.
Už cestou to vypadalo na něco speciálního - pozná se to tak, že vám za lodí poskakují delfíni :) Navíc nás cestou tam posádka bavila o tom, jak včera jich viděli 25... Já bývám dost skeptický, všichni víme co věší na nos turistům Ondřej nebo já, když mě k tomu taky pustí :) Nebudu zdržovat - jen jsme skočili do vody, tak se vynořili. Byli doslova všude kolem a měli dobře přes 2 metry. Já jsem přestal vnímat okolí a jenom fotil a honil žraloky, takže jsem po 10ti minutách skončil sám, ztracený od ostatních... Pohádka! A to ani nezmiňuji, že kolem mne proplul rejnok. Zpátky na lodi jsem pak od instruktorky dostal trochu za uši, ale co ona ví o potápění, když je z kanady, že :)
Druhý potop byl trošku míň akční. Hned na začátku jsme objevili cuddlefish (vypadá jako velká sépie), ale "kolegové" mi jí vyplašili - grrrrr, že já se hned zase neztratil. No pak byla obrovská želva (určitě hodně přes metr), další želva (na videu dole) no a pak carpet sharks... Kdyby mi na záda permanentně netelka studená voda (nesnáším půjčované neoprény), tak bych tam snad zůstal.
Člověk by si řekl, že lepší už to být nemůže, ale ono jo. Stějně jako na Huskinson i tady jsme cestou zpátky viděli velryby. Tentokrát sice ne tak úplně blízko, ale zato tyhle byly plné elánu se předvést a několikrát vyskočily. Světe div se, mě se dokonce povedlo jeden skok chytit na fotku. Tím jsem se myslím posunul do kategorie profesionálních fotografů a jenom čekám až se mi ozvou z National Geographic :)
No a na závěr ještě dvě videa:

Po tydnu stravenem v Melbourne, v bezpeci a pohostinnosti pribuzenstva, nase australske dobrodrustvi zacina ve zlatokopeckem meste Bendigo, ktere se nachazi asi dveste kilometru na sever od Melbourne. Ve state Victoria, jehoz je Melbourne hlavnim mestem, je nekolik nalezist zlata a diky nim se Melbourne stalo financim centrem a ziskalo tak na sve vyznamnosti.
Zlato se v Bendigu zacalo tezit ve druhe polovine 19.stoleti a tezba byla ukoncena v 50. letech minuleho stoleti. Za tu dobu si vsak Bendigo vybudovalo  svou pozici a dnes patri k vyznamnym mestum regionu a dodnes je napriklad Bendigo banka jedna z nejvyznamnejsich v zemi.
Prohlidka zlateho dolu zacala na povrchu zazemim pro horniky. A to bylo vyobrazeno opravdu velmi obrazne, jak je zrejme z fotek. Vyzbrojeni prilbou a poradnym hornickym svetlem se samostatnou baterkou pripevnenou na pase, nastoupili jsme do klece a zklesali tri patra, do hloubky 60 metru. Nejhlubsi sachty vedou az kilometr hluboko a poddolovana je pulka mesta. Zde nas dva dedousci, autenticti byvali hornici, seznamili se skutecnou praci horniku dole v dole. Udelala jsem si docela presnou predstavu o tom, jak byla tahle prace narocna a nebezpecna. Pracovat po kolena ve vode, svitit si svickou (kterou si hornici museli kupovat), snazit se pri tom bludickovem svetle rozeznat neco jako zlatou zilu, poslouchat ten strasny randal ktery dela ta sbijecka a k tomu vsemu se modlit, aby je to nezavalilo. Bohuzel vidina vydelku byla tak silna, ze ve skutecnosti zpusobila zanik tohoto dolu. Jde o to, ze hornici se tak bali o svou praci, ze odmitali jakekoliv technicke a technologicke novoty, nebot se domnivali, ze je nahradi stroje a tim o praci prijdou. Avsak diky temto zpatecnickym obavam, se dul staval mene a mene efektivnim a zaostaval tak za vyvojem. A to byl duvod jeho zaniku.
Kdyz pak v muzeu vidite tu krychli zlata predstavujici celkovy objem vytezeno zlata z tohoto dolu za dobu jeho existence (neco pres devetset kilo), nechapete, ze to vsechno utrpeni za to stalo.......

Tak jsme v Australii, v Melbourne, u Vladoveho stryce. Jsme v luxusu! Spime na posteli, jidlo nam vari nekdo jiny, proste blaho :) Pribuzenstvo se o nas staralo fantasticky, takze jsme kazdy den meli nejaky program a stili toho za ten tyden docela dost.
Navsteva Melbourne je obligatni zalezitost, takze jsme se tam vydali hned druhy den. Momentalne totiz prebyvame v jedne ze ctvrti, Warrandyte, a do "mesta" je to tak hodina vlakem. Melbourne, je druhe nejvetsi mesto v AUstralii, hned po Sydney, s temer ctyrmi miliony obyvatel. Je to financni centrum Australie. Vystoupili jsme na hlavnim nadrazi (ktere rozhodne neni takovym sokem jako to v Praze), ale hned jsme narazili :( Opustit hlavni nadrazi se ukazalo jako problem. Zjistili jsme totiz, ze jsme si koupili sice celodenni jizdenku, ale jen na zonu dva a ne na kombinaci zony 1 a 2, ale jelikoz jsme turisti, tak nas hodny panpustil a jeste se omluvil, ze nam ty jizdneky nemuze refundovat :) Protoze nejsme moc na pametihodnosti ana prohlidky mest obecne, rozhodli jsme se prolidnout si mesto z tramvaje, ktera tu jezdi centrem mesta v takovem okruhu, je zadarmo a navic je to i s vykladem! Takhle na prvni pohled je Melbourne celkem hezke mesto, siroke ulice, celkem honosne domy, akorat mu chybi centrum, centrum mesta. Ale zase maji opravdu exkluzivni CBD (central business district) a v soucasnosti rekonstruuji obrovske plochy, kde drive byvaly doky, takze tu dnes mohutne stavi dalsi kancelare a drahe bytecky. Tramvaj nas zavezla az do muzea. Ne, ze bychom byli muzejnimi typy, ale po zkusenostech ze Zelandu, tihlle typci opravdu umi udelat muzea. Neverili byste, kolik casu jsme stravili v expozici venovane hmyzu! Opravdu tohle tema dokazi zpracovat a predstavit takovou formou, ze vas to udrzi zajimat aspon hodinu, ne-li dve.
Nase seznamovani s Australiskou faunou zacalo navstevou takove jakoze ZOO. Musime preci vedet, co mame hledat v busi :) Interne jsme si sestavili takovou Australskou petku: klokan, koala, jezura, ptakopysk a wombat. Tak schvalne za jak dlouho je vsechny potkame ve volne prirode.
A dalsi dny slo seznamovani s australskymi zviratky jeste dal. A nebudete tomu verit, ale nemozne se stalo skutkem. To, po cem jsme touzili celych sest tydnu na Novem Zelandu, se nam splnilo hned treti den v Australii. Videli jsme tucnaky!!! A navic v centru Melbourne. Jsou opravdu tak srandovni, jak se kolibaji, splhaji po kamenech a jak jsou hlasiti! Bajecna podivana.....
A aby toho nebylo malo, tak Simon nas vzal na vecerni prochazku do parku, kde jsme baterkou hledali ta zviratka, ktera jsou spise aktivni vecer nez pres den. A tak jsme videli nase prvni klokany, prvni medviky possum, akorat koalu jsme nevideli. Bohuzel tahle nocni prochazka mela na Vladu moc spatny vliv. Od te doby chodi s hlavou zvracenou nahoru a kouka do korun stromu a hleda koalu. Ani se neptejte kolikrat uz zakopl anebo do neceho skoro vrazil jen proto, ze misto koukani na cestu, kouka vzhuru k nebesum. A uz vubec se neptejte jake bylo jeho zklamani, kdyz jsme byli na treku v mistni mestske rezervaci plne eukalyptovych stromu a Vlada byl presvedcen, ze konecne vysoko v korune obrovskeho stromu uvidel koalu. Bohuzel se ukazalo, ze to, co tam je, ma do koaly hodne daleko, nebot to byl papousek, crescent cocatoo, velky byly papousek se zlutou sosulkou, co hrozne krici. Ale koala to fakt nebyl :(((
Aby se Vlada odreagoval a vzpamatoval z toho zklamani, vzali nas Melissa a Liam na projizdku po mistnich vinotekach do blizkeho Yara Valley. Je to pry po Barossa Valley (ktere je u Adelaide), druha nejlepsi vinarska oblast v Australii. Bohuzel pri nedavnych pozarech, ktere tuto oblast postihli letos v unoru, byla postizena i cast tohoto udoli a napriklad jedno vinarstvi totalne vyhorelo - z domu zustala jen betonova deska, vstupni oblouk a komin. Vazne smutny pohled.......Ovsem vino tu maji fakt dobre, hlavne to cervene, u bileho maji porad co dohanet. A jelikoz jsme to pojali komplexne, ochutnali jsme nakonec i syry (ovsem ovci syr nemeli!) a na zaver i cider z mistniho maleho pivovaru. 
Vladovi se uz vraci vesela nalada, ale do uplne spokojenosti mu jeste neco chybi, takze nas Simon s Regie berou k pratelum na vikend na poloostrov Mornington. Simon s Philem jdou lovit ryby, ale ne na udici, ale pod vodou, jen se snorchlem a harpunou! Mate muj obdiv, kluci. Uz jen proto, ze je odporna zima a more ma snad 14°C, brrrrrrrrrr. Ulovek nebyl z nejlepsich, jen dve ryby, ale REgie videla pod vodou zraloky a lachtana. A to byl ten zlom. Jeste vcera by Vladu do toho ledoveho more nikdo nedostal ani heverem, ale jak je rec o zralocich, tak by sel i nahej, bez neoprenu. Takze se nedivte, ze druhy den si Vlada kvuli tomu dokonce privstal !!! a sel se se Simonem snorchlovat. Jeho ulovek vidite na fotkach , no a tim bylo nase seznamovani s australskou faunou uspesne zavrseno a mohli jsme vyrazit na samotne dobrodruzstvi.......

 

O možnosti potápění v Huskinson (cca 200km jižně od Sydney) byla jenom krátká zmínka v průvodci, ale mělo stát za to a navíc nám to akorát vycházelo jako ideální zastávka na dlouhé cestě do Sydney. Opravdu to stálo za to - bylo to nejlepší potápění jaké jsme zatím na cestě zažili. Voda už měla relativně přijatelných 18 stupňů, viditelnost tak 15 metrů a navíc v zimě je možnost vyjet ven ze zálivu na tzv. Seal Rock - lachtani!
První potop byl jenom o lachtanech - už při kotvení jsme viděli dvě skupinky řádit nedaleko lodi na hladině a další se slunili na skalách vedle. Po 15ti minutách ve vodě jsme začali mírně nervóznět, protože jsme pořád nemohli na žádného narazit. A to jsem si celou dobou pod vodou zpíval do regulátoru Co jste hasiči (zpěv je prý přitahuje :) No a pak se konečně první objevili - nejřív jenom dva, ale postupně celé hejno. Hráli si s námi snad 15 minut, než zase vyrazili dál. Občas jsou až nepříjemně blízko - několikrát se nám stalo, že těsně k nám připlaval některý s otevřenou pusou plnou dlouhých ostrých zubů - kdyby nevypadali tak roztomile, jeden by se až leknul :)
Druhý potop byl již standardní. Blízko břehu se spoustou balvanů na dně - dle kapitána jsme měli hledat škvíry mezi velkými balvany, protože se v nich občas drží žraloci. A taky ano - hned po 5ti minutách jsme na jednoho velkého (cca 1.5m) narazili. Akorát fotky díky viditelnosti moc nevyšly :( Byly tam také obrovská hejna yellowtail rybek, Kačka objevila velkého rejnoka, našli jsme i stěnu, která padala do 25m, atd. Prostě pořád bylo na co koukat, takže jsme tam i přes těch 18 stupňů vydrželi 40 minut. Navíc jsme posbírali tipy na další místa na pobřeží, která určitě nevynechat. A jako velké finále jsme po cestě zpátky viděli vynořit se velrybu snad 10 metů od lodi.

Národní park Flinders Ranges je cca 400km na sever od Adelaide na okraji oblasti, které se říká "outback" - je to v podstatě jedna obrovská poušť uprostřed celé austrálie. Nalákaly nás tam možnosti opravdu hezkých treků a také to, že bychom tam konečně po 2 měsících zažít aspoň trochu tepla :) Problém byl trošku v tom, že Flinders jsou pro Wicked, od kterých máme půjčený campervan, už "šedá zóna" - t.j. správně tam můžeme jet pouze se speciálním pojištěním. Riskli jsme to a naštěstí autíčko vydrželo :)
Při vjezdu do parku je nutné zastavit, vyplnit obálku a zaplatit za vstup - teoreticky pak i za každou noc, ale to mimo sezónu tolik neprožívali. V parku samotném je pak jeden velký kemp, ze kterého jsme si udělali základnu. Neměli tam "powered sites" (t.j. možnost připojit se na elektřinu) ani kuchyň, takže jsme poprvé opravdu kempovali. Druhý den jsem ale objevil zásuvku na jednom z přístřešků a drze k němu zacouval, takže ta noc už byla mírně komfortnější :)
Na první trek jsme se vydali na nejvyšší horu parku - St.Mary peak. Cesta k ní měla být cca 6km. První část byla pohodlná cestička lesem, ale pak přituhlo a do sedla jsme už místy téměř šplhali. V sedle pak bylo pokračovat další 2km na vrcholek, což jsme samozřejmě nemohli vynechat. Pro domorodce byla prý hora posvátná a ani nyní nemají rádi, když na ní lidé lezou. Možná proto bylo značení v poslední třetině mírně řečeno sporadické. Místy jsme odhadovali kam dál podle mužiků, hledali stopy a podobně. Těsně pod vrcholkem pak bylo nutné přetraverzovat úzkou mokrou římsu pokrytou mechem - zkusil jsem se přes ní dostat kam až šlo, ale posledních pár metrů už bylo opravdu hodně riskantních, takže úplný vrchol nám zůstal zapovězen. Snad jsme tím aspoň potěšili nějakého domorodého boha :) Zpátky  jsme se pustili po delší cestě, takže celý trek nakonec byl mírně přes 20km.
Druhý den jsme vyrazili na horu Ohlssen Bage - to už byl  trek výrazně jednodušši a kratší. Sluníčko svítilo tak, že jsem kus cesty šel i bez trička! Výhled do údolí byl nádherný a navíc jsme na cestě zpátky objevili několik velkých ještěrek shingleback a rozšířili tak naší sbírku australských zvírát v divočině. A to ani nepočítám mrtvoly dvou klokanů v různém stádiu rozkladu :)

Strávili jsme víkend v oblasti Mt.Gambier a což bylo zajímavé hlavně pro mě. V průvodci jsem se dočetl, že se tady dá potápět v jeskyních a vůbec, že je celá oblast pro cave-diving ideální. Nachází se tady 80% všech cave-diving míst z celé austrálie. Jedna z nejlepších - Engelbrecht cave - je přímo uprostřed města Mt. Gambie (to tom bysme si Ondřeji mohli nechat zdát co? :).
Ani jsem nedoufal, že bych se mohl potápět - na vše je tu potřeba zvláštní povolení, navíc bych musel být členem australské cavedivers asociace, nemám sebou vybavení, atd... Zkusil jsem se pozeptat kolem, dokonce jsme i pár potápěčů potkali když se chystali v Picaninnie na potop, ale jinak to dopadlo přesně jak jsem předpokládal - zůstal jsem na suchu :( V Picaninnie pond se dá s povolením alespoň snorklovat, ale voda má 12 stupňů a navíc jediná půjčovna vybavení v okolí byla zavřená - jedna z nevýhod cestování mimo sezónu.
Tak jsme alespoň všechna ta místa objeli - Engelbrecht cave je prý přes 600m dlouhá, což mně po zkušennostech z Bermud zase nepříjde tak moc. Je to prý stupeň 3 obtížnosti (jeskyně se prý stupňuji 1-3), tak to ale asi uplná legrace nebude - už od pohledu nevypadala moc prostorně, takže lopatka s sebou na potop nutná :) Voda prý kolem 8(C) a viditelnost hodně dobrá.
Také jsme vyrazili ke dvěma "ponds". První Picaninnie vypadalo hodně dobře, od pohledu by se ani nechtělo věřít, že je tam jeskyně - je to rybníček obklopený rákosím uprostřed polí. Druhý Ewens Ponds už ani není na potápění - je to potok s třemi většími tůněmi, ale na snorkl prý moc pěkné.
Finálně jsme také okoukli Hells sinkhole. To je docela divoký - jediný přístup je tam z platformy odhaduju tak 15m nad hladinou (viz fotky) - z toho se prý potápěči spouštějí na laně dolů. Jak se pak dostávají nahoru už nikdo neříkal :) Tak trošku mi to připomnělo jednu z našich nočních výprav Ondřeji :) Voda vypada čistě,ale odpadků dole bylo docela dost - opravdu mi nedochází jak se může monitor od počátače dostat do sinkhole uprostřed lesů, kam navíc není možné ani dojet autem... Lidi jsou všude stejní, ach jo.