Při plánování letošní cesty jsem se snažil opět zkombinovat různé aktivity - loni se nám docela líbilo kite-surfování na Boracay, tak jsem si říkal, že bychom to mohli letos někde zopakovat a pořádně se rozjezdit. Výběr padl na Siargao, oblast Cloud 9, která je vyhlášená jako surfařská destinace č.1. Po emailech jsem se dohodl s The Boardwalk na ubytování a dokonce mi slíbili mít instruktora kite-surfingu přímo na místě. Cesta a ostrov není komplikovaná - několikrát týdně tam je přímý let z Cebu. Z letiště na Cloud 9 už ás odvezl lokální transport a poslední 3km z Dapy opravdu stály za to - budují tam silnici, takže ultimátní tankodrom...

  Po přijezdu na Boardwalk nás čekalo mírné převapení - pobavili jsme se přímo s majitelem (pohodář australan), který nám jen tak řekl, že instruktor kite-surfingu mu před měsícem odjel domů a žádný jiný na ostrově není. Aby toho nebylo dost, tak i na surfování byly špatné podmínky (foukalo na ostrov místo od ostrova) a potápění tím pádem bylo mimo také (mizerná viditelnost). To nás opravdu zaskočilo - měli jsme tady naplánovaných 5 dní a najednou v podstatě nebylo co dělat :( Pepánkovi se ukrutně nechtělo, ale i tak jsem ho donutil jít si odpoledne zkusit surfování. Skočil jsem do vody a pral se s tím minimálně hodinu, ale v podstatě bez úspěchu. Pak jsem předal prkno Pepánkovi, ten zkusil jednu vlnu a prohlásil, že se na to může vy*** a šel zase ven. Jako odměnu bohů moře si cestou ukopl prst na noze :)

  Druhý den, nevěda co s volným časem, jsme si půjčili motorky a vydali se na výlet po ostrově - jmenovitě k Pillars, kde jsou při odlivu mořské bazény. Cesta byla strašná - jenom opravdu místy vybetonovaná, jinak v podstatě kamenitý terén. K pools jsme dorazili později odpoledne, kdy už měl být odliv, ale bazény se ne a ne oddělit. Já si tedy v jednom na chvíli zaplaval, ale nic úžasného to nebylo. Cestou zpátky jsme se aspoň zastavili na večeři a rumíka v jedné hospodě kus od Cloud 9 - to jsem ale nevěděl, že mi na motorce nesvítí světlo. Takže jsem pak v noci jel po té naprosto dramaticky rozkopané silnici za pepánkem a snažil se z jeho pohybu odhadnout kde jsou díry a kudy jet :)

  Třetí den bylo zase počasí na draka - pořád foukalo, občas pršelo, prostě nevlídno. Takže jsme den v podstatě proflákali - já si srovnal archiv fotek, pepánek četl a pospával... No a mě večer došla trpělivost - představa, že tu takhle máme strávit ještě další 3 dny, zatímco bychom se mohli někde potápět, mě ničila. Takže jsem si sedl, zabookoval nám na druhý den odlet a zavelel "Na Bohol!" :) V sezóně je to tady asi zábava, ale mimo prostě nuda. Jedinému, komu se bude stýskat jsou místní komáři, kteří z nás za ty 3 noci musí mít zásoby na roky dopředu...

  Padre Burgos bylo v mém hledáčku od naší loňské návštěvy Boracay. Jeden divemaster tam o tom básnil tak, že se prostě nedalo odolat. Navíc to byla další šance k tomu vidět whalesharky, kteří nám tak slavně nevyšli loni v Donsolu. Cesta nebyla složitá, ale docela dlouhá. Ráno letadlem z Manily do Cebu, pak v poledne 6 hodin lodí do Maasinu, kde už na nás čekali z Peter's Dive Resort a odvezli nás až na místo. Za zmínku stojí trajekt do Maasinu - k mému velkému překvapení nebyla loď vybavená standardně sedačkami, ale plná postelí. Takže jsme měli šanci dohnat jet-lag a brzské vstávání. Jenom Pepánkovi to trošku kazila produkce karaoke co měl u hlavy za zdí - je zajímavé, jak špatný vztah k umění mají rozespalí lidé :) Pro vylepšení se nám v trámech naší chatky ubytoval tak 10cm velky geckon (ještěrka) co přes noc roztomile kvákal - opět k velké radosti pepánka :)

Hlavní náplní pobytu bylo potápění a šnorchlování. Obojího jsme si užili víc než dost. Hned první den jsme vyrazili na dopolední dva potopy k protějšímu ostrovu a já zažíval peklo se svojí novou výbavičkou. Buď bleskalo málo nebo moc, spousty hejblátek, uf! Ale nakonec se i pár fotek povedlo a to nemluvím o úžasném zážitku z nádherných korálů. Nadšený byl i Pepánek a také se vrátil se spoustu fotek - musím ho pochválit - na to že jsou focené malým automatem a ze šnorchlu, hodně snímků se mu opravdu povedlo. Den jsem navíc zakončil nočním potopem - klasicky mi v půlce došla baterie ve foťáku, ale nakonec o to víc jsem si ho užil. Opravdu není nad noční potápění v asii...

  Druhý den pokračoval ve stejném duchu akorát s tím rozdílem, že jsem Pepánka přesvědčil, abychom odpoledne zkusili jestli se náhodou nemůže už potápět, když mu doktor po letech konečně pořádně umyl uši :) Nafasovali jsme pro něj výbavu a nejdříve na zkoušku skočili do bazénu. Moc jsem ho netrápil, jenom jsem chtěl aby se naučil si vyčistit vodu v brýlích a zkusil plavání. Obojí zvládl na jedničku a mohli jsme tak hned vyrazit na jeho první potop z pláže. I ten Pepánek zvládl naprosto bravurně a myslím, že je na čase z něj udělat opravdového potápěče. Jestli to bude možné, tak to do konce pobytu určitě plánujeme :)

Poslední den jsme měli štěstí - sešlo se dost lidí na to, aby se mohl uskutečnit výlet za whalesharky. Funguje to tu trochu jinak než v Donsolu - loď s námi nejdříve odjela k protějšímu ostrovu, tam jsme na palubu nabrali místního faráře jako průvodce a za loď přivázali šest malých lodiček "hledačů". Ty jsme takhle odtáhli o kus dál, kde je oblast s whalesharky. Neuvěřitelně, hned po pěti minutách nastal šrumec - kousek od nás byl! Naskákali jsme do vody a plnou parou plavali k tomu místu. Bohužel pozdě - i když jsem tam byl mezi prvními, už byl pryč. No a chudák Pepíno to s tou plnou parou přehnal tak, až z toho málem dostal srdeční záchvat a další hodinu strávil na lodi v polomrákotách. My jsme mezi tím měli štestí na několik setkání (loď sledovala pořád stejného whalesharka) - pokaždé stejný scénář: skočit do vody, rychle ho najít a pak s ním zkusit vydržet plavat co nejdéle. No ale na úplně poslední pokus se už Pepánek zmátořil dost na to, aby zase do vody skočil a měl tak nakonec také šanci jednoho vidět, hurá :) Dokonalý den jsem pak zakončil ještě dalším nočním potopem, takže lepší už to prostě být nemohlo.

  Další destinací na našem itineráři byl ostrov Siargao. Museli jsme se tak přesunout zpátky do Cebu - na večerní ferry z Maasinu se nám čekat nechtělo, takže jsem vymyslel alternativu přes nedaleký Hilongos odkud ferry jela v 11 dopoledne. Z Padre Burgos jsme do Maasinu chytili autobus narvaný školní omladinou, takže já jsem zvolil místo mačkání cestu na střeše. Nápad to byl dobrý, ale nenapadlo mě, že jsou silnice předrátované zhruba ve výšce mé hlavy. Musel jsem tak strávit skoro celou cestu polo-leže na batožině a neustále vyhlížet dráty před sebou. Snad jako kompenzace za tohle trauma se pak cestou na ferry kolem nás prohnalo pár delfínů..

 Jak tak koukám do kalendáře, začíná se stávat hezkou tradicí, že začátkem roku vyrazím na Filipíny - letos je to již potřetí :) Původně plánovanou dovolenou na 3 týdny sice Pepánek kvůli pracovním povinnostem zkrátil na dva, ale i tak se mi povedlo do programu vtěsnat vše, co jsem původně zamýšlel. Ostrovů a míst k navštívení je tady spousta, takže opravdu bylo z čeho vybírat.Let jsme měli stejný jako loni - s emirates přes Dubai do Manily. Stejný byl i plán na další přesun - t.j. první noc v Manile a další den ráno pokračovat dále.

 Vše proběhlo bez problémů i přes mírně dramatické okolnosti odjezdu. V úterý (odlétali jsme v pátek) jsem si při squashi hnul se zády tak, až to vypadalo na to, že mě bude muset pephánek za sebou tahat v dvoukoláku. Pilným cvičením, nahřííváním a silnou vůlí jsem se ale do pátku dal dohromady dost na to, abych let přežil. Podnebí v asii a moře už jenom dokončilo ozdravný proces :)

 Druhým a ještě vážnějším zádrhelem byla moje nová fotografická výbava. Tu jsem pořídil při svojí nedávné cestě na Floridu. Nějak se mi povedlo zapomenout při objednávání na rukojeť, co spojuje obal fotoaparátu s externím bleskem. Poměrně zásadní opomenutí! Říkal jsem si nevadí, objednám v Praze a bude. No jo, ale pár dní před odjezdem mi zavolali, že není a nebude. Říkal jsem si nevadí, jsem kluk šikovná a rukojeť si vyrobím. To jsem i přes skeptické poznámky pephánka učinil (a brzy přihlásím do soutěže o rukodělný výrobek roku), ale to jsem netušil, že výrobce obalu na foťák (ikelite) má nějaké svoje vlastní šroubky a žádné jiné do něj nepasují. No situaci se mi povedlo zachránit ve čtvrtek odpoledne a šroubky vytáhnout z nějakého zapomenutého service-kitu u jednoho dive shopu. Ale krátké! Takže ještě půl hodiny před odletem jsem vybíhal z našeho bytu kladívkem na chodníku před domem výrobek dotvarovat... Jo a to se mi málem povedlo nechat na žižkově ve zdi baterii do foťáku i s dobíječkou - tímto děkuji své kásné a úžasné ženě, která mi pro ni stihla dojet :)

 Nevím jak to Ondřej dělá, ale vždy se mu podaří vymyslet nějakou kulišárnu jak mě vytáhnout tam, kam bych normálně nikdy nejel. Tentokrát přišel s tím, že za ním musím zajet na Floridu potápět se v místních jeskyních. Aby toho nebylo málo, přesvědčil mě, abych si s ním udělal kurz na CCR (Close Circuit Rebreather), aniž bych pořádně tušil o co vlastně jde :) Plán nakonec dopadl tak, že jsem jel na 2 týdny – první určený pro potápění v jeskyních a druhý pak pro kurz.

 Cesta byla mírně řečeno náročná. S KLM přes Amsterodam do New Yorku, potom s American Airlines (mám u nich spousty mil, takže letenka “zadarmo”) přes Orlando do Jacksonville, kde jsem v jednu ráno vypůjčil auto a vyrazil dalších 200km do Dive Outpost. Na místo jsem dorazil ve 3:30 a našel na dveřích plánek od Ondřeje (díky!) s označením chatky, ve které jsem měl přespávat. Rozvrh byl nemilosrdný, už ten samý den odpoledne jsme vyrazili do první jeskyně :)

Od jeskyní na floridě jsem mnoho neočekával a bohužel skutečnost mi to potvrdila. Je jich tam sice spousta, ale  na rozdíl od Bermudských v nich nejsou žádné krápníky a jsou to tak vlastně jenom tunely. Jsou ve sladké vodě s konstantní teplotou kolem 20C, takže I já v neoprénu jsem nijak zásadně nemrznul – na každý pád jsem tam byl v “mokrém” jediný, všíchni ostatní se zbaběle schovávali do sucháčů :) Ondřej se snažil vybrat z jeskyní ty zajímavější – dali jsme třeba “grand traverse” (spojení 3 jeskyní), užili si proudy v Ginnies, ale nejvíc se mi asi líbila Cows spring – menší jeskyně, ale měla svůj “charakter”. Jiného jsme nic moc nestihli – jenom výlet po řece na kajaku.

Kurz CCR začal další týden. Nejdříve jen velice zjednodušeně a krátce co CCR je: přistroj, který má v sobě prášek, který umí chemicky odbourávat CO2. Tím umožňuje “recyklovat” vydýchaný vzduch a stačí tak mít s sebou jenom malou láhev s kyslíkem. Z toho plynou dvě výhody – vzuch nám vydrží až 8 hodin a nevydechujeme bublinky do okolí (t.j. neplašíme tolik ryby). Vše je samozřejmě mnohem komplikovanější a přístroj jako takový je plný elektroniky a dalších částí – jenom příprava na další den trvá půl hodiny. A to nemluvím o tom, co všechno je potřeba pravidelně kontrolovat, čistit, vyměňovat… děs běs. A cena? Nový tak kolem 10tis dolarů – takže já jsem si ho jenom půjčil na vyzkoušení :)

Potápění s CCR je jiné – hlavní můj problem byl s polohou ve vodě. Nelze tu používat dýchání na “jemné doladění”, takže jsem neustále bojoval s přidáváním/ubíráním vzduchu z křídla. Do toho hlídat na přístrojích PO2 (prostě číslo ;) přidáváním kyslíku nebo vzduchu do systému. A aby toho nebylo málo, tak cvičit postupy při závadách, zachraňování tonoucího Ondřeje, atd… :) Mel (instruktorka) se mě snažila utěšit, že to s neoprénem mám težší než oni se sucháčem, ale moc tomu nevěřím – je to opravdu frustrující po tolika letech potápění se zase cítit jako úplný začátečník. Po 4 dnech potápění můžu říct, že CCR asi nebude pro mne. Je to příliš veliké a těžké na cestování, pro provoz je potřeba spousty věcí, které nejsou běžně všude dostupné (kyslík, chemikálie, atd.) a ta cena… Až budu zase jednou žít u moře a potápět se každý týden, pak o tom možná budu přemýšlet. Do té doby zůstanu u OC (open circuit) :)

Ještě pár postřehů na závěr. Za ty dva týdny jsme najezdili za jeskyněmi skoro 2000 km – na mapě vypadají blízko, ale v americe jsou holt jiné vzdálennosti :) Dále pak lituji americké vegetariány – najít rozumné jídlo je nadlidský výkon. Moc hezké je, že se nikde nekouří. Ale taky nepije! Našli jsme jen jeden bar, kde prodávali aspoň pivo. Dodržují se rychlosti a předjíždí se minimálně… No a zážitek na konec – na letišti vedle mne čekal na letadlo voják (podle vzhledu bych ho tipoval na 15 let, snad mu aspoň těch 18 bylo). Každý druhý procházející člověk ho pozdravil a popřál mu buď hodně štěstí nebo poděkoval (upřímně) za službu co dělá. Mají to prostě nastavené jinak….