0 komentáře

Potápění a cestování po Boholu 6.března

  Po epickém propadu Siargao jsme odjeli na Bohol. Z Cebu tam jede rychlá ferry snad každou hodinu, takže přesun byl jednoduchý. Plán byl dorazit na Alona Beach a tam projít diveshopy, mrknout po cenách, nějakém tom ubytování a hlavně to zařídit tak, abych mohl s Pepánkem udělat jeho Open Water Diver kurz - už z něj konečně toho chlapa musím jednou udělat! :) Tricycle nás z přístavu na Alona beach vezl asi hodinu - snad i pěšky by to bylo rychlejší. Na místě jsme pak zkusili nejdříve Genesis Divers - ty jsem našel na webu a působili ok. Německý vlastník moc přátelský nebyl, ale měli neuvěřitelně levné ubytování, tak jsme zůstali.

 Ještě to odpoledne jsme skočili do vody a zvládli v podstatě téměř všechny "bazénové" cvičení co v kurzu jsou - Pepínovi to šlo a s jedním studentem to příjemně odsýpá :) Druhý den jsme se věnovali zbytku tréninku a potupně dodělali vše co PADI předepisuje - včetně večerního studia teorie. Pak si Pepánek z posledních sil napsal test a voilá, byl z něj potápěč! Další den už jsme se tak mohli přihlásit oba na normální potápění a začít si užívat. Není to tam tak hezké jako na Padre Burgos, ale i tak to rozhodně stálo za to - a hlavně měl Pepíno šanci si vše už naostro vyzkoušet a začít získávat zkušennosti. Já jsem si k tomu přihodil i noční potop - zase nebyl tak úžasný jak jsem doufal, ale asi už jsem opravdu hodně zmlsaný. A hlavně jsem poprvé viděl spanish dancer :)

 Po třech dnech potápění jsme se s Alona beach rozloučili - v mém případě to málem mělo nemilé následky. Už sbalení sedíme na snídani a já si najednou uvědomil, že jsem si v pokoji pod postelí nechal tenisky. Takže šup nahoru a zabalit. Po snídani jsme popadli batohy a po pláži vyrazili k cestě ven. Asi po 50ti metrech mi došlo, že si vesele vykračuji naboso a flipflopky zůstaly v shopu. Tak zase zpátky pro boty. Ještě, že jsem měl s sebou jenom dva páry :) Tricyklem jsme se přesunuli na autobusové nádraží v Tagbilaranu a pak čekali na aubobus nebo dodávku směr Danao.

 Nakonec jela dřív dodávka - ta má od autobusu tu výhodu, že (teoreticky) nezastavuje každých 10 metrů všem u cesty. Zato se do prostoru pro standardně 6 lidí musí vtěstnat v ideálním případě 18 nebo ještě lépe 20. Už jsem podobnou cestu zažil v Indonésii, ale Pepíno pořád nevěřil, že se ten zástup lidí venku opravdu hodlá nasoukat do (z našeho pohledu) už úplně plné dodávky :) Ty 3 hodiny cesty utekly jako voda - hóóódně pomalá voda... V Danao jsme popadli další tricycle a konečně dorazili do E.A.T. parku v oblasti Chocolate Hills.

 No, trošku mě překvapil - podle webu by jeden soudil, že je na několika hektarech, umožní treky po okolí, atd... Bohužel realita je taková, že je na ploše pár set metrů, fungují jim tam asi 3 atrakce (zbytek je v různém stadiu rozkladu) a mě to začínalo nebezpečně připomínat propadák se Siargao. To odpolene jsme se tedy alespoň projeli na suislide a večer příjemně zarelaxovali u rádlerů :) Druhý den byla sobota a park už od rána ožil místními výletníky. Měli jsme v plánu hlavně The Plunge (houpačka, která mi trošku připomínala tuhle z Queenstown na Novém Zélandu), Tam už byla fronta omladiny a my si tak museli asi hodinu počkat. I tak to stálo za to - bezpečnost tu zdaleka tolik neprožívají, takže nás nechali skočit i s foťákem v ruce. Videa mám a snad brzy doedituji a zveřejním :)

 Původní plán byl zůstat 2 dny, ale to jsme zkrátili na jeden a ještě to odpoledne vyrazili zpátky do Cebu. Sobotní večer jsme strávili v barech po městě a obdivovali cvrkot. Já měl v neděli ráno trošku bolehlav (zatracený Tanduay!) a tak poslední den Pepánkova pobytu už byl jenom relax a odpočinek ve městě. Další den ráno jsem se já vydal směr Moalboal a Pepánek pak odpoledne přes Manilu zpátky domů - bohatší o mnoho zážitků, certifikát potápěče a chudší tak o 2 litry krve, které tady teď poletují po filipínách :)

0 komentáře

Siargao, ráj surfařů 2.března

 Při plánování letošní cesty jsem se snažil opět zkombinovat různé aktivity - loni se nám docela líbilo kite-surfování na Boracay, tak jsem si říkal, že bychom to mohli letos někde zopakovat a pořádně se rozjezdit. Výběr padl na Siargao, oblast Cloud 9, která je vyhlášená jako surfařská destinace č.1. Po emailech jsem se dohodl s The Boardwalk na ubytování a dokonce mi slíbili mít instruktora kite-surfingu přímo na místě. Cesta a ostrov není komplikovaná - několikrát týdně tam je přímý let z Cebu. Z letiště na Cloud 9 už ás odvezl lokální transport a poslední 3km z Dapy opravdu stály za to - budují tam silnici, takže ultimátní tankodrom...

  Po přijezdu na Boardwalk nás čekalo mírné převapení - pobavili jsme se přímo s majitelem (pohodář australan), který nám jen tak řekl, že instruktor kite-surfingu mu před měsícem odjel domů a žádný jiný na ostrově není. Aby toho nebylo dost, tak i na surfování byly špatné podmínky (foukalo na ostrov místo od ostrova) a potápění tím pádem bylo mimo také (mizerná viditelnost). To nás opravdu zaskočilo - měli jsme tady naplánovaných 5 dní a najednou v podstatě nebylo co dělat :( Pepánkovi se ukrutně nechtělo, ale i tak jsem ho donutil jít si odpoledne zkusit surfování. Skočil jsem do vody a pral se s tím minimálně hodinu, ale v podstatě bez úspěchu. Pak jsem předal prkno Pepánkovi, ten zkusil jednu vlnu a prohlásil, že se na to může vy*** a šel zase ven. Jako odměnu bohů moře si cestou ukopl prst na noze :)

  Druhý den, nevěda co s volným časem, jsme si půjčili motorky a vydali se na výlet po ostrově - jmenovitě k Pillars, kde jsou při odlivu mořské bazény. Cesta byla strašná - jenom opravdu místy vybetonovaná, jinak v podstatě kamenitý terén. K pools jsme dorazili později odpoledne, kdy už měl být odliv, ale bazény se ne a ne oddělit. Já si tedy v jednom na chvíli zaplaval, ale nic úžasného to nebylo. Cestou zpátky jsme se aspoň zastavili na večeři a rumíka v jedné hospodě kus od Cloud 9 - to jsem ale nevěděl, že mi na motorce nesvítí světlo. Takže jsem pak v noci jel po té naprosto dramaticky rozkopané silnici za pepánkem a snažil se z jeho pohybu odhadnout kde jsou díry a kudy jet :)

  Třetí den bylo zase počasí na draka - pořád foukalo, občas pršelo, prostě nevlídno. Takže jsme den v podstatě proflákali - já si srovnal archiv fotek, pepánek četl a pospával... No a mě večer došla trpělivost - představa, že tu takhle máme strávit ještě další 3 dny, zatímco bychom se mohli někde potápět, mě ničila. Takže jsem si sedl, zabookoval nám na druhý den odlet a zavelel "Na Bohol!" :) V sezóně je to tady asi zábava, ale mimo prostě nuda. Jedinému, komu se bude stýskat jsou místní komáři, kteří z nás za ty 3 noci musí mít zásoby na roky dopředu...

0 komentáře

Whalesharks a potápění v Padre Burgos 28.února

  Padre Burgos bylo v mém hledáčku od naší loňské návštěvy Boracay. Jeden divemaster tam o tom básnil tak, že se prostě nedalo odolat. Navíc to byla další šance k tomu vidět whalesharky, kteří nám tak slavně nevyšli loni v Donsolu. Cesta nebyla složitá, ale docela dlouhá. Ráno letadlem z Manily do Cebu, pak v poledne 6 hodin lodí do Maasinu, kde už na nás čekali z Peter's Dive Resort a odvezli nás až na místo. Za zmínku stojí trajekt do Maasinu - k mému velkému překvapení nebyla loď vybavená standardně sedačkami, ale plná postelí. Takže jsme měli šanci dohnat jet-lag a brzské vstávání. Jenom Pepánkovi to trošku kazila produkce karaoke co měl u hlavy za zdí - je zajímavé, jak špatný vztah k umění mají rozespalí lidé :) Pro vylepšení se nám v trámech naší chatky ubytoval tak 10cm velky geckon (ještěrka) co přes noc roztomile kvákal - opět k velké radosti pepánka :)

Hlavní náplní pobytu bylo potápění a šnorchlování. Obojího jsme si užili víc než dost. Hned první den jsme vyrazili na dopolední dva potopy k protějšímu ostrovu a já zažíval peklo se svojí novou výbavičkou. Buď bleskalo málo nebo moc, spousty hejblátek, uf! Ale nakonec se i pár fotek povedlo a to nemluvím o úžasném zážitku z nádherných korálů. Nadšený byl i Pepánek a také se vrátil se spoustu fotek - musím ho pochválit - na to že jsou focené malým automatem a ze šnorchlu, hodně snímků se mu opravdu povedlo. Den jsem navíc zakončil nočním potopem - klasicky mi v půlce došla baterie ve foťáku, ale nakonec o to víc jsem si ho užil. Opravdu není nad noční potápění v asii...

  Druhý den pokračoval ve stejném duchu akorát s tím rozdílem, že jsem Pepánka přesvědčil, abychom odpoledne zkusili jestli se náhodou nemůže už potápět, když mu doktor po letech konečně pořádně umyl uši :) Nafasovali jsme pro něj výbavu a nejdříve na zkoušku skočili do bazénu. Moc jsem ho netrápil, jenom jsem chtěl aby se naučil si vyčistit vodu v brýlích a zkusil plavání. Obojí zvládl na jedničku a mohli jsme tak hned vyrazit na jeho první potop z pláže. I ten Pepánek zvládl naprosto bravurně a myslím, že je na čase z něj udělat opravdového potápěče. Jestli to bude možné, tak to do konce pobytu určitě plánujeme :)

Poslední den jsme měli štěstí - sešlo se dost lidí na to, aby se mohl uskutečnit výlet za whalesharky. Funguje to tu trochu jinak než v Donsolu - loď s námi nejdříve odjela k protějšímu ostrovu, tam jsme na palubu nabrali místního faráře jako průvodce a za loď přivázali šest malých lodiček "hledačů". Ty jsme takhle odtáhli o kus dál, kde je oblast s whalesharky. Neuvěřitelně, hned po pěti minutách nastal šrumec - kousek od nás byl! Naskákali jsme do vody a plnou parou plavali k tomu místu. Bohužel pozdě - i když jsem tam byl mezi prvními, už byl pryč. No a chudák Pepíno to s tou plnou parou přehnal tak, až z toho málem dostal srdeční záchvat a další hodinu strávil na lodi v polomrákotách. My jsme mezi tím měli štestí na několik setkání (loď sledovala pořád stejného whalesharka) - pokaždé stejný scénář: skočit do vody, rychle ho najít a pak s ním zkusit vydržet plavat co nejdéle. No ale na úplně poslední pokus se už Pepánek zmátořil dost na to, aby zase do vody skočil a měl tak nakonec také šanci jednoho vidět, hurá :) Dokonalý den jsem pak zakončil ještě dalším nočním potopem, takže lepší už to prostě být nemohlo.

  Další destinací na našem itineráři byl ostrov Siargao. Museli jsme se tak přesunout zpátky do Cebu - na večerní ferry z Maasinu se nám čekat nechtělo, takže jsem vymyslel alternativu přes nedaleký Hilongos odkud ferry jela v 11 dopoledne. Z Padre Burgos jsme do Maasinu chytili autobus narvaný školní omladinou, takže já jsem zvolil místo mačkání cestu na střeše. Nápad to byl dobrý, ale nenapadlo mě, že jsou silnice předrátované zhruba ve výšce mé hlavy. Musel jsem tak strávit skoro celou cestu polo-leže na batožině a neustále vyhlížet dráty před sebou. Snad jako kompenzace za tohle trauma se pak cestou na ferry kolem nás prohnalo pár delfínů..

0 komentáře

Filipíny v roce 2012 25.února

 Jak tak koukám do kalendáře, začíná se stávat hezkou tradicí, že začátkem roku vyrazím na Filipíny - letos je to již potřetí :) Původně plánovanou dovolenou na 3 týdny sice Pepánek kvůli pracovním povinnostem zkrátil na dva, ale i tak se mi povedlo do programu vtěsnat vše, co jsem původně zamýšlel. Ostrovů a míst k navštívení je tady spousta, takže opravdu bylo z čeho vybírat.Let jsme měli stejný jako loni - s emirates přes Dubai do Manily. Stejný byl i plán na další přesun - t.j. první noc v Manile a další den ráno pokračovat dále.

 Vše proběhlo bez problémů i přes mírně dramatické okolnosti odjezdu. V úterý (odlétali jsme v pátek) jsem si při squashi hnul se zády tak, až to vypadalo na to, že mě bude muset pephánek za sebou tahat v dvoukoláku. Pilným cvičením, nahřííváním a silnou vůlí jsem se ale do pátku dal dohromady dost na to, abych let přežil. Podnebí v asii a moře už jenom dokončilo ozdravný proces :)

 Druhým a ještě vážnějším zádrhelem byla moje nová fotografická výbava. Tu jsem pořídil při svojí nedávné cestě na Floridu. Nějak se mi povedlo zapomenout při objednávání na rukojeť, co spojuje obal fotoaparátu s externím bleskem. Poměrně zásadní opomenutí! Říkal jsem si nevadí, objednám v Praze a bude. No jo, ale pár dní před odjezdem mi zavolali, že není a nebude. Říkal jsem si nevadí, jsem kluk šikovná a rukojeť si vyrobím. To jsem i přes skeptické poznámky pephánka učinil (a brzy přihlásím do soutěže o rukodělný výrobek roku), ale to jsem netušil, že výrobce obalu na foťák (ikelite) má nějaké svoje vlastní šroubky a žádné jiné do něj nepasují. No situaci se mi povedlo zachránit ve čtvrtek odpoledne a šroubky vytáhnout z nějakého zapomenutého service-kitu u jednoho dive shopu. Ale krátké! Takže ještě půl hodiny před odletem jsem vybíhal z našeho bytu kladívkem na chodníku před domem výrobek dotvarovat... Jo a to se mi málem povedlo nechat na žižkově ve zdi baterii do foťáku i s dobíječkou - tímto děkuji své kásné a úžasné ženě, která mi pro ni stihla dojet :)

0 komentáře

Potápění a kurz CCR na Floridě 4.února

 Nevím jak to Ondřej dělá, ale vždy se mu podaří vymyslet nějakou kulišárnu jak mě vytáhnout tam, kam bych normálně nikdy nejel. Tentokrát přišel s tím, že za ním musím zajet na Floridu potápět se v místních jeskyních. Aby toho nebylo málo, přesvědčil mě, abych si s ním udělal kurz na CCR (Close Circuit Rebreather), aniž bych pořádně tušil o co vlastně jde :) Plán nakonec dopadl tak, že jsem jel na 2 týdny – první určený pro potápění v jeskyních a druhý pak pro kurz.

 Cesta byla mírně řečeno náročná. S KLM přes Amsterodam do New Yorku, potom s American Airlines (mám u nich spousty mil, takže letenka “zadarmo”) přes Orlando do Jacksonville, kde jsem v jednu ráno vypůjčil auto a vyrazil dalších 200km do Dive Outpost. Na místo jsem dorazil ve 3:30 a našel na dveřích plánek od Ondřeje (díky!) s označením chatky, ve které jsem měl přespávat. Rozvrh byl nemilosrdný, už ten samý den odpoledne jsme vyrazili do první jeskyně :)

Od jeskyní na floridě jsem mnoho neočekával a bohužel skutečnost mi to potvrdila. Je jich tam sice spousta, ale  na rozdíl od Bermudských v nich nejsou žádné krápníky a jsou to tak vlastně jenom tunely. Jsou ve sladké vodě s konstantní teplotou kolem 20C, takže I já v neoprénu jsem nijak zásadně nemrznul – na každý pád jsem tam byl v “mokrém” jediný, všíchni ostatní se zbaběle schovávali do sucháčů :) Ondřej se snažil vybrat z jeskyní ty zajímavější – dali jsme třeba “grand traverse” (spojení 3 jeskyní), užili si proudy v Ginnies, ale nejvíc se mi asi líbila Cows spring – menší jeskyně, ale měla svůj “charakter”. Jiného jsme nic moc nestihli – jenom výlet po řece na kajaku.

Kurz CCR začal další týden. Nejdříve jen velice zjednodušeně a krátce co CCR je: přistroj, který má v sobě prášek, který umí chemicky odbourávat CO2. Tím umožňuje “recyklovat” vydýchaný vzduch a stačí tak mít s sebou jenom malou láhev s kyslíkem. Z toho plynou dvě výhody – vzuch nám vydrží až 8 hodin a nevydechujeme bublinky do okolí (t.j. neplašíme tolik ryby). Vše je samozřejmě mnohem komplikovanější a přístroj jako takový je plný elektroniky a dalších částí – jenom příprava na další den trvá půl hodiny. A to nemluvím o tom, co všechno je potřeba pravidelně kontrolovat, čistit, vyměňovat… děs běs. A cena? Nový tak kolem 10tis dolarů – takže já jsem si ho jenom půjčil na vyzkoušení :)

Potápění s CCR je jiné – hlavní můj problem byl s polohou ve vodě. Nelze tu používat dýchání na “jemné doladění”, takže jsem neustále bojoval s přidáváním/ubíráním vzduchu z křídla. Do toho hlídat na přístrojích PO2 (prostě číslo ;) přidáváním kyslíku nebo vzduchu do systému. A aby toho nebylo málo, tak cvičit postupy při závadách, zachraňování tonoucího Ondřeje, atd… :) Mel (instruktorka) se mě snažila utěšit, že to s neoprénem mám težší než oni se sucháčem, ale moc tomu nevěřím – je to opravdu frustrující po tolika letech potápění se zase cítit jako úplný začátečník. Po 4 dnech potápění můžu říct, že CCR asi nebude pro mne. Je to příliš veliké a těžké na cestování, pro provoz je potřeba spousty věcí, které nejsou běžně všude dostupné (kyslík, chemikálie, atd.) a ta cena… Až budu zase jednou žít u moře a potápět se každý týden, pak o tom možná budu přemýšlet. Do té doby zůstanu u OC (open circuit) :)

Ještě pár postřehů na závěr. Za ty dva týdny jsme najezdili za jeskyněmi skoro 2000 km – na mapě vypadají blízko, ale v americe jsou holt jiné vzdálennosti :) Dále pak lituji americké vegetariány – najít rozumné jídlo je nadlidský výkon. Moc hezké je, že se nikde nekouří. Ale taky nepije! Našli jsme jen jeden bar, kde prodávali aspoň pivo. Dodržují se rychlosti a předjíždí se minimálně… No a zážitek na konec – na letišti vedle mne čekal na letadlo voják (podle vzhledu bych ho tipoval na 15 let, snad mu aspoň těch 18 bylo). Každý druhý procházející člověk ho pozdravil a popřál mu buď hodně štěstí nebo poděkoval (upřímně) za službu co dělá. Mají to prostě nastavené jinak….

0 komentáře

Týden létání ve španělsku 14.listopadu
Komu by se chtělo sedět v Praze v inverzi, když se dá odjet do Španělska a hezky si zalétat, že? Hanka pořádala dva týdny poletování v oblasti Malagy, tak jsem se na druhý týden přidal. Ubytování jsme měli zařízené v domečku ve vesnici Algodonales. Jezdí sem už několik let, takže zná velice dobře okolí, ví co dělá počasí, kde dobře vaří a vůbec - prostě perfektní organizace.
První dva dny se přes nás valila studená fronta, takže nejdříve nefoukalo, pak zase foukalo moc, pak pršelo - zkrátka nelétavé počasí. Naštěstí je kolem spousty míst pro jiné aktivity - vyrazili jsme třeba na přehradu Montejaque. Ono tedy přehradu - člověk, který by tam hledal vodu, bude dost překvapený - žádná tam není :) Postavili ji v roce 1923 a pak zjistili, že jim někde protéká.Tak až do 1947 různě zkoušeli díry hledat a zacpávat (postupně na tom zkrachovalo několik firem), až to konečně vzdali a teď je z toho turistická atrakce. Hned za přehradou je moc hezká jeskyně, do které se dá i kus projít než zmizí pod vodou - prý tam někdo dělá caving expedice (je 4km dlouhá).
Terénů k létání je v okolí relativně dost a jsou orientované na všechny možné směry, takže pokud je počasí, vždy je kam odjet a létat. Asi nejoblíbenější je Lijar (přímo nad Algodonales) - ten má jižní, západní i severní starty a přistávačky na obou stranách. Starty jsou navíc i dost vysoko (kolem 1000m). Odjeli jsme třeba ale i na Tebu nebo dokonce až ke 100km vzdálenému El Choro - ten má zase pro změnu moc hezkou skalnatou hranu, nad kterou se luxusně svahuje. Přistávačky jsou většinou pole v různém stupni zemědělské rozpracovanosti, takže když je navlhlo, je tam opravdu radost přistávat :) Obecně se ale jinak přistává kde to jde, pokud není vyhnutí - pozor si člověk akorát musí dávat na ohrady s dobytkem. Pokud je jich tam více, tak není problém. Zato pokud se v ohradě potuluje samotný býk, tak je vychovávaný na koridu a je radno se raději pověsit na strom, jinak si člověk zahraje na toreadora - já ve své červené kombinéze bych byl nahraný úplně :)
4 dny létání nám vyšly dokonale. Už druhý den ve vzduchu se mi povedlo vytočit pár stoupáků a poletovat si nad hranou El Choro přes hodinu. Další den na Lijaru byl pak naprosto dokonalý - udržel jsem se ve vzduchu bezmála 3 hodiny v kuse a odvážně nastoupal 1600m. Poslední den už bylo počasí mírně horší, ale i tak jsem si dal ve vzduchu skoro 2 hodiny a hlavně vystoupal přes 1700m vysoko a doslova se dotkl mraků. Asi největší radost jsem měl v momentech, kdy už to skoro vypadalo, že budu muset přistát, ale zuby nehty jsem se udržel ve vzduchu a nakonec našel stoupák a zase se dostal nad kopec.
Týden mi dal hrozně moc - konečně se začínám cítit trochu jako pilot. Naučil jsem se spoustu věcí o mracích, pozorovat za letů ptáky (orlosupi - největší kamarádi pilota, co hledá stoupák :) a získal trochu jistotu za letu i při turbulenci. Navíc má paragliding jednu velkou přednost v porovnání s potápěním - na kopec je většinou jezdí až tak kolem druhé odpoledne, takže není problem večer protáhnout a ráno si přispat!

2 komentáře

Podzimní létání v Itálii 28.října
Jako čerstvě dolétaný pilot paraglidu (s tím čerstvě nepřeháním -- zkoušky jsem udělal o víkendu před odjezdem a průkaz si zařídil v úterý) jsem si chtěl zkusit zaletět také něco jiného než Ranou a nebo naviják v Solanech. Mirek s Hankou organizovali létání v Basánu v Alpách, které je vhodné i pro tak zelené piloty jako jsem já, takže nešlo odolat.
Odjezd byl mírně hektický - původní plán odjet ve středu se změnil kvůli počasí na čtvrtek. Místo kam pojedeme se měnilo v průběhu týdne několikrát - padala různá místa v Itálii, Slovinsku, atd... Prostě počasí je nevyzpytatelné a tak je třeba být flexibilní. Cesta je sice  dlouhá, ale dá se - hlavně, když jsem se nemusel podílet na řízení :) Trošku mě děsila představa přespávání na konci října v Alpách ve stanu v kempu. Ten se ale ukázal poměrně luxusní, včetně sprch s teplou vodou. Takže po příjezdu ve 3 ráno jsme přeskočili plot, postavili si stany a zalehli dospat, abychom byli připraveni začít hned ráno létat.
Nejprve jsme ráno ale museli absolvovat registraci pro povolení létat v Basanu - paní co to má na starosti by měla být zapsána do knihy rekordů jako nejpomalejší obsluha v Evropě. Tak nám uběhlo dopoledne a pak jsme konečně vyrazili na start. Nejdříve jsme zajeli na "horní" startoviště - tam první co člověk vidí je smrtelná rampa pro start lešenářů (rogalistů :). Kousek od něj je krásné startoviště - bohužel ho někdo zvládl polít naftou a kus zapálit. Navíc byly nízko mraky, takže jsme se rozhodli se přesunout na "dolní" startoviště, které sice není tak luxusní, ale zato nebylo v mracích a polité naftou :)
Celé 3 dny jsme se prali s nic-moc počasím. Na nebi ležela "deka" a termika se objevovala velice zřídka až později odpoledne. Zkusili jsme i vyjet až úplně nahoru do kopců k "památníku" (ač to nechápu, evidentně se v oblasti hodně válčilo) - ten je tak vysoko, že jsme byli kompletně nad mraky v nádherném sluníčku. Bohužel byl silný vítr a foukal nevhodným směrem a hlavně deka pod námi byla celistvá a do toho se prostě letět nedá (respektive dá, ale kdo chce v mracích vletět do kopce, když ho ani nemá šanci vidět, že...) Já jsem většinu letů měl "slety" - t.j. podařilo se mi jen velice málo nastoupávat a v esíčkách po úpatí kopce jsem postupně padal do údolí. Výjjimkou byl poslední den - to začalo odpoledne "tahat" (to je odborných paraglidistických termínů co? :) a já jsem se statečně zařadil do několika "stoupáků" a dostal se až na hranici 1000m.
Basano je pro paragliding moc hezké. Startovačky jsou upravené, přistávačka je luxusně veliká, kemp přijemný. Akorát těch lidí - třeba v neděli jsme ve vzduchu napočítali přes 70 křídel! To už je pak ve vzduchu jako na václaváku. Jinak si ale není na co stěžovat. Mají tam dokonce i shuttle, která za pár euro vozí padáčkáře na starty. No, určitě jsem tu nebyl naposledy :)

0 komentáře

Týden na turecké riviéře 14.října
Plán vyrazit na podzim za teplem byl původně myšlený pro Verču s kamarádkami - to bohužel nevyšlo, takže jsem musel zaskočit já. Můj jubilejní druhý pobyt v all-inclusive hotelu. Po trošce surfování jsem nakonec vybral hotel Gold Safran. Ten v zásadě splnil naše představy, akorát mě trochu překvapilo že nebyl přimo na pláži. Turci se z nějakého důvodu rozhodli svoji "riviéru" lemovat silnicí, takže hotely jsou odsazeny až za ní... na druhou stranu se takhle dá pohodlně procháze podél celé délky pláže.
Počasí nám nepřálo - první 4 dny bylo mírně odpudivě a jeden den dokonce skoro celý propršel. Ideální počasí na potápění jsem si myslel - ne tak ale provozovatelé Magic Dive, kteří mě nechali dva dny za sebou sedět ráno v recepci a ani se nenamáhali zavolat, že trip ruší. V úterý odpoledne už jsem nevydržel a vyrazil za nimi do přístavu, ať mi aspoň vrátí peníze - majitel mi přísahal na smrt svojí manželky (přání? :), že zítra už určitě a na 100%.. Dobrá - ve středu ráno se opravdu v recepci osobně ukázal a svištěli jsme.
No a teď potápění - upřímně, nic jsem nečekal. Ale středa překonala i moje nejhorší očekávání. Skočili jsme do vody a po hodně dlouhé době jsem neměl představu kde je dole a kde nahoře - viditelnost tak metr. Považuji za zázrak, že jsme se v tomhle neztratili a našli i zpátky loď. Na druhou stranu musím uznat, že jsem (velice letmo) zahlédl velkého rejnoka, želvu a murénu - takže uplné neštěstí to nebylo. No, po téhle zkušennosti jsem neměl moc chuť to zkoušet znovu, ale kapitán mě přesvědčil, že v pátek pojede na západní stranu poloostrova a hlavně, že po dvou dnech hezkého počasí bude i viditelnost úplně jiná. A musím uznat, že opravdu už to bylo lepší. Navíc, aby si to u mě vyžehlil, tak nás vzal do Rambo Cave - jeskyně, které má vzduchovou kapsu a jsou v ní i formace. Jinak života tam moc nebylo - docela dost fireworms, malých scorpionfish, ale to je tak vše. Navnadili mě, že se do jeskyně občas schovává místní delfín, ale na toho jsem samozřejmě štěstí neměl. Jinak ještě doplním, že cena 2 potopů včetně vybavení a oběda byla hezkých 35 euro.
No a to je k riviéře tak vše. Zašli jsme na trh, kde já jsem byl schopný přežít prvních 10 metrů a pak jsem se šel raději opíjet s Nikolkou do taverny, zatímco Verča pokračovala dál. Uprostřed prý měli ovoce a to co přinesla bylo vynikající. Hrozny slaďoučké, švestky výborné, atd... Tohle kdyby vozili k nám místo těch hrůz bez chuti ze španělska :( No a finálně moře - docela teplé (tak 27 stupňů), ale nic moc čistého...

0 komentáře

Týden v Egyptě v Sharm El Sheikh 27.června
Výlet do Egypta byl pro mne plný "poprvých" - poprvé s rodinou (Nicolce jsou teď 4 měsíce), poprvé do all-inclusive resortu a hlavně poprvé potápění v rudém moři. Cesty s prckem jsme se moc neobávali a vcelku oprávněně - Nicolka je zlatá a třeba teď tohle píšu v letadle cestou zpět a ona vedle mne spokojeně chrupe a ani při přistávání neprotestuje.
Začnu u potápění - dostal jsem od kamarádky Marty kontakt na Yassera, se kterým se ona a lidé kolem ní již několikrát potápěli. Spojil jsem se s ním emailem a pak na místě přes SMSky a opravdu mne překvapil spolehlivostí. Hned po přijezdu na hotel se za mnou zastavil a dokonce jsme si dohodli ještě ten večer noční potop. Další dva dny jsem se s ním potápěl ve dvou parcích (Ras Umm Sid a Ras Mohamed) a na finální den mi slíbil zařídit místo na lodi k vraku Thistlestorm. To bohužel nevyšlo a skončil jsem na lodi k ostrovu Tiran. Potápění v parcích bylo dobré - hlavně Ras Mohamed opravdu stojí za to. Ale Tiran mě zklamal - vrátit se po dni potápění s 10ti fotkama hovoří za vše.
Celkově ale zase tak unešený z potápění v rudém moři nejsem. Asi už mě rozmazlila asie... Korály pěkný, spousty malinkatých rybiček, přerostlé morény, hodně dravců co běžně nevídáme (trevalies, tuna, atd.) ale asi jsem neměl štěstí a žádné WOW! jako na filipínách nebo na borneu se nekonalo. Škoda toho vraku - ten vypadal, že by mohl stát za to. Ale všude lidí - na jednom místě v pohodě 10 lodí = min 100 potápěčů ve vodě. Žádné manty, žraloci a ani spanish dancer... prostě smůla. A nejvíc mě asi zklamal noční potop - z těch jsem standardně nadšený, ale tady až na jednoho přerostlého nudibranche v podstatě nebylo na co koukat.
Pobyt v 5* all-inclusive resortu byl překvapivě v pohodě. Byli jsme tam snad jediní s takhle malým prckem, ale žádný problém. Většina hostí byli hodně oplácaní britové, méně oplácaní, ale o to více sebevědomí rusové a zbytek mix všeho možného - čechů kupodivu minimum. Dostávalo mě, jak bylo trvale natřískáno kolem všech 3 bazénů (lidé prý vstávali kolem 5 ráno, aby si obsadili lehátka) a přitom na pláži bylo v podstatě prázdno. Je ale pravda, že přístup do moře není úplně ideální. Hned od pláže je mělčina tvořená kameny a korály, takže z pláže se do moře v podstatě jít nedá. K tomu slouži plovoucí molo, které končí přesně v místě, kde konči i korály a začíná hloubka (opravdu zlom). Akorát tam je ohraničený prostor tak 2m široký (rovnoběžně s pláži), takže na šnorchlování ok, ale člověk si ani nezaplave. Prý to takhle omezili nedávno kvůlli žralokům. Já osobně bych to nechal jak bylo původně, páč o pár turistů míň by nevadilo a pokud by to pomohlo s obnovou žraločí populace, jen dobře :) Mimochodem, Nicolka si poprvé vyzkoušela moře a po dvou dnech řevu si před odjezdem už ani ve vodě moc nestěžovala. Jojo, budoucí potápěčka :)
Finálně si neodpustím pár postřehů. Nejvíc mě asi dostává, jak kolem nejsou vidět v podstatě žádné egypťanky - i pokoje uklízí chlapi. Pokud už na veřejnost vylezou, tak kompletně zahalené a to včetně plavání v bazénu - na vlastní oči jsem tam jednu viděl se celý den smažit v černém neoprénu včetně kapucky. To jim (chlapům) nicméně nebrání v pokřikování po jakékoliv ženě (tohle umí snad ve všech světových jazycích - nice girl, děvuška krasívaja, cheská cholka!). Pobavil mě Yasser, který mi vysvětlil jak on (malý obtloustlý) jako instruktor musí neustále odrážet nájezdy všech jeho zákaznic, které se s ním (samozřejmě) všechny chtějí vyspat a on takový není. Jeho kamarádi ale prý tak dokonalí nejsou a všichni prý (cituji) berou ženy jako cigatery - použít a zahodit. Na druhou stranu zrovna Yasser mě opravdu mile překvapil svojí spolehlivostí, dochvilností a celkově dobrým přístupem. Pokud se někdo chystáte do Sharm El Sheikh, dejte vědět a rád vám předám kontakt. 
Tak nevím - celkově ten týden určitě stál za to, ale že bych si z toho potápění cvrknul do kalhot, to opravdu ne. Možná by za to stálo nějaké to "safari" - pár dní na lodi někde dál od lidí... Málem jsem zapomněl zmínit ještě jednu neuvěřitelnou věc - podařilo se nám přejet Prahu z Vysočan až na letiště za 25 minut a stáli jsme přesně na 3 červených!

2 komentáře

Manila podruhé 13.května
V Manile jsme (záměrně) mnoho času netrávili. Už loni z cesty s Ondřejem mě jako město absolutně nezaujala a tak jsem se náš čas tam snažil minimalizovat. Po příletu jsme museli pouze strávit noc, takže jsme vyrazili na "drink před usnutím" a tím dobrodružství skončilo. Pak jsme ještě manilou dvakrát prolétali - bohužel najít přímý let mezi ostrovy je v podstatě nemožné (sem dam se dá letět přes Cebu, ale to je výjjimka), ale to se náš pobyt omezil na oběhnutí kolečka v terminálu. Mimochodem terminál pro domácí lety je krásný nový a moderní, zatímco terminál 1 pro mezinárodní lety mi připomíná pražské hlavní nádraží před 10ti lety.

Vzhledem ke "spolehlivosti" spojů jsme se usnesli, že bude bezpečnější do Manily přiletět den před naším odletem do Prahy, abychom měli rezervu na případné problémy. Vše nakonec vyšlo v pohodě a mohli jsme tak v centru strávit další přijemný večer (opět s pár drinky před usnutím :) Druhý den jsme odlétali až o půlnoci, takže jsme měli celý den na courání. Loni jsme s Ondřejem nějak nestihli zajít do historického centra Intramuros, tak jsme se tam vypravili teď s Pephánkem. Problém byl, že teplota už dopoledne byla přes 35C a vzduch se ani nehnul. Takže jsme se doploužili do Intramuros, oběhli povinné kolečko a pak se usnesli, že tohle nám za to opravdu nestojí a hezky po západním způsobu zapadli do místního klimatizovaného supermallu. Jediným opravdovým  přínosem tak byl pouze fakt, že jsme si tam koupili nějakou domácí lihovinu stylově umístěnou v kokosu :)
Přejít na stránku: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20

Kde se právě nacházím

flag
Filipíny

nejnovější zápisky

nejnovější fotky

  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě

nejnovější komentáře

translate page