Úplně poslední zastávkou v naší cestě po Filipínách byla Manila. Ne, že by nás to tam nějak zvlášť lákalo, ale potřebovali jsme den rezervu pro případ potíží s lety z Coronu - po zkušennostech z Legaspi jsme nechtěli nic rikovat. Najít ubytování nabyl problém - nechali jsme se dovézt do "centra" a hned v druhém hostelu sehnali pokoj za pohodovou cenu. Ještě ten večer jsme vyrazili hledat midgets (trpaslíky?). Pro vysvětlení - Patrik nás naočkoval, že prý slyšel, že je v Manile bar, kde jsou trpaslíci. K mému překvapení jsem našel bar "Hobbit house" v průvodci - prý ho založil nějaký fanoušek pána prstenů. Takže jsme do baru zašli, dali si relativně dobrou večeři, nechali se obsluhovat midgets a na závěr koupili Mirečkovi (měří 2m) tričko s nápisem "Co je malé, to je hezké". Já na něj plánuju ještě přidělat velkou šipku ukazující dolů k pasu :) Velkým překvapením byla nabídka všech možných piv a to včetně českých.
Druhý den jsme nejdříve dopoledne strávili koukáním na hokej naši vs. finsko a po velkém zklamání vyrazili na snad jedinou památku v Manile - čínský hřbitov. V průvodci o něm píšou, že je to nejlepší bydlení v Manile a po příchodu jsme pochopili, co tím myslí. Hřbitov je totiž v podstatě město. Má svojí bohatou čtvrť, bytovky... Hrobky jsou postavené v doslova domech - ty v sobě navíc mají toalety a zázemí pro rodinu, když přijdou mrtvé navštívit a dát si v hrobce piknik (opravdu). Ti nejbohatší si dopřáli pro posmrtný život i klimatizaci. Průvodce nám s radostí líčil kolik která hrobka stála - ty levnější jsou už za 500 000 Kč, dražší jsou i přes milion.
Samostatným zážitkem byla návštěva spalovny. Nás by tam v životě nenapadlo jít, ale  průvodce nás tam v podstatě dostrkal a v zápětí se nás ujal spalovač a provedl nás zázemím. Dozvěděli jsme se, že spálení jednoho nebožtíka trvá hodinu a půl, stojí jenom 4000Kč a každá pec jich zvládne kolem 6ti denně. Spaluje se pomocí dieselu a elektřiny. K naší nevíře neskončilo u ukázky "vjezdu" do pecí - zavlekl nás i do zadní části k pecím, kde nám jednu otevřel a železným hráblem naaranžoval spalované kosti tak, abysme viděli hrudní koš. Korunu všemu nasadil jeho kolega, který akorát vybíral popel z pece vedle a vesele nám strkal před nos to co vyhrabal.Uf, ještě teď se z toho vzpamatováváme...
Jako kompenzaci za ten šok jsme si na konci mírně vystřelili z průvodce. Evidentně často provází čechy, tak nás poprosil o překlad dvou frází. Výsledek můžete vidět na obrázku. Škoda, že nebudeme u toho, až s tím někoho přivítá :) Ondřej si chtěl koupit čínský čajový set a žil v představě, že ho musí mít i na Filipínách v činské čtvrti. Já už jsem jich v asii pár viděl a byl jsem mírně skeptický, ale proč to nezkusit. Najít chinatown nám chvíli trvalo - lidé nás posílali od čerta k ďáblu (téměř doslova), ale k čajovému setu jsme se nejblíže dostali v "tea house", kde servírovali čaje z pytlíku do bakelitových kalíšků. Při procházení trhy jsme budili pozornost a "hey Joe" (pravděpodobně pozůstatek z doby, kdy tu byli američtí vojáci, kterým se říkalo "G I Joe"). Notně uondaní jsme to po třech hodinách vzdali.
Nezmar Ondřej se pak ještě sebral a vyrazil do Mall of Asia, což je (prý) největší nákupní centrum v Asii. Vrátil se po třech hodinách s půlkilovým pytlíkem jedlých kaštanů, takže úspěch neslavil ani tam. Já si mezi tím dal sprchu, večeři a masáž, takže jsem byl podstatně spokojenější :)
Další den už pak byl ve znamení přesunu zpátky domů. První let jsme měli z Clarku, který je cca 80km na sever do Manily. Přesun autobusem trval přes 3 hodiny - doprava v Manile je neskutečná. Letěli jsme s AirAsia přes Kota Kinabalu do Kuala Lumpuru. V Kota Kinabalu jsme měli hodinu na přestup a stihli jsme to doslova na minutu - AirAsia umí odbavit pouze na jeden let, takže jsme museli projít imigračním a čekat na kufry. Ještě, že jsme dva - zatímco ja vyhlížel kufry, Ondřej nás oba zacheckoval. Další spojení na Istambul a pak Vídeň také vyšly, takže jsme překvapivě vše zvládli a Kačka si nás odvezla do Prahy...

Coron byl naší poslední potápěcí zastávkou na Filipínách. Pracuje tady pro Sea Dive náš kamarád z Bermud Patrik, kterého jsme už pár let neviděli a měli jsme tak hodně co dohánět. Potápění je tady vyjjímečné tím, že se chodí hlavně na vraky. 24 září 1944 si sem zaletěli američané vyřídit účty se schovanou japonskou flotilou a potopili 6 velkých a několik menších lodí. Viditelnost není úplně ideální a vraky jsou navíc relativně hluboko (kolem 30ti metrů), ale většina z nich je i po těch letech hodně zachovalá a pro potápěče opravdový ráj.
Potápění jsme měli s Patrikem dohodnuté na tři dny (3 potopy denně) - dostali jsme se tak na všech 6 velkých vraků a jako bonus viděli i něco navíc. První den jsme viděli Akitsushima a TaiEi Maru - to se s námi navíc mohl potápět i Patrik a protáhl nás svými oblíbenými místy. Hned na začátku třeba od kormidla skrz otvor pro hřídel šroubu - nic pro klaustrofobiky :) Posledním potopem pak byla menší gunboat u ostrova Lusong - krásně porostlá korály a plná života. Nad vrakem plavali i šnorchlaři a několik z nich hamtalo po části, co byla cca metr pod hladinou. Měl jsem obrovskou chuť k nim zespoda připlavat a stáhnout jim šmejdům plavky - udržel jsem se, ale zpětně toho lituji :)
Druhý den už musel Patrik učit, takže se nám věnoval jeho kolega Mark (australano-filipínec). Viděli jsme vraky Arako a Olympia Maru - oba opět nádherné a plné míst k prozkoumání. Jenom kdyby to nebylo tak hluboko - můj počítač suunto stinger je mimořádně konzervativní, takže jsem pravidelně končil v "deku" (t.j. musel jsem povinně dělat na několik minut zastávku v 5ti metrech) přes 10 minut a závistivě koukal, jak ostatní lezou na loď a baští mi oběd :) Docela mile nás překvapil třetí potop dne - CYC reef - byl plný nádherných korálů a člověk občas našel i něco opravdu zajímavého z havěti.
Třetí a poslední den jsme se s Ondřejem shodli, že nesmíme "spadnout do deka" - t.j. potápět se opravdu pouze do limitu, protože nás další den dopoledne čekal let do Manily. Nakonec to bylo v pohodě - vraky Kogyo Maru a Tangat jsme zvládli prolézt i bez doprovodu a těšili se na bonus. Tím bylo potápění v jezeru Barracuda lake. Je na ostrově kousíček od Coronu a mělo pro nás dvě lákadla. Prvním byly jeskyně - bez výbavy jsme do jedné jenom pár metrů "nakoukli", ale i tak to byl zážit úžasný. Druhá a snad ještě lepší zpráva byla, že teplota vody v jezeře cca 10 metrů pod hladinou najednou prudce vzrostla až na neuvěřitelných 35C! Něco jako plavání v obrovské vaně. Akorát potom dělat safetystop zpátky ve 29C "studené" vodě nějak není ono :)
Coron jako takový je malé, špinavé a celkově nevzhledné městečko. Díky Patrikovi jsme ale viděli i něco navíc. Jeden večer jsme zajeli se naložit do horkých pramenů (což je mimochodem v 30ti stupňovém teple kolem mírně uchylné). Další večer jsme zašli zapít narozeniny přítelkyně Marka do (dle Patrika) nejhorší diskotéky na Filipínách a hodinu vydrželi poslouchat příšerný "zpěv" dvou přítomných ladyboys. Poslední ráno jsme se vypjali k heroickému výkonu, vstali v 5:30 a vyběhli 700 schodů na kopec nad Coronem, kde starosta za peníze z daní dal vstyčit obrovský kříž. No, minimálně ten východ slunce opravdu stál za to. Už ani nezmiňuji, že kolem nás snad všude byli češi/slováci... člověk aby se bál promluvit :)

Přesun z Dumaguete (jižní cíp ostrova Cebu) na Malapascua (severní cíp) jsme zvládli za jediný den. Ráno jsme jeli 4 hodiny zpět do Cebu, tam přesedli na autobus a pokračovali další 4 hodiny do Maya. Tam jsme chvíli čekali, než se sejde dost lidí pro lodičku na samotný ostrov Malapascua. Z celé cesty mě asi nejvíc pobavil moment, kdy jsme museli vodou dojít k lodičce a nějaký asiat s kufry v obou rukou je vesele vymáchal v moři, protože je prostě neunes. Při zvedání na loď z nich doslova crčela voda - nemůžu si pomoct, cizí neštěstí mě prostě někdy opravdu pobaví :) Ubytování proběhlo v pohodě - tentokrát naši rezervaci drželi a i pokoj byl hezký - jenom absence teplé vody po dni potápění chyběla.
Všechny tři dny jsme se byli potápět brzy ráno na Monad Shaol. Brzy ráno myslím opravdu brzy - první den v 6:00 a další dny dokonce před pátou. Je to "potopený ostrov" kousek od Malapascuy, kde jsou cleaning stations, kam se chodí nechat čistit Thressher žraloci. My jsme viděli celkem 3 - i když "viděli" je mírně nadnesené. Viditelnost byla mizerná a já jsem rozeznal tak možná tvar, ale už ne detaily. Druhý den jsme neviděli dokonce ani jednoho, ale zato jsme úpně na konci zahlídli dvě mini-manty. Raději nezkoumáme jestli to náhodou nebyly devil-rays, to by Ondřejovi zlomilo srdce :)
První den jsme si na den naplánovali potápění u ostrova Gato (fotky Ondřej). Je tam malá jeskyně, kolem které se zdržuje skupinka white-tip žraloků. Problémy ale nastaly po cestě. Nejdříve se lodi utrhl plovák na jedné straně. Dostali jsme příkaz nahrnout se na opačnou stranu a posádka se pokoušela plovák zpatky přívázat. Po 10ti minutách to vzdali a my se hlemýždím tempem vydali zpět k ostrovu. Cestou kapitán zavolal jinou loď, na kterou se ale vlezlo jenom 5 potápěčů, protože byla výrazně menší. No nebyli bysme to my s Ondřejem, abysme se tam drze nenacpali :) Na půl cesty ke Gato Ondřej ale zjistil, že nemá na lodi ploutve, takže nastala ještě jedna otočka zpět. No do vody jsme místo v 11 skákali kolem jedné. Potopy to byly oba hezké, akorát guide byl jak střelený a já nestíhal po ničem koukat nebo fotit. Grrr....
Druhý den jsme jeli pro změnu k ostrovu Kananggaman (fotky Ondřej) - dva wall-dives. Obojí bylo hezké - narazili jsme na několik zvláštních nudibranchů a další havěti. Jinak ale nic vyjjímečného. Dokonce ani loď se po cestě nerozpadla, takže téměř není o čem psát :) Večery jsme pak už zvládli jenom rychlou večeři a padli do postele. Mimochodem, na ostrově jsme potkali snad 10 čechů a slováků. Udělali jsme i menší faux-pax, když jsme si začali celkem "otevřeně" povídat o skupince lidí co s námi čekali na loď, abychom v zápětí zjistili že jsou to slováci a vše nám rozumí :) Člověk aby si dával pozor na pusu už i na Filipínách...

Hlavním důvodem naší cesty do Dumaguete bylo potápění na Apo Island. To jsme si zorganizovali přes Harolds Mansion, což je ten hostel, kde nás tak vypekli s ubytováním. Oba dva dny jsme byli jenom dva, takže pro focení paráda. Dostat se na Apo Island znamenalo jet cca půl hodiny autem na jih a pak jsme přesedlali na lodičku. Na té jsme pak strávili hodinu, zatímco jsme přemýšleli jestli se potopí nebo ne. Bylo docela rozbouřené, lodička po nich skákala a nás zalévala vlna za vlnou. Cestu jsme tak raději absolvovali rovnou v neoprénech.

Naší další destinací po Donsolu měl být původně ostrov Malapascua (ve Visayas - centrální ostrovy Filipín), ale díky čínskému novému roku jsme tam nesehnali ubytování a jako alternativu jsme místo toho vybrali Dumaguete. Odsud se dá potápět kolem ostrova Apo, což mělo být moc hezké. Celou cestu jsem měl naplánovanou na dva dny - první den přeletět z Legaspi do Manily a pak do Cebu. Tam zůstat přes noc a další den chytnout ranní nebo odpolední ferry do Dumaguete.
Plán to byl hezký, ale když jsme ráno přijeli na letiště, trošku poprchalo což evidentně stačilo na to, aby let zrušili. Nastal neuvěřitelných chaos, protože nikdo nevěděl co se děje a jediný druhý let ten den už byl plný. K zástupcům Cebu airlines se vytvořila dlouhá fronta a vypadalo to, že strávíme "příjemný den" na letišti čekáním. Ondřej se ale drze vetřel k "zavřenému" okýnku a povedlo se mu po delším naléhání ze slečny vyrazit aspoň lístky na let druhý den ráno. Dokonce měli i navazující do Cebu, takže jsme pořád ještě měli šanci stihnout odpolední ferry a v podstatě tak pokračovat "dle plánu".
Vyšlo nám tak nečekané volno na odpoledne v Legaspi. Problém je, že tam opravdu nic není - krásou bych to přirovnal k Mostu v malém (já tedy v Mostu nikdy nebyl, ale takhle nějak si ho představuji :). Já jsem strávil odpoledne prací na stránkách - Ondřej má pořád spousty připomínek a nápadů, které já nestíhám implementovat :) Večer jsme vyrazili do přístavu, kde prý měly být alespoň nějaké bary. Nakonec to bylo docela přijemné překvapení - bar byl sice jenom jeden, ale zato na úrovni s pro změnu velice dobrou živou muzikou. Konečně jsme tak zapili whalesharky :)
Druhý den ráno vstávavačka v 5:00 a hurá na letiště. Tentokrát už vše bez problémů a do Cebu jsme dorazili s více než 3mi hodinami rezervy na ferry. Taxík z letiště byl dokonalou ukázkou všeho nejhoršího, co může potkat turistu. My jsme se před nástupem v informacích zeptali a věděli jsme, že máme mít metered bílé taxi a má stát kolem 150-180 piso. Tenhle navíc stál pod velkou cedulí "metered taxi". Po cestě začal zjišťovat jak moc známe Cebu a najednou prý jestli víme kolik cesta stojí. Řekl jsem mu 150 a nastalo peklo. Křičel, brečel (opravdu), vyhrožoval odvozem zpátky na letiště, různě zastavoval, jel 10km/h, že prý zastaví u policie... no zkusil opravdu úplně všechno. My měli dost času, tak jsme si ho užívali :) Nakonec nás dovezl kam měl a já - měkké srdce - mu dal 250 (původně chtěl 400 :)
Nikdy jsem nezažil, že by nákup lístku na ferry trval půl hodiny. Až tady. Ve frontě cca 10ti lidí jsme stáli přes hodinu. Hezké je, že vás nechhají vyplnit jméno a národnost - to pro případ, že by se ferry potopila :) 4 hodiny plavby jsme postupně zamrzali - klimatizace je smrtelná. Ještě, že mám s sebou teplou deku! V Dumaguete jsme vyrazili do hotelu a zjistili, že naší rezervaci sice mají (strávil jsem s nima na telefonu půl hodiny dva dny předtím), ale ubytovat nás nemohou, protože se jim neuvolnil pokoj. Hmmm... Půl hodiny diskuzí a slečna nám alespoň zjistila, že v nějakém jiném hotelu pokoj mají a poslala tam. Cestování v Asii prostě má svoje krásy :)

Dostat se do Donsolu vypadalo složitě, ale ve finále to nebyl takový problém. Z Manily jsme letěli v 6:00 ráno a chvilku po sedmé přístáli v Legaspi. Z toho je to pak cca hoďku autobusem. My měli štěstí, na letišti jsme odchytili řidiče z Donsolu, co tam akorát zahodil turisty a jel zpátky, takže nás za tam za hubičku vzal. Ubytování jsme měli zajištěné v Giddy's přes web, ale jinak je tam dost house-stays, tak by to snad ani nebylo potřeba. Jen jsme se ubytovali a hned vyrazili za whalesharky.
Celá atrakce funguje následovně. U pobřeži Donsolu je oblast hodně bohatá na papání co jim chutná a od ledna do května je v podstatě jistota, že se jich tu několik vyskytuje a je možné s nimy šnorchlovat. Nechali jsme se dovézt k informačnímu centru, kde se zároveň i pronajímají lodě. Pronájem na 3 hodiny stojí 3500php (cca 1100 Kč), plus je potřeba za každého zaplatit "vstupné do parku" 300php. Na loď je možné vzít až 6 lidí, ale my s Ondřejem jsme si raději zaplatili vlastní, aby se nám ostatní turisti nemotali do záběrů. Loď pak vyrazila na moře a během 5ti minut už nás průvodce popoháněl ať se rychle připravíme, že zahlédli whalesharka.
Jen jsme skočili do vody a podívali kterým směrem průvodce ukazoval, tak jsme ho zahlédli. Relativně menší (tak 5m), ale paráda. Chvilí jsme s ním vydrželi plavat, ale pak se potopil do hloubky a bylo po legraci. Pak jsme vylezli zpátky na loď, čekali až nám průvodce řekne a stejným způsobem viděli 4 další. Jeden byl minimálně 10m velký a byl tak blízko nás, že se ho skoro šlo dotknout. Neuvěřitelný zážitek. Trošku to kazilo množství turistů a lodí - dle oficiálních regulací by nad každným měla být maximálně jedna loď a 6 šnorchlařů - v praxi nás kolem bylo klidně i 5x tolik.
Druhý den jsme vyjeli na potápění. Nalákalo nás hlavně místo Manta Bowl, kde jsme doufali vidět - no manty :) První potop byl wall-dive na St.Miguel - po Sipadanu nic moc, ale viděli jsme několik mořských hadů. Druhý potop už byl v manta bowl, což je jak jsme zjistili cca 1km široký kanál mezi ostrovy, takže šance na vidění manty jsou, ale musíte mít štěstí. My ho neměli a navíc tam byl opravdu drsný proud, takže druhý potop odpískali po 20ti minutách a třetí jsme strávili relativně kontrolovaným driftováním s přestávkami zakotveni na dně. Upřímně, za ty peníze (4500php) to nestálo.

Přesun z Bornea na Filipíny byl bez problémů. V Sepiloku jsme chytli autobus do Kota Kinabalu a po 5ti hodinách tam i dorazili. Večer jsme prošli trh, který je předzvěstí čínského nového roku - v podstatě takové vánoce. Druhý den pak už jenom na letiště a hurá na Filipíny.

Výlet s Uncle Tan na 3 dny/2 noci do džungle na řece Kinabatangan jsem naplánoval aby Ondřej taky zažil v Asii něco jiného než moře. My to tady s Kačkou při naší cestě po Borneu přeskočili a zpětně mě to docela mrzelo, protože tu prý je šance vidět divoké slony. Dostat se sem bylo jednoduché - v Semporně jsme nastoupili v 8 ráno na autobus a nechali se vysadit na Sepilok Junction (5 hodin cesty), kde už je to jen 5 minut pěšky k Uncle Tan. Malinko nám cestu zkazilo zjištění, že jsem si v Semporně u Scuba Junkie zapomněl vzít zpátky pas a nevybrali jsme si ani Ringity, takže jsme neměli na zaplacení. Uf... Vše nakonec dobře dopadlo - pas mi poslali druhý den autobusem (čekal na mě po návratu z džungle) a zaplatit nás nechali v dolarech.
Cesta do kempu v džungli je nejdříve 1 hodinu po normální silnici, pak další hoďku po prašné cestě palmovou plantáži k řece a finálně 10 minut na lodi do kempu jako takového. V lednu nebo únoru se oblastí pravidelně prožene povodeň - v našem případě se tak stalo před 2mi týdny, takže jsme sice viděli jaké škody napáchala, ale voda byla v podstatě už zpět na normálu. Kemp byl prý v době povodně kompletně pod vodou - člověk se pak nediví, že je tak spartánský :) Elektrika jede jenom na 4 hodiny mezi 6 a 10 večer, záchody se "splachují" kbelíkem  s vodou z řeky a na mytí... no, byli odvážlivci, co se v té vodě i myli, ale my jsme se raději omezili jen na nejnutnější smývání bahna z nohou :)
Hned první večer jsme vyrazili ja "lodní safari" - t.j. na lodi nás po setmění povozili po řece a baterkou hledali na březích zvířata. Moc jsme úspěch neměli -  pár ptáků a sem tam opička. Druhý den v 6 ráno budíček a znova lodička - tentokrát jsme aspoň nachytali jednoho stydlivého orangutana a pár gibbonů. Největším zážitkem tak bylo "vylodění" na břeh, kde jsme všichni bez výjimky zapadli po kolena do bláta a někteří dopadli i hůř :) Po poledni jsme nasadili erární gumáčky a šli se na dvě hodiny brodit bahnem v džungli - průvodce nám našel pár stonožek a sem tam pověděl něco zajímavého o flóře. Odpoledne si Ondřej a pár ostatních vyzkoušel lov krevet do sítě - mne na to přešla chuť, když jsem viděl jak malé krevetky jsou ochotní chytat a že ani samičky plné vajíček nehodí zpátky. Ještě že byla na lodi malá holčička, která průběžně házela vše živé zpět do vody :) I tak ale pár krevet zůstalo a Ondřej s ostatními barbary si je dali k večeři - prý byly výborné...
Na Kinabatanganu jsem se těšil hlavně na slony - dlužno říct, že zbytečně. Jinak jsme ale viděli snad vše co se tam vidět dá, tak si není na co stěžovat. Smutné je akorát zjistit jak malinkaté plochy džungle zbývají. Dle zákona prý má být kolem řeky 50m pruh - ten se ale ve většině případů scvrknul na pár stromů a na mnoha místech sahají palmové plantáže až úplně k řece. Národní pak je tak omezen na 10 "remízků" kolem řeky, které ani nejsou propojené. Všechny jsou navíc tzv. druhotná džungle - t.j. původní byla vymýcena a současné stromy narostly až nedávno. Bůh ví jak dlouho v tomhle budou opičky a spol schopny přežívat než je všechny přestěhují do parků a zoo... Ach jo.