Přesun ze San Gil do Cartageny jsem měl krásně naplánovaný. Autobusem ráno do Bucamarangy a pak přeletět s LAN přes Bogotu do Cartageny. Plán hezký, realita jak už to bývá trochu zaskřípala. Autobusem do Bucaramangy jsme dorazili v pohodě, odbavili jsme se a čekali na odlet. Místo toho ale přišlo hlášení nejdříve o zpoždění a následně o zrušení letu. Na přepážce nám nabídli, že nás v 9 večer odletí do Bogoty a druhý den v 7 ráno můžeme pokračovat do Cartageny. Chvíli jsme přemýšleli o alternativě autobusem (12 hodin), ale peníze za letenky by nám stejně nevrátili a i časově by to vyšlo nastejno, nakonec jsme kývli. Noc na letišti v Bogotě nebyla nic úžasného, ale to prostě k cestování patří :)

  Po příletu jsme se dopravili do hostelu Mamallena, kde jsme měli zajištěné ubytování. Žádný luxus, ale na tu jednu noc stačí. Jenom to vedro - po Bogotě a San Gil opravdový teplotní šok. K tomu se přídali i komáři - naštestí se vláčím s moskytiérou, takže na nás celou noc mlsně koukali skrz síť :) Po hození věcí na pokoj jsme hned vyrazili do staré části města na obhlídku. Domečky pěkný, spousta krámků s tretkama pro turisty, ale jinak docela malý. Vedro bylo ubíjející, takže po prochození jsme se vrátili do hostelu dát sprchu a dospat noc. Večer jsme do města vyběhli ještě jednou a tentokrát jsme měli štěstí na taneční vystoupení místních. Tipujeme to na salsu a rumbu, ale některé části mě osobně spíš připomínaly kombinaci break-dance a záchvatu padoucnice :)

  Původně jsme chtěli v Cartagene zůstat dva dny, ale představa dalšího dne v přetopeném městě nás odradila. Takže místo výletu s turisty někam na ostrovy jsme se vypravili na naší další destinaci - rybářskou vesničku Taganga.

Naší první zastávkou v Kolumbii bylo město San Gil. Hlavním lákadlem byla možnost raftování. Přesun autobusem z Bogoty byl relativně v pohodě, jen se místo plánovaných 6ti hodin (navzdory divoké jízdě řidiče) protáhl na 9, což už bylo mírně únavné. Panoramata cestou za to ale stála; po prvních 2 hodinách protrpěných v zácpách v Bogotě jsme vjeli do kopcovité oblasti, která se směrem k San Gil měnila až v hory. Ubytování v San Gil jsme neměli zajištěné, ale předběžně jsem vybral La Posada Familiar. Tam nás přivítala velice příjemná Esperanza a i pokoj byl více než luxusní, takže jsme s radostí zůstali. Celé 4 dny se o nás starala jako o vlastní, pomáhala nám se zajišťováním dopravy a celkově byla péče příkladná. Možná to bylo také trochu tím, že jsme byli jediní hosté :)

Ráno jsme vyrazili do národního parku Chicamocha. Autobus nám pomohla najít Esperanza - ten s námi ale dojel jen do vesnice na půli cesty a na mojí otázku co dál mě ujistil, že "no problema". Na rozcestí zastavil, odchytil projíždějící taxi a přesunul nás do něj. Asi se mu dál už prostě nechtělo :) Park nás mírně překvapil - trochu bych ho přirovnal k výletu na Boholu. Vstupné je docela vysoké (380 Kc na osobu) a zahrnuje i výlet "teleferikem" (kabinkou jako ji známe od nás z hor). No, v rámci "parku" jsou různé adrenalinové atrakce (tedy kolumbijská představa o adrenalinu), jako třeba 300m zip line podél kopce, houpačka nad svahem a nebo zorbing ve 20m dlouhém betonovém korytu. Ty jsou navíc placené zvlášť. Takže jsme se nakonec jenom prošli, vyjeli si gondolou na druhý kopec a mírně zklamaní odjeli zpět do San Gil. Jenom hory kolem byly opravdu impozantní - hodně se tu paragliduje (my ve vzduchu bohužel nikoho neviděli) a už od pohledu to musí být paráda. Příště sem přijedu s výbavou a to bude jiný zážitek :)

Další den bylo na programu raftování. Po zkušenostech z asijskou (a stejně tak jihoamerickou) představou o tom, co je "extreme", jsem Verču přemluvil na řeku Suarez. O té sice tvrdili, že je šíleně náročná a vyžaduje zkušennosti a jsou tam rápidos 5+, ale známe to... Po hodině cesty jsme prošli klasickým krátkým školením a hupky do člunu - já se už klasicky drze nacpal na levého háčka :) Verča bláhově zvolila opačné místo, co nejvíce vzadu, aby byla v bezpečí. No, nakonec byla jediná koho voda smetla z lodi, ale záchrana byla rychlá a dokonce ani neztratila pádlo :) Jinak to docela stálo za to - peřeje asi opravdu byly i kolem úrovně 5 a ty dvě hoďky příjemně utekly. Na konci nás čekalo moc dobré občerstvení (čestvé mango), takže celkově zážitek parádní.

No a konečně třetí den jsme vyrazili do vesničky Barichara. Měla by to být jedna z nejlépe zachovalých vesnic v Kolumbii a i snad chráněná vládou jako národní památka. Podle toho opravdu i vypadá - velice pěkně opravená tak, aby se zachoval původní ráz. Verča si užívala hlavně nakukování do vnitrobloků baráčků :) Z Barichary vede dále "Camino Real", což je cca 9km dlouhá více či méně dlážděná cesta do vesnice Guane. Vzhledem k tomu, že je převážně z kopce, tak je to velice příjemná procházka tak na dvě hodiny. Zpátky nás pak nabral místní autobus a odvezl až do San Gil.

San Gil město jako takové není nic úžasného. My jsme se pohybovali ve staré části, která oplývá zejména úžasným množstvím cukráren všeho druhu a drogérií. Zato najít restauraci se ukázalo jako veliký problém. V jedné (doporučené naší domácí) vařili každý den to samé a druhá zase nestála za nic. Hlavně pro chudáka vegetariána je výběr opravdu tristní. Zato v katedrále nás překvapili - zašli jsme tam v rámci večerní procházky a zrovna probíhala mše, během které osazenstvo zpívalo Hey Jude od Beatles a kněz k tomu nadšeně tleskal do rytmu :)

 Po loňském roce zaměřeném hlavně na Asii jsem se chtěl letos pro změnu více přeorientovat do ameriky - obnovit trochu španělštinu a tak :) Původně jsme s Verčou plánovali svoji první bezdětnou (hlídá nám mamka Verči - děkujeme!) dovolenou do Japonska, ale nakonec to tak nějak dopadlo a vyrazili jsme místo toho do Kolumbie. S plánováním mi hodně poradily dvě verčiny kamarádky kolumbijky, co žijí už dlouho v Praze (díky!). Po obligátním prostudování wikitravel a dalších zdrojů jsem vybral 3 hlavní destinace: San Gil (treky a raftování), Cartagena (pláže, potápění) a nakonec Leticia (amazonie).

 Hledání letenek nebyla radostná práce - nechtěli jsme strávit na cestě zbytečně mnoho času, takže moc na výběr nebylo - z evropy létá do Bogoty AirFrance a spojení z Prahy bylo super (18h celková cesta), jen ta cena kdyby byla rozumnější. Cesta proběhla v pohodě (když nepočítám fakt, že jsem nám při odchodu z bytu vzal špatný klíč od bytu a zjistil to až po zabouchnutí dveří :), ani batoh nám neztratili a i přemístění taxíkem z letiště do hostelu bylo bez incidentů. Ubytování jsem nám vybral v historické části Bogoty - jedinou vadou na jinak hezkém prostředí byl fakt, že v hostelu nás dali do pokoje co byl přímo u vchodu a restaurace, takže rámus a provoz jsme měli doslova za dveřmi. Naštěstí jsme byli po cestě tak utahaní, že nám to ve finále ani nevadilo :)

   Odpoledne a večer jsme strávili obcházením historické části - hlavním úkolem ale bylo vytáhnout někde peníze z bankomatu. To se ukázalo jako větší problém, než jsme čekali. První 3 bankomaty tvrdošíjně trvaly na tom, že mám špatné číslo karty (to jde?) a nakonec jsme uspěli až v bance BBVA. No, byla už ve mě malá dušička - nová karta od mBank a nic moc hotovost není úplně nejlepší začátek dovolené :) Druhý den ráno jsme se nechali odvézt na autobusové nádraží a z něj vyrazili na 8h dlouhou cestu do naší první destinace San Gil...

 Tenhle výlet jsem původně ani neplánoval - těšil jsem se na další cross do itálie, ale ten kvůli počasí nakonec nevyšel. No co se dalo dělat, létat se musí a každá příležitost je dobrá :) Jako obvykle vše organizovala Hanička (JEMM). Cestu jsem měl tentokrát luxusní - kamarád jel svým autem, takže jsem se přidal aby mu cestou nebylo smutno. Celou cestu jsem tak strávil obdivováním vymožeností jeho nového volva - umí sám korigovat rychlost podle aut před vámi, samostatně přepínat dálková světla - samozřejmě pořád miluji svého Yaríska, ale technika už se evidentně posunula dále. Do kempu "u motorky" jsme tak dorazili kolem desáté a za zpěvu lidovek (co se slavilo jsme nevyrozuměli) se pokoušeli vyspat na první létací den.

  Já už jsem v Tolminu jednou byl když jsme létali cross, takže jsem si tam přišel jako doma. Start je krásný a přistávaček kolem spousty. Navíc po crossu už se nebojím "odlepit od kopce" a zkoušet kam až doletím, takže jsem to zkoušel pustit přes "Zmrzlého" na "Stol" a pak dál na Kobarid - né, že bych si dělal ambice doletět až do Itálie, ale zkoušet se to musí. Poprvé jsem si také užil stopování, abych se dostal zpátky :) Karmu bych měl mít z čech nasbíranou (snažim se brát stopaře jak to jde) a nikdy jsem nečekal víc jak hoďku. Jeden den se mi vyloženě dařilo a povedlo se mi odletět i svůj první "trojuhelník" - t.j. letět někam, potom někam jinam a pak se vrátit zpátky ke startu. Téměř jsem i překonal svůj vzdálenostní rekord (26km) z crossu a časový ze španělska skoro také (cca 3h). Prostě polétání jak má být.

 No a ještě jeden zážitek. Ve stejném termínu se v Tolminu konaly nějaké závody. Prý byly i hodně dobře obsazené a sjelo se tam snad 100 pilotů z evropy. Pro nás to znamenalo, že vždy tak kolem jedné až druhé odpoledne "otevřeli okno" pro závodníky a my normální smrtelníci jsme buď tou dobou už museli být ve vzduchu nebo počkat až oni vysmahnou. Jeden den jsem byl ve vzduchu a v té době už se plácal někde nad Zmrzlým. Ale v úterý foukalo a tak jsem čekal na odpoledne, až se podmínky zlepší. Pro závodníky to ale nebyl problém - ti do toho naskákali jak čertíci. Něco tak divokého jsem ještě nikdy neviděl. Startovali jen pár metrů po sobě, točili se všichni pohromadě v jednom stoupáku, no mazec. Shodli jsme se, že na tohle nikdo z nás žaludek nemá....

 Letošní létací sezónu jsem se rozhodl začít výletem s Haničkou (JEMM) do Karavánek ve Slovinsku. Jako tradičně, bydleli jsme v kempíku (v tomhle případě tedy spíše na soukromé louce) co nejblíže startovačkám a každý den vyráželi do okolí. Kam – to určila ráno Hanička podle předpovědi počasí. Vyzkoušel jsem si tak 4 různé terény v okolí a zalétal si každý den (což je v paraglidingu poměrně vyjjímečná situace).

  Po zimní přestávce jsem musel oprašovat svoje paraglidistické (ne)umění a kupodivu se to obešlo bez poškození mé osoby nebo křídla. Většinou se mi dařilo se i držet ve vzduchu delší dobu, i když umění Dominiky nebo Jardy jsem mohl jen tiše obdivovat. U Dominky jsem si to dovedl ještě logicky odůvodnit – malá a lehká, to se jí to lítá! No jo, ale Jarda je stejně velký jako já a navíc i s podobným křídlem, takže tam už to je prostě o umění. No, aspoň se mám co učit.

  Asi největším zážitkem bylo, když se mi povedlo přizvedat se na Gozd a zaletěl jsem si až na druhou stranu kopce nad sjezdovky, kde byl pořád ještě sníh. Kroužil jsem si tam a liboval si, jak mi to panečku jde a dokonce stále získával výšku. Začínalo víc foukat  a obloha tmavnout. To už jsem překročil 3000 metrů a začínal mít pocit, že je něco špatně. Sklopil jsem uši (=sklopil kus křídla na každé straně – dělá se v momentě, kdy chcete rychle ztrácet výšku), ale místo abych začal klesat, stále jsem stoupal. To už jsem věděl, že jsem opravdu v problému a že musím pryč. V kombinaci uší a speed-baru se mi nakonec povedlo z pod mraku vyletět a za kopcem už jsem v dosahu vysílačky slyšel jednoznačný pokyn Haničky ze země „uši, dolů a rychle“. Po přistání jsem stihl tak akorát zabalit než se přihnala bouřka. Ponaučení? Koukat kolem a jak něco vypadá jen trochu podezřele, šupky dolů :)

   Poslední zastávkou naší cesty po Thajsku byl Phuket – tím jsme oficiálně opustili relativní divočinu a přesunuli se do civilizace. Ubytování nám Gábina zajistila v Anchan Boutique Resort – resortem bych to ale rozhodně nenazýval. Byly to asi 4 byngalovy kolem bazénu a k tomu jeden dvoupatrový domeček s dalšími šesti pokoji a na pláž to bylo 5 minut pěšky. První, čeho si člověk na Phuketu všimne, je přitomnost rusů – Karlovy vary jsou proti tomu slabý odvar. Snad polovina billboardů kolem cest jsou v azbuce, menu v restauracích, prostě všude. Vliv to má hodně zjičující – snad celé pobřeží už je obestavěné obrovskými hotely, staví se absolutně všude, přibývají velká nákupní centra a ceny jsou snad už na úrovni evropy. Pro mě tohle už není asie..

   Já už jsem na Phuketu před pár lety byl – dělal jsem si tu kurz instruktora potápění, následovaný pár týdny thajského boxu (jeden z mých absolutně nejhorších nápadů v historii :). I tak bylo ještě pár míst, které jsem neviděl. Jedno z nich bylo místní ZOO – ano, Phuket má své zoo. Už vstup dává tušit co vás čeká uvnitř. Celá atrakce už má evidentně svá nejlepší léta za sebou a postupně se rozpadá. Až se zdráhám nazývat to zoo – hospodářství u babičky je na tom s počtem zvířat snad lépe :) V těch pár ještě nerozpadlých (doufám!) klecích je pár desítek krokodýlů, opiček a sem tam papoušek. Jediným důvodem proč do zoo jít jsou „show“. Mají celkem čtyři – slony, krokodýly, opice a ... Opice za moc nestály (až na to, že se tam málem porval jeden ir s rusem :), ale sloni mě pobavili – ani ne tak show jako taková, jako spíš moment, kdy si z publika vybrali 4 dobrovolníky a nechali slony, aby je překračovali. Což o to – překračování v pohodě, ale na jednoho chlapíka si pak slon přisedl a vypadalo to, že se mu fakt líbí a dál bude program pro děti nepřístupný :) Poslední věc o zoo – opravdu mě tam iritovalo, jak se snaží vytřískat peníze za každou cenu. Vrchol je nabízení focení s těmi pár zuboženými zvířaty, co tam ještě mají – třeba tygr vypadal, že přes barevné myšky ani neví co se s ním děje :(

   Na pár dní jsme si tam půjčili auto (doporučuji třeba Hertz online má výhodnější ceny než kdokoliv jiný přímo na místě) – já jsem na řízení vlevo zvyklý a doprava je na Phuketu velice civilizovaná. Mohli jsme tak objet ještě pár dalších atrakcí – motýlí svět (nic moc motýli, ale mají tam spousty informací o pavoucích pro ty co to baví číst  a centra pro záchranu orangutanů (tam jsme narazili na opičku Crystal! Vyjeli jsme si samozřejmě i k Big Budha – největšímu budhovi v Thajsku. Z něj je nejen krásný výhled, ale hlavně mě fascinovalo, jak úžasný business budhismus je. Chcete úspěch? Tady si kupte za 100 papírek a nalepte ho na budhu. Větší úspěch? No jasně, máme i papírky za 1000. Fotku? Tak taky 100. Kasičky jsou tam na každém rohu a uprostřed chrámu mají stůl, u kterého sedí 8 thajek a nedělají celý den nic jiného, než že třídí a počítají peníze z kasiček, které jim tam průběžně nosí k vyprázdnění. Kam se hrabe Las Vegas...

   Pláže jsou ok, moře také, ale nic vyjímečného. Jinak se dá prý na Phuketu i hezky kite-surfovat, ale na to jsem už nějak neměl čas. Pro mě osobně Phutek nemá žádné kouzlo – přirovnal bych to k běžnému letovisku v turecku nebo španělsku... Pravá asie se tu ztratila pod návalem ruských turistů.

   Po třech týdnech na Filipínách jsem se přesunul do Thajska, kam Verča týden před tím vyrazila s bandou kamarádek a dětí. První týden strávili na Koh Lanta a já jsem se k nim plánoval přidat na Koh Yao Yai (relativně velký ostrov na východ od Phuketu). Doprava tam není složitá - z letiště taxíkem do přístavu Bang Rong Pier, potom lodí na Koh Yao Yai a tam ještě jedním taxíkem ze severní části na jižní cíp. Vše proběhlo bez problémů a tak jsme se večer všíchni šťastně shledali v Heaven Resort (zní vznešeněji než byla realita :) Celý pobyt v Thajsku vymýšlela a organizovala Verčina kamarádka, co tam dělala několik let průvodkyni. Na Koh Yao se znala s klukama z české potápěčské základny Elixir Divers, kteří sídlí v resortu Elixir - ten byl tak 20 minut pěšky od nás a výrazně luxusnější. Z různých důvodů se všichni rozutekli buď zpátky na Koh Lanta nebo se přesunuli do Elixíru, takže jsme v nebi zbyli sami.

   Koh Yao Yai je relativně řídce obydlený a na thajské poměry i málo rozvinutý. Není to velká turistická destinace, takže je tam resortů jenom pár a jsou hodně rozstrkané a tak narazíte na jiné turisty opravdu vzácně. Doprava je klasicky nejlepší na půjčených motorkách - samozřejmě bez helmy a v co nejhojnějším počtu. Naše přesování fungovalo tak, že já jsem měl NC v nosítku na břiše a Verča seděla za mnou s kočárkem na klíně. Jediný, komu to opravdu vyhovovalo byla NC, protože mi mohla pomáhat zatáčet :) Taky jsem si tady konečně pořádně užil ovoce - meloun padl za vlast každý den, k tomu výborná manga, ananasy... prostě pohádka.

   Na ostrově se ve velkém věnují pěstování gumovníků. Konečně jsem se dozvěděl, jak to přesně funguje - třeba, že je chodí nařezávat v jednu v noci, kdy tečou nejvíc, atd... Stavili jsme se také u trenéra opiček - učí je trhat kokosy. Takový makak se naučí nejen vylézt na palmu a shodit kokos, ale také poznat který je zralý. Za každý shozený ořech prý majitel dostane 1 báth a dobře trénovaná opička přijde na 30tisíc, tak se asi musí docela otáčet :) Další výlet jsme si udělali na motorce na Koh Yao Noi (severní ostrov). Tam bylo největší dobrodružství přeprava motorky - normálně ji šikulové popadli a odnesli na long-boat. Akorát jsem na ní musel po cestě sedět, aby nespadla. Noi je výrazně menší a civilizovanější - už třeba jenom proto, že je na něm 7/11 a bankomat :)

   Hlavní zábavou bylo ale potápění. Verča si udělala kurz před dlouhou dobou, takže jsme si první den dali refresher - skoro bych řekl, že ho ani nepotřebovala, po chvíli už byla ve vodě jako rybička. První destinace byl místní house-reef a trošku mě to vyděsilo. Viditelnost mizerná, život skoro žádný, korály zničené, děs. Aspoň, že jsem měl šanci vidět thajské rybáře při práci - mají klece pod vodou a chodí je vybírat. Na lodi mají kompresor s 30m dlouhou hadicí, která jim přivádí konstantní tok vzduchu přímo do brýlí, takže dýchají jenom nosem. Tomáš mi tvrdil, že z pastí vyberou jenom velké ryby a ty ostatní pustí, ale já je viděl na vlastní oči, jak berou úplně vše... Tak nevím komu věřit. 

   Další den jsme si zajistili na celý den hlídání a vyrazili na pořádné potápění - vrak ferry (opravdu se potopila když vezla pasažéry - prý snad pojišťovací podvod) a pak shark point a anemone reef. Vrak byl moc hezký a hlavně jsem si ho mohl prolézt sólo (na Verču to bylo moc hluboko, takže šla se skupinou). Takové hejna malých rybek jsem snad ještě neviděl. Shark point mě trošku zklamal - ne, že bych čekal žraloky, ale prostě mi nepřišel nic moc. Zato anemone reef byl konečně úžasný, ten opravdu doporučuji. Potápěli jsme se pak ještě jedou na Koh Dok Mai - to bylo taky docela hezké. Mě se tam hlavně líbila relativně velká jeskyně (cavern).

   No a poslední a nejlepší zážitek měl být paragliding. Tomáš (jeden z divemasterů) je hodně zkušený pilot a létá tam s turisty tandemy. Startuje a přistává buď na ostrůvku kousek od Koh Yao nebo z pláže kousek od shopu - nechá se vytáhnout lodí na které mají přidělaný odviják (buď do 300 nebo i 500m vysoko). Byli jsme tam 10 dní a že se chceme proletět věděli kluci od začátku. Přesto to nechali na úplně poslední den dopoledne - no a jak už je u paraglidingu zvykem, počasí nespolupracovalo. Foukalo špatným směrem a tak prostě nešlo startovat. Moc mě to mrzí - moc jsem se těšil, že uvidím ostrov a moře z výšky. Takhle budu muset do asie na paragliding snad vyrazit sám nebo co :)

  Poté co jsem se rozloučil s Pepínem (budiž mu země v Praze lehká :), jsem vyrazil na svojí poslední potápěcí štaci. Jako destinaci jsem si vybral Moalboal - je jenom cca 2 hodiny autobusem z Cebu, takže doprava je jednoduchá. Navíc jsem byl předběžně dohodnutý, že se tam potkáme s Patrikem (mým kamarádem z Bermud, co teď provozuje diveshop v Coronu - byli jsme za ním s Ondřejem). Štestí tomu chtělo, že jen mě tricycle vyhodil před mým ubytováním, první koho vidím jít po ulici byl právě Patrick s Ferlie :) Rychle jsem se ubytoval a vyrazili jsme do Savedra dive centra podívat se jak to bude s potápěním.

 Přišli jsme akorát včas se přidat na odpolední potop. Upřimně, byl jsem mírně zklamaný. O Moalboalu lidé básnili jak je to úžasné místo, ale mě to přišlo tak na úrovni Boholu. I tady je stěna kousek od pláže a padá docela hluboko (prý cca 60m), ale viditelnost nebyla nic moc a hlavně mi korály přišly hodně poničené (dynamitem... jak jinak). Moje zmlsanost ale asi opravdu dosahuje vrcholu, protože bych normálně z želvy a nového nudibranche byl u vytržení :) Další dny jsme vyrazili vždy na dvě různá místa - mimo jiné i na Pescador island, což měla být mecca. Hezké to tam je, ale taky zničené dynamitem a tak jsme s Patrikem akorát prozkoumali místní cathedral ve 30m a shodli se, že to za opakování nestojí.

 Moje asijská zkušenost mi říkala, že vše může napravit noční potop. A taky jo. Druhý den jsme vyrazili na house reef - t.j. prostě z pláže před diveshopem. Jen jsme skočili do vody, tak hned vidíme chobotnici. Následovaly spousty různých krabů, cuttlefish, atd. Opět potop, ze kterého jsem se vrátil s 200 fotkami! Plní nadšení jsme se přihlásili znovu na druhý den - večer nás ale čekalo překvapení, páč žádnému z divemasterů se s námi nechtělo. Naštěstí jim nevadilo, když jsme vyrazili sólo, akorát nás bohužel omezili na max. hodinu. Potápěli jsme se na úplně přesně stejném místě a přesto to byl úplně jiný zážitek! Tentokrát relativní minimum krabů, ale zato jsme našli dva obrovské spanish dancers, flatworm, prostě zase úplně jinou havěť.

 Tím skončilo moje potápění na Filipínách a další den už jsem se přesunul zpátky do Cebu. Neuvěřitelná náhoda tomu chtěla, že se mi cca týden předtím ozvala Erika - kamarádka z Bermud, co teď s manželem žije v Japonsku. No a jak jsme se bavili, tak z ní vypadlo, že se s rodiči chystá také na Filipíny. Dokonce tam bude ve stejném městě a přesně stejný den jako já! A opravdu to vyšlo - povedlo se nám se sejít a strávit moc přijemný večer nad SM (San Miguel - místní pivo). Tenhle výlet se prostě celkově vydařil. Teď čekám na letadlo do Thajska a těším se na setkání s Verčou a NC - holky si tam už týden užívají a prý jim děsně chybím :)

  Po epickém propadu Siargao jsme odjeli na Bohol. Z Cebu tam jede rychlá ferry snad každou hodinu, takže přesun byl jednoduchý. Plán byl dorazit na Alona Beach a tam projít diveshopy, mrknout po cenách, nějakém tom ubytování a hlavně to zařídit tak, abych mohl s Pepánkem udělat jeho Open Water Diver kurz - už z něj konečně toho chlapa musím jednou udělat! :) Tricycle nás z přístavu na Alona beach vezl asi hodinu - snad i pěšky by to bylo rychlejší. Na místě jsme pak zkusili nejdříve Genesis Divers - ty jsem našel na webu a působili ok. Německý vlastník moc přátelský nebyl, ale měli neuvěřitelně levné ubytování, tak jsme zůstali.

 Ještě to odpoledne jsme skočili do vody a zvládli v podstatě téměř všechny "bazénové" cvičení co v kurzu jsou - Pepínovi to šlo a s jedním studentem to příjemně odsýpá :) Druhý den jsme se věnovali zbytku tréninku a potupně dodělali vše co PADI předepisuje - včetně večerního studia teorie. Pak si Pepánek z posledních sil napsal test a voilá, byl z něj potápěč! Další den už jsme se tak mohli přihlásit oba na normální potápění a začít si užívat. Není to tam tak hezké jako na Padre Burgos, ale i tak to rozhodně stálo za to - a hlavně měl Pepíno šanci si vše už naostro vyzkoušet a začít získávat zkušennosti. Já jsem si k tomu přihodil i noční potop - zase nebyl tak úžasný jak jsem doufal, ale asi už jsem opravdu hodně zmlsaný. A hlavně jsem poprvé viděl spanish dancer :)

 Po třech dnech potápění jsme se s Alona beach rozloučili - v mém případě to málem mělo nemilé následky. Už sbalení sedíme na snídani a já si najednou uvědomil, že jsem si v pokoji pod postelí nechal tenisky. Takže šup nahoru a zabalit. Po snídani jsme popadli batohy a po pláži vyrazili k cestě ven. Asi po 50ti metrech mi došlo, že si vesele vykračuji naboso a flipflopky zůstaly v shopu. Tak zase zpátky pro boty. Ještě, že jsem měl s sebou jenom dva páry :) Tricyklem jsme se přesunuli na autobusové nádraží v Tagbilaranu a pak čekali na aubobus nebo dodávku směr Danao.

 Nakonec jela dřív dodávka - ta má od autobusu tu výhodu, že (teoreticky) nezastavuje každých 10 metrů všem u cesty. Zato se do prostoru pro standardně 6 lidí musí vtěstnat v ideálním případě 18 nebo ještě lépe 20. Už jsem podobnou cestu zažil v Indonésii, ale Pepíno pořád nevěřil, že se ten zástup lidí venku opravdu hodlá nasoukat do (z našeho pohledu) už úplně plné dodávky :) Ty 3 hodiny cesty utekly jako voda - hóóódně pomalá voda... V Danao jsme popadli další tricycle a konečně dorazili do E.A.T. parku v oblasti Chocolate Hills.

 No, trošku mě překvapil - podle webu by jeden soudil, že je na několika hektarech, umožní treky po okolí, atd... Bohužel realita je taková, že je na ploše pár set metrů, fungují jim tam asi 3 atrakce (zbytek je v různém stadiu rozkladu) a mě to začínalo nebezpečně připomínat propadák se Siargao. To odpolene jsme se tedy alespoň projeli na suislide a večer příjemně zarelaxovali u rádlerů :) Druhý den byla sobota a park už od rána ožil místními výletníky. Měli jsme v plánu hlavně The Plunge (houpačka, která mi trošku připomínala tuhle z Queenstown na Novém Zélandu), Tam už byla fronta omladiny a my si tak museli asi hodinu počkat. I tak to stálo za to - bezpečnost tu zdaleka tolik neprožívají, takže nás nechali skočit i s foťákem v ruce. Videa mám a snad brzy doedituji a zveřejním :)

 Původní plán byl zůstat 2 dny, ale to jsme zkrátili na jeden a ještě to odpoledne vyrazili zpátky do Cebu. Sobotní večer jsme strávili v barech po městě a obdivovali cvrkot. Já měl v neděli ráno trošku bolehlav (zatracený Tanduay!) a tak poslední den Pepánkova pobytu už byl jenom relax a odpočinek ve městě. Další den ráno jsem se já vydal směr Moalboal a Pepánek pak odpoledne přes Manilu zpátky domů - bohatší o mnoho zážitků, certifikát potápěče a chudší tak o 2 litry krve, které tady teď poletují po filipínách :)