První dva dny se přes nás valila studená fronta, takže nejdříve nefoukalo, pak zase foukalo moc, pak pršelo - zkrátka nelétavé počasí. Naštěstí je kolem spousty míst pro jiné aktivity - vyrazili jsme třeba na přehradu Montejaque. Ono tedy přehradu - člověk, který by tam hledal vodu, bude dost překvapený - žádná tam není :) Postavili ji v roce 1923 a pak zjistili, že jim někde protéká.Tak až do 1947 různě zkoušeli díry hledat a zacpávat (postupně na tom zkrachovalo několik firem), až to konečně vzdali a teď je z toho turistická atrakce. Hned za přehradou je moc hezká jeskyně, do které se dá i kus projít než zmizí pod vodou - prý tam někdo dělá caving expedice (je 4km dlouhá).

Terénů k létání je v okolí relativně dost a jsou orientované na všechny možné směry, takže pokud je počasí, vždy je kam odjet a létat. Asi nejoblíbenější je Lijar (přímo nad Algodonales) - ten má jižní, západní i severní starty a přistávačky na obou stranách. Starty jsou navíc i dost vysoko (kolem 1000m). Odjeli jsme třeba ale i na Tebu nebo dokonce až ke 100km vzdálenému El Choro - ten má zase pro změnu moc hezkou skalnatou hranu, nad kterou se luxusně svahuje. Přistávačky jsou většinou pole v různém stupni zemědělské rozpracovanosti, takže když je navlhlo, je tam opravdu radost přistávat :) Obecně se ale jinak přistává kde to jde, pokud není vyhnutí - pozor si člověk akorát musí dávat na ohrady s dobytkem. Pokud je jich tam více, tak není problém. Zato pokud se v ohradě potuluje samotný býk, tak je vychovávaný na koridu a je radno se raději pověsit na strom, jinak si člověk zahraje na toreadora - já ve své červené kombinéze bych byl nahraný úplně :)

4 dny létání nám vyšly dokonale. Už druhý den ve vzduchu se mi povedlo vytočit pár stoupáků a poletovat si nad hranou El Choro přes hodinu. Další den na Lijaru byl pak naprosto dokonalý - udržel jsem se ve vzduchu bezmála 3 hodiny v kuse a odvážně nastoupal 1600m. Poslední den už bylo počasí mírně horší, ale i tak jsem si dal ve vzduchu skoro 2 hodiny a hlavně vystoupal přes 1700m vysoko a doslova se dotkl mraků. Asi největší radost jsem měl v momentech, kdy už to skoro vypadalo, že budu muset přistát, ale zuby nehty jsem se udržel ve vzduchu a nakonec našel stoupák a zase se dostal nad kopec.

Týden mi dal hrozně moc - konečně se začínám cítit trochu jako pilot. Naučil jsem se spoustu věcí o mracích, pozorovat za letů ptáky (orlosupi - největší kamarádi pilota, co hledá stoupák :) a získal trochu jistotu za letu i při turbulenci. Navíc má paragliding jednu velkou přednost v porovnání s potápěním - na kopec je většinou jezdí až tak kolem druhé odpoledne, takže není problem večer protáhnout a ráno si přispat!