Nevím jak to Ondřej dělá, ale vždy se mu podaří vymyslet
nějakou kulišárnu jak mě vytáhnout tam, kam bych normálně nikdy nejel.
Tentokrát přišel s tím, že za ním musím zajet na Floridu potápět se v místních
jeskyních. Aby toho nebylo málo, přesvědčil mě, abych si s ním udělal kurz na
CCR (Close Circuit Rebreather), aniž bych pořádně tušil o co vlastně jde :)
Plán nakonec dopadl tak, že jsem jel na 2 týdny – první určený pro potápění v
jeskyních a druhý pak pro kurz.
Cesta byla mírně řečeno náročná. S KLM přes Amsterodam do
New Yorku, potom s American Airlines (mám u nich spousty mil, takže letenka
“zadarmo”) přes Orlando do Jacksonville, kde jsem v jednu ráno vypůjčil auto a
vyrazil dalších 200km do Dive Outpost. Na místo jsem dorazil ve 3:30 a našel na
dveřích plánek od Ondřeje (díky!) s označením chatky, ve které jsem měl
přespávat. Rozvrh byl nemilosrdný, už ten samý den odpoledne jsme vyrazili do
první jeskyně :)
Od jeskyní na floridě jsem mnoho neočekával a bohužel skutečnost
mi to potvrdila. Je jich tam sice spousta, ale
na rozdíl od Bermudských v nich nejsou žádné krápníky a jsou to tak
vlastně jenom tunely. Jsou ve sladké vodě s konstantní teplotou kolem 20C,
takže I já v neoprénu jsem nijak zásadně nemrznul – na každý pád jsem tam byl v
“mokrém” jediný, všíchni ostatní se zbaběle schovávali do sucháčů :) Ondřej se
snažil vybrat z jeskyní ty zajímavější – dali jsme třeba “grand traverse”
(spojení 3 jeskyní), užili si proudy v Ginnies, ale nejvíc se mi asi líbila
Cows spring – menší jeskyně, ale měla svůj “charakter”. Jiného jsme nic moc
nestihli – jenom výlet po řece na kajaku.
Kurz CCR začal další týden. Nejdříve jen velice zjednodušeně
a krátce co CCR je: přistroj, který má v sobě prášek, který umí chemicky
odbourávat CO2. Tím umožňuje “recyklovat” vydýchaný vzduch a stačí tak mít s
sebou jenom malou láhev s kyslíkem. Z toho plynou dvě výhody – vzuch nám vydrží
až 8 hodin a nevydechujeme bublinky do okolí (t.j. neplašíme tolik ryby). Vše
je samozřejmě mnohem komplikovanější a přístroj jako takový je plný elektroniky
a dalších částí – jenom příprava na další den trvá půl hodiny. A to nemluvím o
tom, co všechno je potřeba pravidelně kontrolovat, čistit, vyměňovat… děs běs.
A cena? Nový tak kolem 10tis dolarů – takže já jsem si ho jenom půjčil na
vyzkoušení :)
Potápění s CCR je jiné – hlavní můj problem byl s polohou ve
vodě. Nelze tu používat dýchání na “jemné doladění”, takže jsem neustále
bojoval s přidáváním/ubíráním vzduchu z křídla. Do toho hlídat na přístrojích
PO2 (prostě číslo ;) přidáváním kyslíku nebo vzduchu do systému. A aby toho
nebylo málo, tak cvičit postupy při závadách, zachraňování tonoucího Ondřeje,
atd… :) Mel (instruktorka) se mě snažila utěšit, že to s neoprénem mám težší
než oni se sucháčem, ale moc tomu nevěřím – je to opravdu frustrující po tolika
letech potápění se zase cítit jako úplný začátečník. Po 4 dnech potápění můžu
říct, že CCR asi nebude pro mne. Je to příliš veliké a těžké na cestování, pro
provoz je potřeba spousty věcí, které nejsou běžně všude dostupné (kyslík,
chemikálie, atd.) a ta cena… Až budu zase jednou žít u moře a potápět se každý
týden, pak o tom možná budu přemýšlet. Do té doby zůstanu u OC (open circuit)
:)
Ještě pár postřehů na závěr. Za ty dva týdny
jsme najezdili za jeskyněmi skoro 2000 km – na mapě vypadají blízko, ale v
americe jsou holt jiné vzdálennosti :) Dále pak lituji americké vegetariány –
najít rozumné jídlo je nadlidský výkon. Moc hezké je, že se nikde nekouří. Ale
taky nepije! Našli jsme jen jeden bar, kde prodávali aspoň pivo. Dodržují se
rychlosti a předjíždí se minimálně… No a zážitek na konec – na letišti vedle
mne čekal na letadlo voják (podle vzhledu bych ho tipoval na 15 let, snad mu
aspoň těch 18 bylo). Každý druhý procházející člověk ho pozdravil a popřál mu
buď hodně štěstí nebo poděkoval (upřímně) za službu co dělá. Mají to prostě
nastavené jinak….