Naším hlavním cílem na Borneu byla Semporna. Já už jsem se tady s Kačkou potápěl před pár měsíci při naší cestě po Asii a byl jsem z toho tak nadšený, že jsem se rád vrátil. Stejně jako posledně i tentokrát jsme se potápěli se Scuba Junkie - ti se od naši návštěvy zase o něco rozrostli, zrestaurovali a zvětšili dive shop a i Semporna jako taková už na mě nepůsobila tak odpudivě. Skrvnou na kráse je ale stále ten šilenný rybí trh - tentokrát jsme tam viděli zabité žraloky, manty... člověku to opravdu rve srdce. Navíc jsme se dozvěděli, že cena zabité manty na trhu je asi 3 RM - t.j. 15 Kč. To už opravdu nedává smysl.
Celkem jsme se potápěli tři dny. Hned první den jsme se dostali na Sipadan - ten opět nezklamal počtem želviček, ale navíc jsme tentokrát viděli opravdu hodně žraloků. Valná většina z nich byli white-tip reef sharks, ale zahlédli jsme i pár grey reef sharks, kteři v otevřeném moři už vypadají docela "dravě" :) Naopak jsme neměli štěstí na to co Sipadan proslavilo - t.j. obrovské hejno tisíců barakud. Někam před námi odplavaly. Cestou nás posádka navnadila povídáním kolik lidí minulý týden vidělo hammerhead žraloky a dokonce prý i whalesharks. No, ještě že jsme si zachovali zdravou úroveň skepse - my jsme ani na jedno štěstí neměli.
Druhý den jsme vyrazili na Bohayan (fotky od Ondřeje)- to už ondřej vyměnil široký úhel za macro a dobře udělal. Našli jsme spousty malých potvor, korály byly úplně neskutečné a celkově to byla pohádka. Večer jsme ještě vyrazili na noční potop u fish-farm v Semporně - stejně jako před pár měsíci, i tentokrát to byl nezapomenutelný potop - opravdu nechápu, jak může žít tolik nádherné havěti v podstatě na podvodním smetišti. Třetí den potápění na Mabul (fotky od Ondřeje) také rozhodně nezklamalo - viděli jsme snad úplně vše, co jsme chtěli najít.
Při potápění na Mabulu jsme docela zdatně nervovali naší průvodkyni. Chudák netušila s jakými "profíky" má co do činění, takže dostávala zachvaty v situacích, které nám s Ondřejem už ani nepřijdou vyjímečné. Kupříkladu hned na prvním potopu Ondřejovi po 40ti minutách už zbývalo už jenom 20 barů (t.j. relativně málo vzduchu) - chudák, jak se vláčí s tím obrovských foťákem, tak daleko víc prodýchá. Jako sehraný tým jsme plynule přešli na sdílení mého vzduchu a vesele se pustili do pronásledování chobotnice v 10ti metrech a focení. Když nás Kristýna viděla, tak málem spolkla náústek a na lodi se na nás velice zle mračila :) Něco mi říká, že si tady "Team Czech", jak nás překřtili, budou ještě nějakou dobu pamatovat...
Což mi připomíná - hned první den na lodi jsme se zjistili,že se s námi potápí další dva češi - tedy vlastně z moravy, ale to je z pohledu Asie detail :) Třetí den byla na lodi holka ze Slovenska - ta nás nejvíc dostala tím, že se před třemi týdny potápěla u našeho kamaráda Patrika, co je teď na Filipínách. Prý jí vyprávěl, že se na Bermudách potápěl s 2ma klukama z čech a když nás dva slyšela mluvit o Bermudách, tak si to spojila. Svět je neuvěřitelně malej :)
Opravdu se nám odtud nechtělo - v mém žebříčku míst na světě je Sipadan stále na vrcholu. Ondřejovi to ale asi trochu zkazilo chuť na potápění na Bermudách :)

Po dlouhém přemýšlení kam s Ondřejem na jeho měsíc volna vyrazit, jsem nakonec vybral kombinaci Bornea a Filipín. Původně mě víc lákala Afrika, hlavně kvůli Kilimanžáru a pak potápění v Mozambiku, ale 4 týdny na to prostě nestačí a navíc i finančně je to minimálně dvojnásobek proti Asii. Sehnat levnou letenku do Asie se ukázalo náročnější než jsem čekal, takže jsme jeli autobusem do Vídně, odtud pak přes Istambul do Kuala Lumpuru a z něj do Tawau. Jediný problém byl v tom, že nám vyšlo 7 hodin volna v KL - původně jsme ani nepočítali, že se do města podíváme, ale jezdí tam z letiště rychlý vlak (cesta trvá 30 minut), tak jsme nakonec vyrazili.

Na posledním potopu na Similan jsme narazili na mořského hada. Nejlepší je, že si jen tak plaval kolem a vůbec ho nezajímalo, že se kolem motám já s kamerou - no a z toho je následující video :)

Similans tvoří několik ostrovů na západním pobřeží Thajska a jsou jednou z nejznámějších destinací pro potápěče. Dá se sem sice jezdit z pevniny z Khao Lak (a případně i z Phuketu), ale to je minimálně 2 hodiny lodí jedna cesta. Takže jsme si místo toho zařídili 4 dny na lodi se Seaking - ty mi dohodil kamarád kamaráda - tak jak to v Thajsku chodí. Cena byla příznivá a při nalodění jsme navíc zjistili, že jsme na lodi přesně 3 zákaznící - s námi už tam byl jenom jeden kluk z Anglie. V podstatě takový skoro soukromý charter, paráda :)
Těšili jsme se, že to bude něco jako na Sipadanu v Malajsii, ale byli jsme mírně zklamaní. Je tady spousty korálových rybiček - obrovská hejna různých velikostí - ale jinak tu zase tak moc na co koukat není. Téměř žádné scorpionfish, žádné frogfish, pipefish, atd... z většiny potopů jsme se tak vraceli s mírně rozpačitým dojmem. Dokonce ani noční potopy nebyly nic úžasného - už jsme asi opravdu přiliš zhýčkaní.
Není sice na whaleshark sezóna, ale stejně jsem tak nějak tajně doufal... a samozřejmě zbytečně. Tak budu muset hledat dál :( Už jsme mysleli, že za celou dobu neuvidíme jediného žraloka - na 14 potopů by to bylo opravdu velké zklamání - ale nakonec jsme poslední den, na posledním potopu v posledních 10ti minutách zahlédli velkého leopard shark, tak aspoň to. Ale zase dvakrát jsme natrefili na mořského hada. Jo a chobotnice mi sprostě ukradla kryt na foťák! Chňapla po něm a nacpala si ho pod sebe v domečku. Naštěstí ho pak po 5ti minutách zase vystrčila a tak jsem jí ho ukrad zpátky, ale už jsem myslel, že o něj přijdu :)
Jinak to vypadá, že je tu sice docela dost míst k potápění, ale všechny jsou si hodně podobné - balvany, sem tam hard nebo soft coral, nad tím mraky korálových rybiček a sem tam při hodně štěstí něco většího. Na nudibranche musí mít člověk hodně velké štěstí a o ostatním ani nemluvím. Takže skoro nejlepším zážitkem bylo jídlo na lodi - kuchař vařil úžasně a myslím, že jsme tady za ty 4 dny přibrali zpátky vše, co jsme 8 měsíců předtím zhubli :)

Z průvodce jsme si nebyli úplně jistí nakolik bude přesun do naší první destinace v Thajsku - národního parku Khao Sok - složitý, ale nakonec vše bylo úplně v pohodě. Po příletu do Phuketu už na nás čekal taxík, co nám zařídil můj kamarád Julio (známe se z loňska z instruktorského kurzu) a kterým jsme se přesunuli do Khao Lak. Sice jsme dorazili až těsně před půlnocí, ale stejně jsme ještě vyrazili na pivečko :) Druhý den dopoledne jsme si akorát počkali na autobus správným směrem a za dvě hodiny byli v Khao Sok. Ubytování nebyl problém najít - u autobusu čekala horda domácích s nabídkami. Našli jsme si tak bungaloo za velice hezkou cenu a dokonce s teplou vodou! Ještě ten večer jsme se rozhodli vyrazit s místním průvodcem na 2 dny na jezero - sice jsme se toho po zkušenosti z Vietnamu trošku obávali, ale nakonec to byla paráda.
Druhý den ráno jsme vyrazili směrem k jezeru, potom se nalodili na člun a další hodinku jeli k našemu ubytování - bambusovým chatkám na jezeře. Opravdu nezklamaly - byly naprosto autentické a jediné vybavení byla matrace na podlaze. Hned jsme skočili do jezera, které bylo krásně teplé a i relativně čisté.
Následoval vrchol výletu - trek džunglí k jeskyni a následně hodinové brodění skrz. Už procházka džunglí byla víc vodou než po suchu. Po cca hodině jsme dorazili k ústí jeskyně a vydali se dovnitř. Následovalo seznámení s místní faunou - netopýři na stropě, žáby na stěnách a monstrózní pavouci na kamenech. Prý se tu dřív schovávali komunističtí studenti - tu společnost bych jim opravdu nezáviděl. Postupně se jeskyně zužovala a docházelo na první brodění vodou. V některých částech jsme si dokonce zaplavali :) Před několika lety tu zemřelo pár turistů - vydali se do jeskyně po dešti, najednou se přihnala záplava a téměř všichni se tam utopili. Přežil to jen jeden angličan, co se tam někde zachytil a 20 hodin přežil než dorazila pomoc.
Večer a druhý den ráno jsme na lodičce vyrazili na "safari" - hledat opičky, ptáky a podobnou havěť. Moc jsme ale štěstí neměli - průvodce věděl kam chodí spát tukani, tak jsme se aspoň z řeky viděli  nahoře ve větvích, ale tím večerní štestí skončilo. I když vlastně ne - pak se na nás ještě přišlo podívat divoké prase až ke kuchyni :) Ráno jsme viděli pár opiček, ale včechny hodně z dálky. Když je člověk vidí skákat po těch větvích, tak se až diví, jak to přežijí. Odopoledne jsme ještě vyrazili na kajaku na projížďku a tím výlet skončil.
Třetí den jsme dopoledne dali menší trek do parku k nějakým vodopádům, ale byla to opravdu jenom procházka - cesta je upravená tak, že tam projede i auto a o faunu tam člověk zavadí tak akorát o homo sapiens...

Výlet do delty řeky Mekong jsme dlouho přemýšleli jak pojmout. Na jednu stranu se nám už nechtělo vyrážet v rámci organizovaného zájezdu, protože těch jsme měli plné zuby, ale na druhou stranu tam doprava mezi městečky zněla docela komplikovaně a časově náročně. Nakonec jsme zvolili cestu s cestovkou, ale s možností zůstat kdekoliv po cestě o den déle, pokud by se nám tam líbilo, což znělo ideálně. Méně ideálně dopadla praxe - byl to jednoznačně nejhorší výlet z celého Vietnamu.
První den ráno nás naložili v Saigonu a vyrazili jsme do města My Thon. To je známé 4mi ostrovy, na které se vodí turisté. Nás tu protáhli manufakturou na kokosové cukrátka, 15 minut jsme si zabyciklili, 20 minut se svezli na pramičce, atd... Opravdoví turisté, už chyběla jenom vlaječka v ruce průvodkyně - ta byla mimochodem otřesná - nejdříve nám v autobuse dlouze vysvětlovala jak jsme pro ní "special group", aby to v zápětí vylepšila zpěvem (bez hudby) do mikrofonu - chtělo se nám vystoupit za jízdy.
Naděje jsme vkládali do Can Tho, což je město v centru delty a kde jsme měli navíc dohodnutý homestay (přespání u místní rodiny). Už příjezd byl veselý - dostat se do Can Tho lze pouze trajektem přes řeku (most se stále ještě staví), takže jsme dorazili do několika-kilometrové fronty. Na to průvodkyně prohlásila, že buď můžeme zůstat v autobuse a čekat 2 hodiny až se dostaneme na trajekt a nebo že si můžeme vzít věci a pěšky vyrazit na převoz. Jednoznačná volba padla na převoz, takže za několik minut se půlka Vietnamu bavila tím, jak kolem silnice pajdá skupinka turistů (pěšky!) a něteří za sebou táhnou kufříky :) Homestay se ukázal jako jiný název pro normání guest-house, kde jsme každý dostali pokoj (bylo nás tam celkem tak 10), večeři a tím vše skončilo. Náš pokoj na první pohled vypadal hezky, ale když jsem před spaním zběžně prohlédl postel, tak jsem pod jednim polštářem našel hovínka od krys a pod druhým kus svlečené hadí kůže. Navíc nešla zavěsit síť proti komárům, takže jsem se půlku noci bavil tím, že jsem pozoroval jak po trámech u stropu běhají krysy...
V Can Tho jsme druhý den ráno měli jít s "rodinou" na rýžová pole, ale na to se nějak asi zapomnělo. Rovnou nás šoupli na lodičku a po rozvezení ostatních turistů k jejich cestovkám jsme vyrazili na plovoucí trh se zeleninou, kterým je město proslulé. Ten byl docela hezký a moc se mi líbilo, jak každá lodička měla na kusu klacku pověšené co prodává - brambory, melouny, ananas, atd. Následně nás ještě protáhli po pár atrakcích, ale vše ve stylu předešlého dne, takže nakonec jsme si nejvíc užili chvíli u lidí, co pěstovali ovoce a kde jsme si dali vietnamskou verzi pomela (obrovský pomeranč, kde se loupe každý dílek zvlášť).
Jak jsem psal už na začátku - tohle byl pravděpodobně náš nejhorší výlet. Děsivě přeorganizovaný, příšerný homestay, falešně zpívající průvodkyně... A ačkoliv je to neuvěřitelné - delta Mekongu je "rýžovou miskou Vietnamu" - za celou dobu jsme neviděli jedno jediné rýžové pole.

Saigon (nebo po novu Ho Chi Min City - HCMC) je obchodním srdcem Vietnamu. A také podle toho vypadá. Doprava je snad ještě hektičtější, než byla v Hanoi - umocněná tím, že tady jsou ulice široké. Je doslova fascinující, jak se jsou všichni schopni proplétat napříč bez výraznějších kolizí - něco takovéhleho nastat v Praze, tak se domů nikdo z nás už v životě nedostane. Lidé jsou tu evidentněn bohatší - je tu hodně nových domů, obchody západního stylu a celkově to prostě je světová metropole.
Jeden den jsme věnovali procházkám. Vyrazili jsme k Jade Pagodě (Jantarová pagoda), která je doslova ukrytá kus od centra a její asi nejzajímavější věcí byl bazének se spoustou želviček :) V rámci vzdělávání jsme vyrazili i do muzea války, kde je vystavených spousta dobových fotografií a i pár tanků, vrtulníků a děl. Fotky byly zajímavé i děsivé zároveň, ale stejně jako v DMZ i tady je vše prezentováno hodně tendenčně. Asi nejhorší jsou fotky dětí a dospělých zasažených "Agent Orange", což byla nějaká chemikálie, co Američané rozprašovali. Vedlo to k šíleným deformacím a i dnes se prý ještě občas narodí děti poškozené. K dokonání dojmu tam mají navíc pár takových narozených drobků naložených v lihu a vystavených...
Protože jsme měli města už dost a ještě nám zbývaly dva dny, tak jsme vyrazili autobusem na sever do Mui Ne. To je v podstatě plážové letovisko, teoreticky 4 hodiny autobusem - prakticky nám cesta tam zabrala hodin 8... No, vykoupali jsme se, užili si trošku sluníčka a to se počítá. Mimochodem místní klientela je evidentně hodně rusky mluvící, protože většina nápisů byla i v azbuce :)

Hoi An je historické město kousek od Hue. Je tu k vidění pár památek přimo v centru města a pak se také dá vyrážet na výlety do okolí. V městě jako takovém je japonský most, několik čínských kláštěrů, historických domů a hlavně miliony obchodů s hedvábím. Každý z nich nabízí šití čehokoliv na míru za neuvěřitelně nízké ceny. Na míru se tu šijí nejenom šaty, ale i boty a to kompletně na přání, takže je možné si nechat udělat tenisky z krokodýlí kůže s logem Versace a podobně :)
Cca 40km od Hoi An je historické místo My Son, kde se pohřbívali vládci dynastie Cham. Před válkou to byly vcelku zachovalé chrámy a budovy, ale během války se v nich schovávali vojáci vietcongu, takže je pak američani v podstatě zničili bombardováním. Pár budov ještě jakž takž stojí, ale protože jsou postavené kompletně z volně ložených cihel, je jich opravdu jenom  minimum a navíc i ty jsou poničené. K dokonání dojmu odvezli většinu jakž-takž zachovalých soch do muzea v Da Nangu, takže na místě samém jsou místo nich už jenom cedulky. Do My Son se dá v pohodě dojet na motorce a i pak uvnitř parku je lepší nečekat na jejich auto, ale dojet až na místo motorkou.
4 km od Hoi An je pláž - to je jeden z důvodů, proč je město tak oblíbené turisty :) Píseček je nádherný, ale voda nebyla nic moc. Je ale pravda, že bylo zrovna období monzunů, takže byly velké vlny - na jaře by to mohlo být lepší. Kousek odtud je i možnost potápění, ale když jsme viděli fotky, tak jsme si  řekli, že to za to nestojí - viditelnost mizerná a ani nic zvláštního k vidění tu není.

O válce ve Vietnamu jsme toho ani jeden moc nevěděli. Filmy jako Rota a Apokalypsa člověku moc rozhled nepřidají, tak jsme se rozhodli vyrazit na jednodenní výlet do DMZ (demilitarizovaná zóna). V krátkosti - Vietnam ovládali Francouzi, ale Vietnamci se začali bouřit a chtěli je vykopat pryč. Chvíli se prali a ve finále to skončilo tím, že Frantíci dostali na zadek a dohodli se v Ženevě na míru (v roce 1954). To vedlo k rozdělení Vietnamu na severní (více komunistickou) a jižní (více západně orientovanou) část. Mezi nima vedla řeka a kolem ní byla právě DMZ. Když se pak mezi sebou severní a jižní část začaly mydlit, tak právě tady byly nejhorší boje. V DMZ v průběhu války vybudovali Američani různé základny, ze kterých je VC (vietcong - vojáci severního vietnamu) postupně vytlačovali. Horory, co se tu děly asi všichni známe z filmů.
V rámci výletu jsme navštívili několik památníků a historických míst. Jedno ze zajímavějších byla základna Khe Sanh - ta je na malém kopci a VC tady dal Američanům pořádně zabrat. Nyní je tu muzeum s pár vrtulníky, tanky a dobovými fotografiemi. Ty jsou úsměvně jednostrané - ukazují zásadně "prchající americké vojáky", "plačící američany" a štastné vojandy VC.
Druhá zajímavá zastávka byla na tunelech Vinh Moc - tuhle oblast američané neustále bombardovali, takže se Vietnamci během několika měsíců doslova zakopali pod zem. Tunely jsou na několik pater, mají v sobě malé místnůstky, ve kterých lidé žili, porodnici, školu, atd... To vše samozřejmě ve verzi pro Vietnamce - t.j. velikostně tak pro panenky. V rámci osvěty po válce tunely rozšířili tak, aby se tam protáhli i západní turisté :)
Celkově byl výlet mírné zklamání - z celého dne jsme strávili tak 10 hodin v autobuse a 2 hodiny na místě. Ty cesty autobusem jsou ve Vietnamu opravdu šílené... :(

Hue je historické město cca uprostřed Vietnamu. Většina turistů sem jezdí tzv. Open Busem, což je normální autobus, ale s většími sedadly a úpravou tak, aby se v nich dalo i trochu spát. Problém je, že cesta z Hanoi trvá v ideálním případě 14 hodin (realisticky tak 18) a díky stavu Vietnamských silnic, neustálému troubení a zastavování si o spánku můžete jen nechat zdát (to se mi povedlo :) My jsme ale na tohle příliš zhýčkaní, takže jsme místo toho hezky pohodlně přeletěli letadlem.
První den jsme si půjčili motorku a vyrazili na cestu po památkách v okolí. A že jich tam je! První jsme zastavili na Thien Mu pagodě, což není žádný zázrak. Pak jsme vyrazili k první hrobce Ming Mang - podle ručně načrtnuté mapy kterou nám dal děda, co nám půjčil motorku, jsme zhruba tušili kde jí najít, ale evidentně jsme někde špatně odbočili, takže po pár kilometrech jsme se ocitli na břehu řeky na cestičce, kterou bych dal tak na horském kole. No, vše dobře dopadlo, místňáci nás nasměrovali a ve finále jsme všechny hrobky objevili. Akorát nám cestou docházel benzín, tak jsme zastavili u jedné babči, co ho v petkách prodávala u silnice - nenapadlo mě se jí zeptat předem kolik stojí, takže si pak drze řekla o nehorázných 20tisíc (20 Kč)... Kačka by se s ní hádala, ale na mě bylo příliš teplo, tak jsme zaplatili a vyrazili dál - babča podlě mě zavřela krám a šla se někam opít radostí :)
Obrazili jsme tři různé hrobky - i když pod termínem hrobka je potřeba si představit plochy o velikosti velikého parku. Stavěli si je místní císaři, když Vietnam obsadili Francouzi a oni tak v podstatě němeli nic lepšího na práci. Některé prvky mají společné - například každá má před vchodem do hlavní pagody sochy slonů a strážců. Jinak je ale každá úplně jiná, takže se rozhodně vyplatí si je projet všechny.
V Hue samotném je pak Citadela, což byl příbytek císařů, císařské opevněné město uvnitř normálního města. Hodně s ním zacvičila válka  - velké části jsou úplně zničené, ale pár pagod se relativně zachovalo a Vietnamci je za mezinárodní pomoci průběžně opravují. My jsme si navíc návštěvu načasovali tak, abysme tam viděli i ukázku místního divadla. V zásadě je to hodně podobné tomu, co jsme viděli třeba na Bali, ale hudba není tak monotónní. Navíc si evidentně umí i dělat legraci - v jednom "čisle" se na jeviště vyhrnuli dva draci. Nejdřív se chvíli vlnili a pak se začali jako očuchávat. Když pak jeden začal lézt na druhého zezadu, podívali jsme se s Kačkou na sebe, jestli oba chápeme scénu stejně. A taky jo, chvíle vrtění a pak z jednoho vypadl malý dráček. Moc roztomilé :)