Opět začnu sopkou Agung. Jak jsem psal v předchozím článku, na Alor jsem se díky bublání Agungu nedostal (zavřeli letiště na Bali). Amed je vesnice cca 15km od Agungu a byl tak zahrnutý do evakuační zóny. Po týdnu na Lembonganu se ale situace trošku uklidnila a díky mému každodennímu vyptávání „neotevřete Amed?“ si u Two Fish řekli, že vlastně proč ne. Lidem výplatu stejně dávat musí, evakuační zóna byla zmenšena na 10km a tak dive-shop otevřeli jenom pro mě :) Bylo trošku zvláštní být jediným zákazníkem, ale tím pádem jsem měl moře sám pro sebe a co si víc přát! Každé ráno jsme zkoukli jak moc se kouří z Agungu a vyrazili pod vodu.

Amed jsem objevil letos na jaře a zjistil, že je to opravdový ráj. Navíc je polohou super jako poslední zastávka před cestou domů – člověk se tu může potápět do poslední chvíle a je jistota, že stihne letadlo. Hned po příjezdu jsem přesvědčil divemastery na noční potop – po Lembonganu jsem měl absťák. A zcela oprávněně – hairy frogfish, starry night octopus a spousty dalších potvor hned během první hodiny. Navíc se tu jede podle „muck-dive“ pravidel, takže z vody nás vyžene buď limit vzduchu nebo 75 minut. Většinou dojde až na to druhé a i to je relativně pružná hranice :) 

Další dny se potápěcí nirvána opakovala s každým dalším potopem. Občas jsem sám sebe překvapil. Povedlo se mi kupříkladu samotnému najít blue-ring octopus (takový zlatý grál potápěčů) – navíc byla neuvěřitelně přátelská a nechala se ode mne fotit snad 5 minut. Opravdu snad nebyl jediný potop, kdy bychom neobjevili něco výjimečného – ostatně mrkněte do galerie na fotky. To vše navíc korunované absolutní pohodou díky absenci jiných potápěčů. Něco mi říká, že jsem tu nebyl naposledy a jenom doufám, že se sláva Amedu příliš nerozkřikne a nestane se tady z toho druhý Lembeh.