Výlet do
Sa Pa byl první z řady organizovaných akcí, která nás ve Vietnamu potkala. Cesta tam i zpět trvá kolem osmi hodin
vlakem, ale jezdí se přes noc a lůžkovým vagónem. My jsme se navíc před odjezdem posilnili několika skleničkami místního piva, takže jsme cestu prospali jako nemluvňata :) Do Sa Pa jako takové jsme pak ještě museli strávit další dvě hodiny v autobuse. To byl zážitek sám o sobě - řidič se uprostřed kopce rozhodl, že si musí odskočit. Po návratu ale zjistil, že mu nejde nastartovat, takže následovala scéna jak z pravého komunismu - chumel turistů tlačí autobus do kopce :) Nikdy bych nevěřil, že to bude fungovat, ale autobus opravdu naskočil a my ve zdraví dorazili do cíle.
Do vesnic v horách v okolí Sa Pa se jezdí proto, že tu žije několik
etnických menšin ještě původním styem života. Tyto etnické menšiny nemluví vietnamsky (musí se to učit ve škole) a dokonce si ani nerozumí se svými sousedy z vedlejší vesnice) a každá menšina nosí pro ni specifický kroj.
První den jsme měli dohodnuté přespání v "
homestay" - t.j. u domorodců v jejich domečku někde ve vesnici v horách. Místní průvodkyně (výška cca 140cm) si nás, skupinku asi 8mi turistů, vyzvedla a obklopeni místními babičkami ve vyšívaných krojích jsme vyrazili na cestu. K našemu překvapení se nás "naše" kohorta cca 5ti babiček držela celé dva dny a absolvovala s námi celou cestu - každá si vybrala jednu dvojici a různými metodami se nám průběžně snažily prodat taštičky, obaly na polštáře, košile, náramky a podobně důležité prostředky pro přežití v divočině. Chudák naše babča vyšla s prázdnou - my jediní jsme si nic nekoupili, všichni ostatní nakonec nevydrželi a podlehli nátlaku.
Cestou jsme procházeli různé vesničky a z průvodkyně dolovali informace - to se ukázalo jako mírný problém. Anglicky sice relativně uměla, ale její výslovnost byla pochopitelná pouze jí, takže jsme na ní většinu času nechápavě koukali a pak v kroužku diskutovali, co kdo pochytil. Procházka i tak stála za to - kopce jsou tam posety terasami s rýžovými políčky, všude jsou domácí a hospodářská zvířátka a lidé opravdu chodí většinou v krojích, co si sami vyrábí z konopí, barví pomocí indiga a pak vyšívají. Život tam navíc funguje velice komunitně - každý patří do vesnice, kde má políčko a vše ostatní tak nějak navzájem sdílí. Domorodci jsou vlastně ve všem soběstační. Peníze potřebují jen na léky a pokud si chtějí dopřát boty nebo bundu. Oblast je navíc proslulá svým "
trhem lásky", kam si chodí mladí muži vybírat své manželky. Podle její krásy musí rodině své vyvolené zaplatit dva buvoly (opravdu krásná) až jedno prase (plochá a bez zubů), takže svatbám předchází i roky šetření :)
Přespání v
homestay bylo překvapivě komfortní. Ve velké společné místnosti měli patro s matracemi na zemi a huňatými dekami na přikrytí - noci jsou tu studené. Já jsem navíc vybalil spacák, takže zima neměla šanci :) Večer se nám věnoval jeden ze synů rodiny s kupodivu dobrou angličtinou, takže jsme se konečně i něco zajímavého dozvvěděli. Například to, že rýžové víno (se kterým se vytasil k večeři) je levnější než voda a pije se při každé příležitosti. Toho jsme byli i sami svědky. Při procházení jednou z vesniček jsme se zastavili u místní školy. Před ní byla horda dětí tak kolem 12ti let. Jeden z chlapců se chvíli divně motal a pak doslova zkolaboval, až ho ostatní museli odnést. Nejdřív jsme mysleli, že je nemocný, ale pak jsme si všimli jak se všechny ty děti zdatně napájí z bambusových "skleniček". Takže mladík jenom trochu přebral. Důvodem k oslavě prý byl pohřeb a to pijí všíchni z vesnice, včetně dětí.
Poslední den jsme zašli do vesnice hned u Sa Pa, která slouží něco jako místní skansen. Chodí tam všichni turisté, co do Sa Pa přijedou a je to znát - opravdu moc autenticky nepůsobí. Na druhou stranu jsme tam měli možnost vidět jak vypadají jejich "tradiční" domečky uvnitř, vidět i něco z jejich tradiční výroby, atd. Jako doplnění zážitku z předchozích dnů to tak bylo docela příjemné. Večer jsme nasedli na autobus a přes noc se vlakem vrátili zpět do Hanoi.