Výlet do Sa Pa byl první z řady organizovaných akcí, která nás ve Vietnamu potkala. Cesta tam i zpět trvá kolem osmi hodin vlakem, ale jezdí se přes noc a lůžkovým vagónem. My jsme se navíc před odjezdem posilnili několika skleničkami místního piva, takže jsme cestu prospali jako nemluvňata :) Do Sa Pa jako takové jsme pak ještě museli strávit další dvě hodiny v autobuse. To byl zážitek sám o sobě - řidič se uprostřed kopce rozhodl, že si musí odskočit. Po návratu ale zjistil, že mu nejde nastartovat, takže následovala scéna jak z pravého komunismu - chumel turistů tlačí autobus do kopce :) Nikdy bych nevěřil, že to bude fungovat, ale autobus opravdu naskočil a my ve zdraví dorazili do cíle.
Do vesnic v horách v okolí Sa Pa se jezdí proto, že tu žije několik etnických menšin ještě původním styem života. Tyto etnické menšiny nemluví vietnamsky (musí se to učit ve škole) a dokonce si ani nerozumí se svými sousedy z vedlejší vesnice) a každá menšina nosí pro ni specifický kroj.
První den jsme měli dohodnuté přespání v "homestay" - t.j. u domorodců v jejich domečku někde ve vesnici v horách. Místní průvodkyně (výška cca 140cm) si nás, skupinku asi 8mi turistů, vyzvedla a obklopeni místními babičkami ve vyšívaných krojích jsme vyrazili na cestu. K našemu překvapení se nás "naše" kohorta cca 5ti babiček držela celé dva dny a absolvovala s námi celou cestu - každá si vybrala jednu dvojici a různými metodami se nám průběžně snažily prodat taštičky, obaly na polštáře, košile, náramky a podobně důležité prostředky pro přežití v divočině. Chudák naše babča vyšla s prázdnou - my jediní jsme si nic nekoupili, všichni ostatní nakonec nevydrželi a podlehli nátlaku.
Cestou jsme procházeli různé vesničky a z průvodkyně dolovali informace - to se ukázalo jako mírný problém. Anglicky sice relativně uměla, ale její výslovnost byla pochopitelná pouze jí, takže jsme na ní většinu času nechápavě koukali a pak v kroužku diskutovali, co kdo pochytil. Procházka i tak stála za to - kopce jsou tam posety terasami s rýžovými políčky, všude jsou domácí a hospodářská zvířátka a lidé opravdu chodí většinou v krojích, co si sami vyrábí z konopí, barví pomocí indiga a pak vyšívají. Život tam navíc funguje velice komunitně - každý patří do vesnice, kde má políčko a vše ostatní tak nějak navzájem sdílí. Domorodci jsou vlastně ve všem soběstační. Peníze potřebují jen na léky a pokud si chtějí dopřát boty nebo bundu. Oblast je navíc proslulá svým "trhem lásky", kam si chodí mladí muži vybírat své manželky. Podle její krásy musí rodině své vyvolené zaplatit dva buvoly (opravdu krásná) až jedno prase (plochá a bez zubů), takže svatbám předchází i roky šetření :)
Přespání v homestay bylo překvapivě komfortní. Ve velké společné místnosti měli patro s matracemi na zemi a huňatými dekami na přikrytí - noci jsou tu studené. Já jsem navíc vybalil spacák, takže zima neměla šanci :) Večer se nám věnoval jeden ze synů rodiny s kupodivu dobrou angličtinou, takže jsme se konečně i něco zajímavého dozvvěděli. Například to, že rýžové víno (se kterým se vytasil k večeři) je levnější než voda a pije se při každé příležitosti. Toho jsme byli i sami svědky. Při procházení jednou z vesniček jsme se zastavili u místní školy. Před ní byla horda dětí tak kolem 12ti let. Jeden z chlapců se chvíli divně motal a pak doslova zkolaboval, až ho ostatní museli odnést. Nejdřív jsme mysleli, že je nemocný, ale pak jsme si všimli jak se všechny ty děti zdatně napájí z bambusových "skleniček". Takže mladík jenom trochu přebral. Důvodem k oslavě prý byl pohřeb a to pijí všíchni z vesnice, včetně dětí.
Poslední den jsme zašli do vesnice hned u Sa Pa, která slouží něco jako místní skansen. Chodí tam všichni turisté, co do Sa Pa přijedou a je to znát - opravdu moc autenticky nepůsobí. Na druhou stranu jsme tam měli možnost vidět jak vypadají jejich "tradiční" domečky uvnitř, vidět i něco z jejich tradiční výroby, atd. Jako doplnění zážitku z předchozích dnů to tak bylo docela příjemné. Večer jsme nasedli na autobus a přes noc se vlakem vrátili zpět do Hanoi.