Naši cestu po Indonésii jsme začali na Bali. Je to nejrozvinutější a nejturističtější ostrov v zemi, takže jsme usoudili, že to bude dobrý začátek. Jako většina lidí, i my jsme přijeli do Kuty. Je to letovisko plné turistů, úzkých uliček plných motajících se lidí, motorek aut a ještě více surfařů. Aniž bychom to věděli, první noc jsme se ubytovali v hotelu, jež byl hned vedle památníku "ground zero" - místa bombových útoků z roku 2002. Klubová scéna je evidentně obnovena a žije to tu dlouho do noci - hlava nám na polštáři nadskakovala až do čtyř do rána :)
Surfování - ano, o tom je Kuta. Vypadá to, že snad každý tu má prkno. A ti surfaři, hmmmmmm......oba jsme na nich nemohli oči nechat - Vláďa jim záviděl a já obdivovala ty jejich vypracovaná těla. Na Vládíčkovu obranu je potřeba přiznat, že všem těmhle nabušenej surfařům bylo tak dvacet. Jelikož podmínky v Kutě jsou vhodné pro začátečníky, hodně lidí se to tu učí. Jedno odpoledne jsme je pozorovali a rozhodli se, že si to taky zkusíme. Takže jsme si od jednoho týpka na pláži půjčili prkno (jen tak, bez instruktora) - týpek se nás ptal na naše zkušenosti a když zjistil, jací jsme zelenáči, tak nám dal to největší prkno, co měl :) Nejdříve si to zkoušel Vláďa. A brzy zjistil, že jen dostat se s prknem proti vlnám není vůbec jednoduché a že je to mnohem těžší než to vypadalo z pláže. První vlna co přišla, tak ho smetla a pěkně si s ním pohrála tak, že skončil s odřenou hrudí. Aspoň už ví, proč všichni surfaři nosí tričko! Ovšem, nevzdal to a zkoušel to znova a znova asi tak hodinku. Najednou si uvědomíte, že surfování je hodně o pádlování rukama, takže není divu, že všichni surfaři jsou tak nabušení. Vláďovi to (na rozdíl ode mne) docela šlo - podařilo se mu několikrát postavit se na prkno a "svézt" se alespoň na několik sekund na vlně, ačkoliv to vždy skončilo pádem do vody :) Odpoledne, když byly vlny trochu větší, to zkusil ještě jednou, a kupodivu to pomohlo - tentokrát už opravdu krátce "jel na vlně". Šikulka!
Paragliding -  čirou náhodou jedna Vláďova sestřenice je vdaná za Indonésana a oba na Bali paraglidili a tak Vláďu navnadili. Našel si nějaký kontakt na webu a kupodivu chlapík měl čas a domluvili se na jedno odpoledne. Půjčili jsme si motorku a vydali se na jihovýchod od Kuty, do Nusa Dua. Je tu krásný útes nad mořem s alternativní přistávací plochou dole na pláži. Místo bylo fakt krásné. Jediným problémem byl vítr. Foukalo. Hodně. Až tak, že většina paraglidistů jen seděla a čekala jestli se to trochu uklidní. Ti zkušenější to zkusili. Jako třeba jeden týpek s malým křídlem. Nejprve se chvíli pral s větrem, ale nakonec se mu podařilo vzlétnout. Ovšem pak nemohl dolů. Opravdu, několikrát se přiblížil nad přistávací plochu, ale vítr mu prostě nedovolil přistát. Nakonec to zvládl technikou "velké uši", ale bylo vidět, že mu nebylo nejlíp. Takže  z paraglidění nebylo bohužel nic :(
Vládíček byl ve své adrenalinové náladě a chtěl si zkusit ještě kitesurfing, ale bohužel sezóna už končila, neboť přestávalo foukat. O důvod víc se sem ještě někdy vrátit :)

Právě jsme dokončili a nahráli zbytek fotek z Indonésie z cesty po Javě. Celkem jsme strávili 2 týdny na Bali, 5 dní na Komodo na lodi a pak něco přes týden na Javě. Bali jsme si opravdu uživali, Komodo bylo úžasné potápění a Java... tam to bylo trošku drsnější, ale sopky a chrámy za to stály.
Teď jsme se přes Singapur přesunuli do Malajsie, kde nejříve budeme cca 2 týdny na pevninské části a pak se přesuneme na Borneo. Tam nás (doufáme) čeká potápění, jedna čtyřtisícovka a vúbec spousta zábavy. Jenom počasí nás teď trošku zlobí - prší a předpověď na týden dopředu je jedna velká ikonka bouřky :( Snad se tu nerozpustíme.
Postupně zase dopíšeme info o Indonésii - Kačka si dělá pilně zápisky do deníčku, tak teď už to jenom přepsat sem :) Minimálně kalendář ale udržujeme aktuální...

Dalším cílem na Fidži bylo potápění se žraloky při jejich krmení. Takže jsme se letadýlkem přesunuli z Tavenui na Viti Levu, do Pacific Harbour. Pacific Harbour je uměle vytvořené letovisko, takže kromě hotelů tu nic není. Aby tu turisty udželi, vybudovali tu "Uměleckou vesničku", což je jakýsi skanzen, kde se konají různé kulturní představení (ukázka tradičních tanečků, chození po žhavých kamenech a podobně). Ubytovali jsme se v novém hotelu Club Oceanus a zamluvili si potápění na dva dny. Krmení žraloků zde organizují dvě firmy B.A.D. (Beqa Adventures Divers) a Aquatrek, každá v jiný den, takže pokud se chcete potápět dva dny po sobě, musíte to udělat s oběma společnostmi. Což se nakonec ukázalo jako dobrá zkušenost.  
První den jsme se potápěli s Aquatrek. Ani jeden z nás ještě nikdy nezažil krmení žraloků, takže jsme neměli ponětí co očekávat. Ovšem už nástup na loď byl zážitek - představte si dva pytle a dvě popelnice plné rybího masa - ten puch a to množství much...Ještěže cesta na místo trvala jen 20 minut. Bohužel na místě už byly další dvě lodě, takže nás tu bylo 30 potápěčů nažhavených na žraloky. Brífink na lodi byl velice strohý - instrukce ve smyslu "běžte dolů a držte se lana" mi připadala docela nedostačující :( Celé to probíhalo tak, že vy se držíte lana a před váma je potápěč "krmič", který z těch pytlů a těch popelnic neustále vytahoval další a další kila rybího masa, což samozřejmě přilákalo obrovské množství ryb. Ano, byla jich tam spousta (trevalli, remory, snapři....), ale bylo jich tam tolik, že když se konečně objevili žraloci (grey nurse, bullshark), tak skrze to hejno ryb je nebylo téměř vidět. Vlastně nejlépe jsme žraloky viděli až když krmení skončilo a my se vraceli na hladinu. Naše pocity z toho zážitku byly dost smíšené.
Druhý den nás čekalo totéž, ale s jinou firmou, s B.A.D. Jak se ukázalo, když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Loď byla čistší, nesmrděla, bylo nás pouze šest, místo bylo jiné lepší a brífink byl velice profesionální. A i samotné krmení probíhalo trochu jinak, čistším způsobem, takže jsme ty žraloky nakonec opravdu viděli. A že jich bylo, a že byli fakt velcí!

Dostatečně nakrmení jsme se přesunuli podél jižního pobřeží ostrova do Sigatogy, kde jsme chtěli strávit den v "zoo" a na písečných dunách. Tak to zoo se nám podařilo a nebylo to vůbec špatné. Měli jsme možnost pohladit si iguany (speciálně druh, který nežije nikde jinde na světě) a dozvědělli jsme se co všechno jim tu roste a co všechno z toho se dá zužitkovat jako jídlo, koření nebo lék. Bohužel se nám nepodařilo prohlédnout si ty písečné duny, neboť nám nepřálo počasí. Vlastně za celou dobu na Fidži jsme viděli sluníčko tak na půl hodiny, zbytek dnů bylo zamračeno anebo pršelo, jako právě teď :( 
Na poslední den jsme si naplánovali výlet na jeden z ostrovů v rámci souostroví Mamanucas a doufali jsme, že alespoň tam zažijeme to skutečné Fidži jak jej známe z reklamních letáků. A opravdu, Ostrov pokladů, jež jsme si vybrali, k našemu překvapení, naplňoval tuto naši idylickou představu o Fidži do posledního puntíku - sluníčko, azurové nebe, bílé pláže, kokosové palmy a dobré drinky :) A vůbec nám nevadilo, že ostrov je tak maličký, že jej obejdete za 10 minut a že tam kromě resortu není nic jiného, pro pohodový den je to naprosto dostačující.
Tímto jsme zakončili naši desetidenní zastávku na Fidži a přesunuli se do indonésie, na Bali. 

Bula Fiji! Ahoj Fidži! Tak jsme tady, uprostřed Pacifiku. Srandovní je, že přeletět z Darwinu do Sydney trvá téměř stejně jako ze Sydney na Fidži. Nejprve možná něco málo z historie. Fidži bylo necelých 100 let britskou kolonií, ale předtím byli kanibalové a velice dobří bojovníci. Výhodou takové historie je, že se tu mluví anglicky a že jsou křesťani. Nevýhodou je, že Britové přivezli Indy a těm se tu zalíbilo a je jich tu teď 40% populace. Takže lidé na Fidži mezi sebou mluví anglicky, poněvadž jeden z nich mluví některým ze 100 dialektů fidžanštiny a ten druhý mluví hindu. Fidži tvoří několik ostrovů, dva velké, celkem obydlené a rozvinuté, další maličké a ještě menší.
Pokud si představujete Fidži stejně jako my - bílé pláže, kokosové palmy, sluníčko, azuro, bikiny, koktejly.......prostě tropický ráj - tak budete zklamaní jako my :( Ačkoliv první dojem takový byl. Přiletěli jsme na hlavní ostrov Viti Levu, do turistického centra, do města Nadi. Ubytování bylo úžasné, asi nejluxusnější, co jsme zatím měli. Výhled na moře, bazének, poctivý koktejl s deštníčkem, lehárko v houpací síti, příjemné teplíčko, pohodička.
Další den jsme se malým letadýlkem přesunuli na třetí největší ostrov, Taveuni. Nejdříve to byl docela šok - na letišti (které samo o sobě bylo trochu delší fotbalové hřiště s takový malým přístřeškem) nás nikdo nečekal, náš resort nebyl ze silnice nijak označený, takže jsme nevěděli jestli nás taxikář neodvezl někam jinam, v resortu nás nikdo nečekal, nebyl tu bazén, nebyl tu nikdo ..... Nakonec se nám podařilo majitele vytrhnnout od rodinné oslavy a ubytoval nás do malého ale milého bungalovu. Rodinná oslava ovšem zapříčinila to, že restaurace byla zabraná, takže jsme se hned museli sami postarat o něco k snědku. Nejprve jsme zkusili jeden ze ze tří obchůdků typu "potraviny-smíšené zboží", ale to nás neuspokojilo, i  přesto, že jsme si vybrali ten "s největším výběrem". To jsme netušili, že najíst se bude ještě větší problém. Z celých pěti restaurací ve městě jedna už zavřela (bylo sedm hodin večer), druhá ten den ani neotevřela, další byla ta v našem resortu zabraná pro rodinnnou oslavu a jednu se nám nepodařilo najít. Naštěstí tu poslední jsme našli, měla otevřeno a my se konečně najedli :)
V pondělí jsme se konečně začali potápět. Po zklamání z Velkého bariérového útesu v Austrálii jsme od potápění zde raději ani moc něčekali. Ovšem, Duhový útes (Rainbow Reef) byl něco naprosto fantastického. Korály zde jsou prostě úúúúžasné. My jsme měli dokonce to štěstí a potápěli jsme se na Bílé stěně (White Wall), která je z celého útesu nejznámější. Byl to opravdu ohromující a těžko popsatelný zážitek. Bohužel ani fotky nedokáží postihnout ten skutečný dojem. Během dvou dnů potápění jsme viděli tolik nádhery pod vodou jako zatím snad nikde!
Mimojiné, přestávku mezi potopy jsme vždy trávili na jedné z běloučkých pláží s kokosovými palmami. Vláďovi to nedalo a pokoušel se kokosák rozbít. No, druhý den se mu to nakonec podařilo, ale ty odřené dlaně :)
Poslední den na Taveuni jsme se vydali na západní stranu ostrova zkouknout největší atrakci ostrova. Taveuni jetotiž jedno ze dvou míst na světě, kterým prochází 180° poledník (to další místo je někde na Sibiři). Takže stojíte jednou nohou v úterrý, zatímco druhou ve středu. V průvodci dokonce psali, že dříve britští farmáři tohoto jevu zneužívali a nutili chudáky pracovat i v neděli, neboť políčko už se na cházelo na pondělní části ostrova. Samotný poledník se nachází na fotbalovém hřišti, takže zápasy tu trvají v podstatě dva dny :) Taky je tu obchod, který "otevírá jako první na světě". Ve zbytku dne jsme ještě navštívili perlovou farmu. Což spočívá v tom, že uprostřed laguny je domeček na nožičkách, ve kterém bydlí správce farmy. Ten nám podrobně vysvětlil celý proces "pěstování perel" a dokonce nám ukázal, jak se do mušle vkládá to jadérko, které je základem nové perly.
Toť z Tavenui vše a další den jsme se přesunuli opět na hlavní ostrov, Viti Levu.

Celkem jsme najeli něco kolem 17 tisíc kilometrů, nachodili přes 200km, snědli asi 100 konzerv polívek a 20 melounů... a měli se celkově báječně. 3 měsíce, téměř přesně na den. To je z Austrálie vše, západní pobřeží už přeskakujeme a pokračujeme dál na Fiji a potom dál do Indonézie. Ještě jednou díky Paulovi a zbytku naší australské strany rodiny - úžasně se o nás starali a bylo bezvadné je zase po roce vidět. Myslím, že jsme asi viděli vše co jsme chtěli - k úplnému štěstí už mi chyběli jenom whalesharks (byli daleko na západním pobřeží a už se blížil konec sezóny) a pak projít treky v Tasmánii (byla tam zima a většina byla zavřená). No, aspoň budeme mít důvod se někdy vrátit.

Ještě přidám pár nápisů z Wicked campervanů, které mě opravdu pobavily - myslím, že poměrně hezky vystihují australský smysl pro humor:
- Nice legs, what time do they open (hezké nohy, v kolik otvírají)
- It only hurts the first time (Bolí to jen poprvé)
- Divorce is a latin word for "drag his balls through his wallet" (rozvod je latinské slovo pro "protáhni jeho koule skrz peněženku")
- Save whales, kill japs (zachraňte velryby, bijte japonce)

A pak jsem si ještě dodatečně vzpomněl na jeden nápis na záchodku na Novém Zélandu:
- Please don't throw buts into the urinals. It makes them dump and hard to light up. (Prosím neházejte špačky do mušlí. Navlhnou a težko se pak zapalují)

Alice Springs - je na australské poměry větší mestečko uprostřed outbacku, kde jsme se konečně setkali s opravdovými domorodci - nebo aspoň já jsem si je tak představoval. Po přijezdu jsme vyrazili do Desert Parku, kde jsou k vidění ukázky rostlin a zvířectva z různých typů prostředí - pouště, mokřadů, atd. Kačka a sestra byly nadšené a obdivovaly kytičky. Pro mě bylo víc zajímavé reptile center. Podrželi jsme si ještěrky, hady, pohladili varana a navíc tam mají bazének s mořským krokodýlem. Moje sestra neodolala a hned z kraje dovolené zakoupila didgeridoo a to i přesto, že ženy na ně dle domorodýcch tradic hrát nesmějí. Navíc mi nevěřila, že pro správnou techniku se je potřeba naučit vydechovat pusou a nadechovat nosem zároveň - jedině tak je možné zajistit kontinuální zvuk. Jo a taky jsme si tady půjčili camper pro naší další cestu - tentokrát to byl luxusní Voyager od Britz.
Uluru - je také znám jako Ayers Rock, cca 500km JZ od Alice Springs. Je to největší monolit na světě - pod monolitem si představte šutr v jednom kuse. Člověk by si řekl, proč se vláčet několik tisíc kilometrů za kusem kamene, ale opravdu to stojí za to. Viděli jsme ho za svítání i při západu slunce a je to nádherné. Magicky mění barvy. Navíc jsme se dostali i nahoru - domorodci cestu rádi zavírají kvůli počasí (moc horko, moc fouká, moc cokoliv) - hlavním důvodem ale je, že jejich bohové nemají rádi, když jim tam běloši chodí po hlavě. Prý se dokonce uvažuje, že by výstup na Uluru úplně zakázali. V průvodci strašili jak náročný výstup to je, ale ve skutečnosti je to docela v pohodě. Prvních 50m je prudkých, ale pak už je to v podstatě rovinka. Druhý den jsme vyrazili na Kata Tjuta (The Olgas), což býval taky monolit, velikost zhruba 10x Uluru, ale dávno se rozpadl na řadu menších. Prošli jsme si tam trek údolím větru - název nelže :)
King's canyon - 200m na sever od Uluru. Kolem celého kaňou vede po jeho okraji trek. Ten má několik odboček k různým vyhlídkám, které rozhodně stojí za to. Navíc je to jedno z mála míst v Austrálii, kde není vše oploceno zakázáno. Mohli jsme se tak dostat na úplné okraje kaňonu, podívat se dolů a pohrát s myšlenkou jaké by to asi bylo si skočit :) Blízko začátku kaňonu je navíc "božská zahrada", kde je pár jezírek s vodou a kolem spousta zeleně. Zústali jsme i na západ slunce, ale já osobně jsem v tom nic tak magického nenašel.
Katherine Gorge - tohle byla dlouhá cesta z Alice Springs. 1200km na sever a po cestě v podstatě nic k vidění. Zastavili jsme se ve Wicliff Well, což je australské centrum UFO - ve skutečnosti je to benzínka s kempem a 100 druhy piva, což pravděpodobně vysvětluje proč tu lidi vidí létající talíře :) Druhá zastávka po cestě byly Devil's Marbles, což jsou různě nakupené balvany uprostřed ničeho. Nikdo neví jak vznikly. Mě nejvíc naštvalo, že jsme nenašli ten specifický jeden, co je vyfocený na našem průvodci. Takže dál, Katherine - je to relativně velká řeka (něco jako Vltava v Praze), což je po pár dní v poušti docela příjemná změna. První den jsme se "chytře" rozhodli vyrazit na nejdelší trek co vede k třetímu údolí (10km jedním směrem). Bylo vedro, prašná cesta, kolem pár suchých stromů a na konci konečně řeka na vykoupání. Takže jsme se tam 2 hodiny plácali ve vodě ve sladké nevědomosti, že kolem nás jsou všude krokodýli :) Druhý den jsme si půjčili kajaky a vyrazili proti proudu. No a kam jsme po velké námaze dopádlovali? Samozřejmě do třetího údolí :) Cestou jsme narazili na cedule na plážičkách "nelézt, krokodýlí hnízda" a pak jsme i dva krokodýli našli. Jeden na nás pěkně syčel :)
Kakadu - je největší a nejznámější národní park Austrálie. Mírným problémem pro běžného turistu je fakt, že na většinu lepších míst se jde dostat jenom s terením autem s náhonem na všechny čtyři kola (4WD), což rozhodně nebyl případ našeho karavanu. Zdaleka to nejlepší co jsme tam viděli a zažili bylo Animal Track Safari. Je to odpoledne strávené s lokálním průvodcem, který nás protáhnul skrz místa v mokřadu, kde jsme mohli vidět krokodýly, bůvoly a miliony ptáků. Průvodce opravdu věděl co dělá - ukazoval nám různé "bush tucker", což je termín který zastřešuje "cokoliv v buši, co lze jíst" - různí mravenci, červíci, rostlinky, atd. Součástí safari byla i večeře při západu slunce. K té měl připravenou mraženou husu a dvě ryby. Po příjezdu delegoval dvě turistky, aby husu oškubaly - byl to docela legrační pohled :) Mezi tím v ohništi připravil žhavé uhlí a pak hezky po domorodém způsobu obojí v popelu upekl. Zvládl takhle i chleba a brambory. Co mám povídat, byla to mňamka. Kdyby nás u toho nesvačily armády komárů. Dál jsme v Kakadu prošli pár treků, mrkli na ptáky a na cestě dál jsme se zastavili na skákajících krokodýlech.
Lichfield National Park - 350km na západ od Kakadu. Podle některých je Lichfield v mnoha ohledech lepší než Kakadu a hlavně víc dostupný pro lidi bez aut do terénu. Já osobně bych je takhe nesrovnával. Kakadu je hodně o ptácích, buši a přírodě jako takové. Lichfield je zase úžasný s vodopády a jezírky na koupání a navíc tam jsou i obrovská termitiště. Takže mně se líbily oba :) Mimochodem, jsou tady i tzv. magnetické termitiště - jsou relativně plochá a orientovaná jedním směrem. Nejvíc mi připomínaly velké pohřebiště. Oficiální teorie je, že jsou orientovaná tak, aby byly minimálně vystavené nějvětšímu slunci.
Darwin - naše poslední zastávka na cestě po Austrálii. Centrum Darwinu je malinkaté - celé jsme ho prošli za 30 minut. Vyrazili jsme do Crocodilus park, což je kombinace zoo a krokodýlí farmy. Tady se mi líbilo. Půjčili mi klacek s provázkem, na konec přivázali kus slepice a já jsem pak terorizoval krokodýly. Je legrace je vidět skákat pro kus kuřete a pak je nejvíc naštve, když ho chytí, začnou přežvykovat a v nejlepším jim ho zase seberu :) Večer jsme vyrazili do deck-chair cinema na australský film "The Tracker" - holky z něj byly nadšené, ale mě zase tolik nezaujal - trošku mi to připomínalo ruské filmy s dlouhými pohledy. Před odjezdem jsme ještě stihli s Kačkou zajít na Mindil Beach trhy - z většiny je to jídlo, ale mají tam i pár zajímavých stánků. Jeden byl obzvláště vydařený - měli tam držáky na řadící páku udělané z vycpaných klokaních koulí, peněženky ze stažených žab a dokonce i motýlka do smokingu taky ze žáby :) Stánek vedle byl "road kill cafe" - v zásadě to znamená,  že vaří vše co někdo srazí autem na silnici. Jejich moto "you kill it, we grill it" (ty to přejedeš, my to ugrilujeme) to vystihuje moc hezky. Výběr mají široký :) Úplně na konec jsme ještě zašli na nový Tarantinův film (Inglourious Basterds) a tím jsme náš pobyt uzavřeli!

Mission Beach - na sever po pobřeží od Townsville, tohle byla naše další zastávka na lovení australské fauny. Tentokrát cassowaries - vypadají podobně jako emu, ale jsou víc barevné a mají na hlavně velký červený a modrý výstupek. Ani jsme nečekali, že na nějaké narazíme, ale kupodivu se poštestilo. Vyrazili jsme na jeden z treků, kde byla "šance je vidět" a opravdu, zhruba po kilometru se před námi jedna vynořila na silnici. Bohužel zase rychle odběhla, ale i tak jsme byli spokojení.
Lávové jeskyně v Undara - náš další z výletů do outbacku, tentokrát naštěstí ne tak daleko. Lávové jeskyně vzniknou tam, kde telka láva (překvápko). Pak postupně chladla a vytvořilo to jeskyni. Ta v Undaře bývala nejdelší na světe, než někde jinde (myslím, že v Severní Korei) objevili delší. Tunel na několik místech propadl a tím vznikly vstupy, do kterých se dá v Undaře lézt. Dál do tunelů prý není moc radno chodit - drží se tam oxid uhličitý. Ještě jedna věc tu stála za zmínku - a to dálnice A1. Ta vede kolem celé Austrálie, ale termín "dálnice" je potřeba brát s rezervou. Místy je to luxusní široká silnice, kam se dvě auta vedle sebe vejdou v pohodě. Najednou se ale změní v prašnou cestu s úzkým kusem asfaltu uprostřed, kam se vejde sotva jedno auto. Nebývá tu moc provoz, ale zato tu jezdí "road-trains", což jsou tiráky s třemi přívěsy. Potkat takovouhle potvoru v noci opravdu probere a co teprve je předjíždět :)
Great Barrier na lodi Mike Ball - jednou z věcí, kterou jsme určitě chtěli v Austrálii vidět byl velký korálový útes. Podle všeho to mělo být úžasné potápění a nejlepší cesta jak ho vidět byla strávit pár dní na lodi. V Cairns je několik firem, které tenhle typ potápění nabízejí a Mike Ball je jeden z nejlepších. Navíc se nám povedlo si zamluvit místo na poslední chvíli, v podstatě za poloviční cenu proti standardu, takže paráda. Měli jsme jet i na vzdálené útesy Ospray, na Cod Hole, atd. Bohužel, nevyšlo nám počasí a tak jsme se celou dobu drželi u pobřeží a celkově nás cesta spíš mírně zklamala. Podrobněji jsem to popsal už dříve. Už jsme asi příliš zmlsaní...
Daintree - jeden z nejznámějších národních parků Austrálie, na sever od Cairns. Protože jsme už neměli náš van (vrátili jsme ho do Wicked před odjezdem na potápění), půjčili jsme si na tři dny normální auto. Stejně už bylo teplo a bylo příjemnější spát ve stanu. Vyrazili jsme na sever. Zastavili jsme se v Mossman, dojeli až na Cape Tribulation, vyrazili na projížďku lodí po řece hledat krokodýly, atd. Bylo by to docela dobré, ale těch turistů všude - nebyli jsme na to zvyklí a mírně nás to znechucovalo. Největší zážitkem tak byla cesta zpět z Cape Tribulation. Poprvé jsme totiž měli problémy s autem. Projížděli jsme zrovna nejužší a nejklikatější cestu (do kopce :) pralesem zpět na přívoz, když auto začalo vydávat divné zvuky a po 100m úplně chcíplo. Za námi se postupně hromadily auta, já jsem zkoušel nad otevřenou kapotou hypnotizovat motor k životu. Po chvíli šlo opět nastartovat, ale zvládli jsme ujet jen dalších 200 metrů, kde bylo malé odpočívadlo. Tam jsem zkušebně otevřel chladič a našel "závadu". Dalších 20 minut jsme stopovali kolemjedoucí auta a žebrali o vodu - někteří chudáci nám dávali poslední zbytečky z příručních lahví a tak se nám nakonec povedlo chladič dolít a mohli jsme vyrazit dál :)
Cairns - tady jsme strávili několik dní - přilétali sem za námi moje sestra s neteří. Je to živé městečko plné barů, internet café a turistických kanceláří. Mají tu dokonce udělanou i umělou pláž, protože ta reálná stojí za... Povedlo se mi holky přesvědčit, abysme zašli na přednášku o korálovém útesu (Reef Talk) - ta byla super, spousta informací a hodně zábavně podané. Aby holky viděli great barrier, tak jsme jeden den vyrazili na lodi Haba na potápění/šnorchlování. Pro mě s Kačkou to nebylo nic úžasného, ale holky si to užily.

Tím jsme dokončili naši cestu po australském pobřeží. Z Cairns jsme odletěli do Alice Springs (což je doslova uprostřed Austrálie) a odtud pak jeli na sever do Darwinu.

Glass House Mountains - tenhle národní park je zhruba 100km od Brisbane a tvoří ho několik špičatých vrcholků rozesetých po krajíně. Na některé je možné i vylézt a proto jsme přijeli. První jsme si vybrali Ngungun - v průvodci ho popisovali jako relativně náročný trek, ale pořád ještě dostupný pro běžné turisty. Nebylo to nic zase tak náročného - nejdřív pár schodů a potom cesta do kopce po kamenech. Výhled z vrcholku stál za to. Snadné pokoření nám dodalo kuráž, takže druhý den jsme se vypravili na Beerwah (už jen ten název!) - v průvodci popsaný jako velice náročný a vyžadující lezeckou výbavu. Už při příjezdu na parkoviště jsme viděli velké "warning" cedule - že prý tam někde popadaly kameny a trek je zavřený. Naštěstí se z něj zrovna vracela skupinka omladiny - že prý kus dali - tak jsme vyrazili také. Přivítaly nás opět schody po kterých jsme dorazili k dřevěné plošině. Dál vedla hladká příkrá skála. Nejdřív jsem kus vylezl v botech, ale to se nedalo. Pak nám tam jedna místní rodinka poradila zkusit to naboso. Takže jsem kus vylezl a docela se to dalo. Pak se přidala i Kačka a nakonec jsme vyšplhali na místo, které jsme prohlásili za dostatečné pro uspokojení ega a dali otočku. Cestou dolů jsem si navíc výstavně roztrhl bříško na noze - do bot paráda! Chjo, proč se jen já při každém pokusu o sport zraním... Cestou zpátky jsme ještě potkali další místňáky - prý na kopec vidí občas letět vrtulník zachraňovat turisty co nemohou dolů. To jsem měl vědět! :)

Warrumbungles Národní Park - asi 400km SZ od Sydney. Důvod proč jsme sem jeli bylo hlavně si trochu odpočinout od muzeí a zase nabrat nějaké kilometry do bot. Šli jsme okruh ke skále, která se jmenuje "nůž na chleba" - podle fotek z vrtulníku asi tak i vypadá. Malým problémem byla mlha, takže my jsme si skálu více méně domýšleli a i výhledy do ůdolí se tím pádem nekonaly. Cestou zpátky k Sydney jsme se stavili v ZOO v Dubbo, což je relativně větší zoo, ale upřímně nic extra. Nemají jenom Australská zvířara, ale i africká, asijská, atd - vše ve volném výběhu, což je super nápad, ale znamená to, že většina z nich se poflakuje mimo moje zorné pole :) Další zastávkou by Gunnedah, což bylo v průvodci posáno jako nejlepší místo v Austrálii, kde se dají vidět koalové. No nevím - buď je to jeden velký podfuk nebo jsme prostě neměli štěstí - prošli jsme během 4 hodin celý park a viděli jsme slovy JEDNOHO koalu - a to ještě spal :) No, pokud mohu doporučit, tak na koaly raději do Otways :)
Potápění na Solitary Islands z Coffs Harbour - 600km SSV ze Sydney. O tom jsem opět už básnil v samostatném článku takže jenom ve zkratce. Cestou jsme viděli delfíny a velryby, pod vodou pak neuvěřítelné množství žraloků a další havěti. Prostě geníální potop, který se povede jednou za dlouhou dobu. A to ani nemluvím o tom, že se mi cestou zpátky povedlo vyfotit skákající velrybu (humpback).
Dorrigo Národní Park - 600km SSV od Sydney. Naše první setkání s opravdovým deštným pralesem a také mírné zklamání. Hlavní atrakcí parku je trek skrz celé údolí, který navíc vede i pod vodopádem. Akorat tam před několika měsíci měli průtrž mračen (pravděpodobně doslova) a velké části treku to odplavilo. Tím pádem je teď otevřená jenom malá část k vodopádům, ale už ani pod ně se dostat nedá. Tak jsme si aspoň pročetli cedulky popisující hlavní typy stromů - mě osobně nejvíc zaujalo "stinging tree" - to je celé obalené jemnými bodlinkami, které se při dotyku zaseknou do kůže a (prý) neuvěřitelně bolí. Navíc pak už nejdou vyndat, takže bolest trvá do doby, než se vytvoří nová kůže - t.j. několik měsíců! Tuhle vlastnost mají i opadané a uschlé listy. Tak jsem v duchu přemýšlel, že mám pár adeptů, kterým bych je rád poslal jako náhražku toaletního papíru :)
Potápění na Fish Rock - 500km SSV od Sydney. O tomhle místě jsem snil od okamžiku, kdy jsem si o něm přečetl. Je to místo, kde  je tzv "žraločí jeskyně" - malý ostrůvek pod kterým vede cca 100m dlouhá jeskyně a v ní se drží žraloci. Pro Kačku byla představa jeskyně, tmy a žraloků dohromady už přece jenom trochu moc (nedivím se jí),  takže jsem vyrazil bez ní. Naštěstí. Moře bylo ten den opravdu hodně rozbouřené - tak moc, že i já jsem už cestou tam krmil rybičky. Navíc brýle, které mi dali, se neuvěřitelně mlžily ať jsem dělal co jsem chtěl. Tohle v kombinaci se zataženým nebem a rozbouřeným mořem znamenalo, že viditelnost byla tak 2 metry. Dalším vylepšením byla baterka - bludička, kterou jsem sotva rozeznal když jsem si s ní posvítil do očí. Takže v jeskyni jsem neviděl opravdu vůbec nic a většinu času se orientoval hmatem - jestli tam byli žraloci, tak jsem je nenahmatal :) No a finálním hřebíčkem byli tři příšerně otravní teenagers, kteří se neustále motali metr ode mě ať jsem se otočil kam chtěl. Celé to bylo obrovské zklamání - jsem si jistý, že za normálních podmínek by to byl nádherný potop, ale takhle z toho vyšla noční můra. Jednou bych se sem rád vrátil s vlastní výbavou a za klidného moře - to místo je prostě jedinečné.
Bald Rock - 300km SZ od Brisbane. Už z názvu je jasné o co se jedná (plešatý kámen) - je to jeden velký kus ?žuly? (granite), po Uluru druhý největší v Austráli (213m vysoký). Kolem je pak i několik treků, ale my jsme se chtěli dostat ještě ten den do Brisbane, takže jsme na něj jenom vylezli a pak pokračovali dále. Většina přístupových cest k nim byla  stejně "polních" (nezpevněné - bez asfaltu) a Wicked od kterých máme auto takovéhle pokusy nevidí rádi :) takže nakonec největším zážitkem byla zmrzlina, co jsem si koupil - jmenovala se "Golden Gay Time", akorát byla děsně odporná, takže jsem jí nakonec vyměnil s Kačkou :)
Brisbane. V Brisbane jsme se moc nezdrželi. Nešli jsme ani do žádného muzea - jenom se prošli po městě. Cestou jsme narazili na výstavu strojů od DaVinciho - moc hezky udělanou. Celé Brisbane mě osobně bylo ze všech měst v Austrálii asi nejpříjemnější. Už bylo relativně teplo, ale ne horko. Navíc je celé město takové vzdušné a celkově "přátelské". Mají tam velký park kolem řeky, v něm spoustu atrakcí, včetně velkého bazénu dělaného ve stylu pláže. Vše je hodně orientované pro pěší a cyklisty. Akorát si tam  musí člověk dávat pozor na hipíky - jsou tam všude! :)

Další etapa cesty je z Melbourne po pobřeží až do Cairns. Dali jsme si na ní cca měsíc. Je to hodně přejíždění autem, ale to v Austrálii jinak nejde.
Wilson's Promontory Národní Park - 250km JV od Melbourne. Park je na poloostrově pokrytém chráněnými lesy a je protkaný treky, plný divokých zvířat a krásné přírody. Jediný problém je, že velká část parku vyhořela během velkých požárů, co řádily v Austrálii před několik měsíci. Praktický dopad pro nás znamenal, že se nedostaneme na ty nejkrásnější treky, protože byly zavřené. Prošli jsme tak jenom pár kratších a jediný celodenní trek. I na těch jsme viděli jaký dopad oheň na lesy měl. Na fotkách je to i vidět -  vyhořená část lesa vypada jako vyluxovaná - zbyly jenom stromy a pod nimi sem tam trs trávy. I po těch pár měsících je ale vidět jak proces obnovy funguje - na stromech už rašily první zelené větvičky a trsy trávy začinaly odrůstat. Doufali jsme, že uvidíme i nějaké divoké wombaty - dokonce jsme vyrazili i na kratší trek v noci, ale štěstí jsme neměli. I když neříkám tak úplně pravdu. Viděli jsme jich desítky - to byli ale mrtví na stranách silnic :(