Melaka je přístav s historií a vděčí za to své poloze na "křižovatce" mezi Indickým oceánem a Jihočínským mořem. Již od pradávna se tu zastavovaly lodě na cestě z Číny, Indie či Orientu a město žilo čilým obchodním životem a díky dobře fungujícímu systému daní a cel město vzkvétalo. Než přišli Portugalci, po nich Holanďané a nakonec Britové. Ti všichni chtěli na rozkvětu Melaky profitovat a měnili tak systém daní a cel ke svému prospěchu. Bohužel však k neprospěchu města, které pod nadvládou Evropanů postupně upadalo v zapomění. Jediné, co po nich zůstalo, jsou architektonické památky - portugalská pevnost Formosa, holandský hřbitov námořníků, holandská radnice, britský kostel, fontána......
Kde je obchod, tam jsou i Číňané a jak se tu po století míchali s místními ženami, vznikla celá ojedinělá kultura baba-nyonya, která má svou vlastní kuchyni, ale taky architekturu. Jejich domečky jsou na první pohled uzoučké do ulice, ale prostorné do dvora (platila se tu daň z oken, tak proto). No a pokud chcete vidět pravé melacké domečky, musíte vyrazit do Village Morten,do části města s asi sto domečky typickými pro tuto oblast - dřevěné domy postavené "na chůdách" (to kvůli cirkulaci vzduchu), s dlouhými obdelníkovými místnostmi, úzkou verandou, vyřezávaným schodištěm a divně špičatou střechou. My jsme měli to štěstí, že nás jedním takovým domečkem provázel sám pan majitel, takže jsme to měli z první ruky a viděli všechny ty staré almary, čajové sety, rodinné fotky, pokoj pro svatebčany a taky gong štěstí. Jestli se nám nesplní, co jsme si přáli, tak to budem u dědy reklamovat ;-)
Možná jsme trochu toho štěstí od gongu dostali, neboť když  jsme už asi půl hodiny čekali na místní autobus, kterým jsme se měli dostat na autobusové nádraží, tak se jeden hodný pán nad námi slitoval a odvezl nás svým vlastním autem. Ta malajská pohostinnost!

Další ze zástávek na cestě Malajsií byly Cameron Highlands. Proti pralesu to byl docela rozdíl - teplotní i prostředím. Cestou do Tanah Rata jsme viděli stovky plastových "skleníků", ve kterých pěstujíc od květin, přes zeleninu až po jahody (je srandovní, že musíte vyjet až do 1500 m.n.m. abyste mohli pěstovat stejné plodiny jako u nás v nížině). Na kopcích byly vysázeny vysoké domy úplně jako z rakouských alp - jenom Milka tam chyběla. Druhý den jsme vyrazili na organizovanou tůru, která slibovala vše v jednom.
První na programu byla Rafflesia - největší květina na světě. Technicky je to sice houba, ale to jí na kráse neubírá. V pralese ji pro turisty hledají místní domorodci - začíná jako malá bobule a průběžně se 9 měsíců zvětšuje. Pak jeden den rozkvete a po 9ti dnech odumře. To znamená, že domorodci průběžně monitorují a hledají květiny neustále. Cestou do pralesa jsme se vezli solidním jeepem a bylo proč - cesta byla mírně řečeno blátivá :) Cestou zpět jsme se ještě zastavili ve vesnici domorodců a zkusili si střílet z foukačky - není to zase tak těžké - Kačka i já jsme terč trefili napodruhé.
Druhou zastávkou byly čajové plantáže, kterými jsou Cameron Highlands proslulé. Já jsem sice o značce BOH (Best of Highlands) nikdy neslyšel, ale to pouze svědčí o mé neznalosti. Nikdy jsem nevěděl jak si čajovou plantáž představit - jsou to obrovská pole (celé údolí osázené keři patří jedné firmě) keřů zhruba do pasu, které česáči pravidelně zastřihují. Ostřihané listy pak vysypou na velkou hromadu a ručně třídí podle kvality. Z plantáži jsme pak pokračovali do místní zoo, kde mají motýly, hmyz, ještěrky a hady - některé z nich si můžete podržet a to včetně štíra. Finální zastávkou byla jahodová farma, kde bych si přál jednou bydlet :)
Další den jsme vyrazili na sólo trek po okolních kopcích. Byla to v celku pohodová procházka, hezké výhledy a po cestě zpět i s nezbytnou zastávkou na další farmě s jahůdkami.

Taman Negara byl naší první zastávkou na cestě po pevninské části Malajsie. Oficiálně je to nejstarší prales na světě a i cesta tam je stylová. Ze Singapuru jsme dorazili vlakem do Jerantut. Tam jsme zůstali přes noc a pak druhý den ráno autobusem vyrazili do Tembeling Jetty, kde už na nás čekal sampan (tradiční asijská lodička, přesně jak ji znám z Ramba :) a vezl nás další hoďku do Kuala Tehan - vesnice uprostřed pralesa. Cestou jsme u řeky viděli rodinku divokých buvolů, tak jsme byli patřičně natěšení.
Vybaven papírem se seznamem hostelů a cenou za ubytování jsem neomylně zvolil nejlevnější, ale také nejodlehlejší místo - také jsme tam byli v podstatě sami. Bydleli jsme v "challet" - což je mini-chatka s koupelnou a záchodem v jednom. Hned za dveřmi nás přivítal pavouk velikosti buvola (dobrá, možná maličko přeháním), který se nám pak v nepravidelných intervalech ukazoval po celou dobu, abysme na něj náhodou nezapomněli. V porovnáním s ním už komáři a ještěrky byli v podstatě vítanými hosty. Venku se pak večer rozjel koncert pralesa - žáby bučely (doslova), hmyz bzučel a ... pršelo jako o život ...
První výlet jsme podnikli  na Bukit Teresek (kopec uprostřed pralesa) ještě ten samý den. Vyrazili jsme až odpoledne a dle obdržené mapy to mělo být relativně kousek. Začátek cesty jsme si užívali - byla dobře značená a viděli jsme spoustu exotické zvěře - divné veverky, velké motýly a hmyz, veleještěrky... a Kačka se rozplývala i nad rostlinstvem. Pak jsme narazili na odbočku k našemu cíli a byl to pěkný stoupáček. V tom vlhku a horku jsme byli totálně propocení během minuty. Po vystoupání nahoru jsem se usnesl, že dolů půjdeme jinou cestou - podle mapy to nevypadalo o moc dál. Nicméně se z toho vyklubala typická zkratka - delší, zato horší :) Navíc nebyla moc značená, tak jsme byli rádi, že máme GPSku pro případ, že bysme se ztratili. Pomalu se blížil večer a do toho začalo pršet - byli jsme ale tak zpocení, že brát si bundu ani vlastně nemělo smysl. Jediný následek tak bylo probuzení pijavic - ani jeden jsme nevěděli jak si je představit a první setkání opravdu není příjemné. Po návratu domů na nás čekal - jak jinak - náš domácí dino-pavouk.
Druhý den jsme plní sil vyrazili nejdříve ke Canopy Walkway (lanová lávka v korunách stromů) - byly tam hordy turistů (kupodivu lokálů), ale i tak to stálo za to - jedna paní, co šla předemnou, nádherně kvičela když jsem lávku rozhoupával :) Pak jsme vyrazili k další atrakci - jeskyni Gua Telinga. Cesta přesně splňovala moje představy o cestě pralesem - nahoru/dolů, spadané stromy, blátivá a plná pijavic. Je maximálně odpuzující je vidět jak se píďalí (jinak ten pohyb popsat neumím) po botě nahoru, aby se vzápětí přisály. Průběžně jsme se s Kačkou navzájem ohledávali a sundavali je z bot a ponožek, brrr... Jeskyně byla mírným zklamáním - je to taková malá mokrá a blátivá díra. Já jsem statečne na začátek vlezl, jenom abych tam objevil praotce všech pavouků (měl minimálně 15cm) na stěně a tím prohlásil jeskyni za dostatečně prozkoumanou :) Cesta  zpátky pak už byla ve znamení snahy nepodlehnout hordám pijavic, co na nás byly nachystané.
Celkově se nám v pralese ale moc líbilo. Viděli jsme spousty zvířátek, kytičky byly hezké a ani déšť, pijavice a pavouci to nedokázali zkazit. Jediným vážným problémem se ukázalo šílené vlhko - z každé tůry jsme se vraceli kompletně propocení a boty zablácené. Ty jsme se pokoušeli umýt, ale pak zase nic neschlo... takže při odjezdu jsme špinavé prádlo a boty zabalili do dvojitého igelitu - obojí bylo na vyvolání toxického poplachu...

V Singapuru jsme se zastavili na cestě mezi Indonézií a Malajsií. Přiletěli jsme z Yogyakarty a dál jsme chtěli pokračovat vlakem do Malajsie. Hotel jsem našel online za nějakou úžasnou cenu a taky stál za to - byl v čínské čtvrti a jak jsme dorazili k recepci, tak se tam akorát dohadovali s dvěma chlapíkama, že přetáhli čas a že mají doplácet. Chlapce doprovázely dvě děvčiny v pracovním a já začal vzpomínat jestli cena co jsem platil byla za celou noc nebo za hodinu :) Pokoj byl nakonec v pohodě a i v noci byl relativní klid.
Hlavním cílem odpoledne bylo zakoupit lístek na vlak. To se ukázalo jako nemožné - po dlouhém hledání jsme objevili nádraží (provozují ho Malajci, takže na mapě není a doprava je k němu mírně komplikovaná) a na místě nám suše sdělili, že "computer not working", takže lístky koupit nejde. Druhým úkolem bylo zakoupit mně sandálky - navzdory černým obavám se nám poštěstilo v podstatě prvním obchoďáku a zbyl tak čas i vyrazit do kina. Po dlouhém vybírání jsme zvolili "9" (děvět) - moc hezké...
Odjezd proběhl v pohodě a další zastávka už tak byla v Jerantut v Malajsii.

Yogyakarta - něco jako Ubud na Bali, Yogyakarta je bývalým hlavním městem a dnes tudíž kulturním centrem Jávy a má i speciální status. Žije tu sultán ve svém paláci, který je i z velké části přístupný veřejnosti a zároveň je to také nejlepší místo k nákupu batiky. Centrem je velký komplex Kraton, což je neuvěřitelná spleť ůzkých uliček s malinkatými domečky a palácem uprostřed. Ten je rozdělený na několik částí. Jako první se nám podařilo objevit water palace (lázně) - tady si sultán užíval vodních radovánek. Měl jeden bazén pro děti, druhý pro manželky a třetí jen pro sebe. Když měl náladu, tak hodil květinu do bazénu manželek a ta, která ji první sebrala za ním mohla přijít do jeho bazénu :) Dále jsme navšívilli hlavní palác, kde sultán dodnes bydlí a jsou přístupné pouze části. Jsou zde také vystavené dary od potentátů z jiných zemí - některé, zejména keramické kousky, bych si já osobně tedy nedal ani na záchod jak byly kýčovité. Prošli jsme se také ptačím trhem, kde se prodává vše živé a máme takové podezření, že spousta z těch ještěrek a ptáčků patří spíš do zoo nebo ještě lépe zpět do přírody :(
Prambanan - jedna ze dvou nejznámějších památek Jávy, chrámový komplex asi 15 km od Yogya. Protože to bylo tak blízko, pronajali jsme si motorku a vyrazili na vlastní pěst. Byl to poslední den oslav po Ramadánu, takže jsme se tam téměř doslova prodírali davy lidí. Ani nezmiňuji, že (stejně jako všude na Jávě) jako turisté platíme 10x co domorodci. Chrámy v komplexu jsou docela impozantní, hlavně když pak z blízka člověk vidí jak jsou skládané z volných kamenů. Vůbec se nedivím, že se jim to při zemětřesení rozpadá. Také jsou jich velké části rozpadlé a přesně je vidět, které kameny nahradili novými, protože ty už nejsou tak krásně vytesané a zdobené.
Borobudur - druhá z ikon Jávy - chrám cca 60km od Yogya. Na tenhle už se není tak jednnoduché dostat, takže jsme to zkombinovali do celodenního výletu na Dieng. Na rozdíl od Prambananu, Borobudur je pouze jedna stavba. Vypadá jako pyramida. Když byl objeven, tak to byla jedna velká rozvalina v džungli - UNESCO pak zafinancovalo kompletní rekonstrukci, což musela být neuvěřitelná práce. Něco jako skládat 3D puzzle o 10,000 kusech, kde každá kostička váží metrák. Pyramida je skládaná z pater, kde každé znamená jednu úroveň v životě člověka na cesstě k dosažení nirvany. Výjevy představující danou úroveň života (např. slast) jsou vytesané dokola terasy. Na vrcholu jsou navíc stúpy pod kterými sedí budhové - když si na některého sáhnete, budete mít štěstí :) Byli jsme tam i na západ slunce, ale bohužel počasí nespolupracovalo :(
Dieng plateau - je náhorní plošina několik hodin od Yogya, která je známá několika chrámy, sopečnou aktivitou a pěstováním brambor :) My jsme sem vyrazili v rámci kombinovaného výletu s Borobudur - měli jsme zde cca 3 hodiny a úplně to stačilo. Chrámy jsou menší verze těch z Prambananu, bublající bahno už jsme také nekolikrát viděli a tři barevná jezera nám zase tak barevná nepřišla. Navíc potenciálně hezká procházka po jejich okraji je rušená řevem desítkami dieslových pump co čerpají vodu farmářům na pole kolem.

Tady končí naše zápisky z Indonésie - přesouváme se přes Singapore do pevninské části Malajsie.

Kawah Ijen - první z našich sopečných zastávek na Jávě. Kawah Ijen je proslulý hlavně díky sběračům síry, co každý den chodí nahoru a dolů kráterem s nákladem síry na ramenou. Dostat se k sopce není úplně jednoduché - v zásadě jsou dvě přístupové cesty, jedna ze západu a další z východu. My jsme zvolili východní cestu, protože byla časově méně náročná a měli jsme to akorát na cestě z trajektu z Bali. Hned po příjezdu do Banyuwangi jsme sehnali kontakt na průvodce a zařidili si odvoz na druhý den na 4 ráno. Vstávání bylo ještě vylepšené o to, že jsme zapomněli, že se mezi Bali a Jávou mění čas, takže místo ve čtyři jsme byli nachystaní už ve tři.. ach jo. Cesta autem byla kolem hodiny, po hodně rozbité cestě, takže jsme se už nedivili, že nás průvodce veze jeepem. Dovezl nás ke vstupu do národního parku (ke stejnému vstupu bychom se dostali i západní cestou, která není tak rozbitá) a dál už vyrazili pěšky. Po cca hodince výstupu jsme dorazili k okraji kráteru a rozhodli se slézt i dolů, kde sběrači těží síru u břehu velkého jezera. Cesta to je mírně řečeno neschůdná a když jsem si zkusil zvednout jeden z nákladů co tam ti chlapíci tahají, tak najednou práce v kanceláři není tak špatná alternativa. Prý dokážou nést i 70kg na jeden zátah. A to mají ve dvou proutěných košících na klacku přes rameno, na nohou gumáky a stoupají po vratkých kamenech nahoru kráterem v sirných výparech. Když se změnil směr větru a výpary se přesunuli k nám, rychle jsme prohlídku dna kráteru ukončili a utíkali zpět nahoru se nadýchat. Pak jsme ještě vyrazili na procházku po okraji a čekali až vítr rozfouká mraky, abychom viděli krásně do zelena zabarvené jezero na dně.
Gunung Bromo - Bromo je jedna z nejznámějších sopek na Jávě. Je posazená uprostřed obrovského kráteru (jojo, kráter v kráteru :) uprostřed písečné roviny. Raději se asi podívejte na fotky, slovy se to těžko popisuje. Většina turistů tam dorazí v rámci organizovaných tůr, ale my se rozhodli to zvládnout sami. Uprostřed Ramadánu. Přijeli jsme večer autobusem do Probolinga, odkud jsme chtěli chytit lokální bemo (malou dodávku) nahoru do vesnice Cemoro Lawang, ze které se chodí k Bromu. Idea hezká, ale v praxi se ukázal problém s ubytováním - obtelefonoval jsem všechny ubytování na které jsme měli kontakt v průvodci a všichni byli obsazení (chtít tam ubytování v týdnu po ramadánu je něco jako shánět pokoj ve Špindlu na Silvestra). Na autobusovém nádraží v Probolingu se nám hodně ochotně věnoval pan "Toto" a doporučil ať se ubytujeme tam v blízkém hotelu a nahoru jedeme až ráno, prvním bemem. Opravdu milý (a kupodivu i spolehlivý člověk), dokonce tak obětavý, že nás ráno přijel vyzvednout když první bemo místo v 7 chtělo vyrazit už v půl. Vytáhl nás doslova z postele a byl tak svědkem světového rekordu v balení - zvládli jsme to za 2 minuty, včetně vyčištění zubů :) Do bema jsme se doslova nasoukali a v zápětí zjistili, že na sedačce za námi jsou nasardikovaní další tři Češi! Ti na Jávu akorát přiletěli a vyráželi na 5denní trek po okolí.
Bromo je relativně malé - alespoň ve srovnání se sopkami, na které jsme zvyklí. Podle průvodce se mělo dát dojít k Bromu pěšky, ale vesnice byla plná domorodců, co se nás snažili přesvědčit, že potřebujeme jet jeepem, na motorce nebo ještě lépe na koni. Nenechali jsme se zviklat, vyrazili pěšo a na vrcholku Broma byli za 40 minut. Je ale pravda, že jsme byli snad jediní - ostatní se nechali svézt. Na okraj kráteru vedou schody (253) - po prvních pár mě předeběhli dva tak 15letí kluci a hrozně se mi smáli a dávali najevo, že chtějí bílému turistovi ukázat jak je pomalý. No, v půlce jsem je došel, když s jazykem na vestě zoufale koukali na schody dál. Další stovku schodů ještě byli schopní alespoň jít, když jsem je popoháněl. Posledních pár už ale prostě zkolabovali a nemohli se ani hnout - opravdu hodně mě pobavili a na stejném místě jsme je našli i ještě po půl hodině, když jsme šli zpátky dolů :) Také nám přišlo, že pro většinu návštěvníků jsme větší atrakcí než Bromo my - neustále se s námi chtěl někdo fotit, až jsme přemýšlěli, že za to začneme vybírat peníze (Vláďa by se chytil jako mladší bratr Jana Kollera - všichni tady totiž Českou republiku znají jen přes fotbal :). Jinak kráter je to hezký, i trošku kouří, ale v porovnání s Kawah Ijen nic moc. Zbytek odpoledne jsme strávili ještě procházením kolem a výšlapem na vyhlídku a pak vyrazili zpátky do Probolinga a dál autobusem přes noc do Yogyakarty.
Merapi - podle průvodce je Merapi jedna z nejaktivnější sopek na světě. Nejjednodušší se ukázalo vydat se tam v rámci organizované tůry. Řidič nás vyzvedl v hotelu v 10 večer a chvíli po půlnoci jsme dorazili do vesnice pod sopkou. Tam už na nás čekal průvodce a vyrazili jsme, abychom stihli východ slunce v půl šesté (proč jsou všichni v Asii tak posedlí východem slunce???). Trek to nebyl úplně jednoduchý a za světla čelovek jsme na vrchol dorazili chvíli po páté. Repetali jsme se tam zimou asi hodinu, vyfotili si povinný východ slunce a pak rádi vyrazili na cestu zpátky dolů - tentokrát už za světla. Kolem půl deváté jsme byli zpět, dali si snídani a řidič s námi vyrazil zpět do Yogyakarty. Teprve za denního provozu se ukázalo s jakým maniakem se vezeme. Oba s Kačkou už nějakou tu zkušennost s jízdou v podobných zemích máme a jen tak něco nás nerozhodí, ale tenhle člověk byl neskutečný. Jedna z našich teorií je, že normálně řídí motorku a neuvědomuje si, že teď sedí za volantem dodávky. Byl schopný se nacpat do sebemenší mezery, jet po dálnici v protisměru, troubit na policisty a u toho v poklidu kouřit...

Jakmile jsme vylezli z trajektu na ostrově Jáva, okamžitě jsme poznali, že jsme v jiné Indonésii. Bali je přátelské, relativně rozvinuté a s majoritním náboženstvím Hindu. Java rozhodně není tak přátelská, výrazně méně rozvinutá a převážně muslimská. Je neuvěřitelné, jak 1km široký kanál v rámci té samé země může v realitě znamenat tak zásadní rozdíl. I domy vypadají úplně jinak - na Bali byly všechny krásně zdobené, malované a celkově nádherné - na Jávě jsou takové obyčejné, skoro až jako u nás (po válce...)
Další velký rozdíl je v lidech. Na Bali se předpokládá, že budete smlouvat, ale aspoň člověk nemá pocit, že vás chtějí svléct zaživa. Na Jávě jsme měli pocit, že se na nás každý dívá jako na chodící peněženku. Zažili jsme to okamžitě po vystoupení z trajektu. Potřebovali jsme se dostat z doků do blízkého městečka. Podle průvodce tam mělo jezdit bemo (malá dodávka, něco jako autobus) za cca 5,000 rupií. Jen jsme vylezli z terminálu, vrhli se na nás řidiči a že prý nás odvezou. Na otázku za kolik odpověděli 100.000rupií. Tak jsme se jen zasmáli a vyrazili si někoho sehnat k hlavní silnici. Tam už nám řidič řekl 10.000 rupií, tak jsme vyrazili. Po příjezdu, ale najednou chtěl 20.000 rupií. Kačka se s ním začala dohadovat (šikulka se naučila aspoň jejich čislovky) a kolem se začali shromažďovat lidé. Došlo na zvyšování hlasů, tak jsem mu nakonec hodil do klína 10.000 rupií co jsme se původně dohodli, otočili se a odešli. Upřímně nám nešlo ani tak o těch 10.000 rupií (cca 15 Kč), ale úplné idioty ze sebe zase dělat nenecháme... A takhle jsme se cítili celou dobu na Jávě - neustále jsme museli být na pozoru, nikomu nevěřit a celkově nám to hodně zkazilo dojem z jinak krásného místa.
Už před odjdezdem na Jávu jsme věděli, že se máme vyhnout Ramadánu (největší muslimský svátek). Dokonce jsme si i na internetu našli kdy přesně ramadán tento rok je (každý rok je to jindy) a zařídili se tak, abysme v té době byli ještě na Bali. Co jsme ale netušili, že po Ramadánu následují týdenní oslavy, něco jako naše Vánoce. Takže celý týden je vše zavřené, ceny jsou několikanásobné, hotely plné cestujících domorodců a vůbec -  naprosto nejhorší možná doba pro turisty. Takže poprvé za těch několik měsíců cestování jsme se museli začít obávat jestli vůbec seženeme místo na přespání a něco k jídlu.
Finálně nemůžu nechat bez komentáře ještě jednu věc, které si v muslimských zemích nelze nepovšimnout (na Jávě speciálně). To, že tam chodí zahalené ženy se dá akceptovat i když v těch vedrech to opravdu není možné pochopit. Čeho si ale určitě všimnete je, když vás ve 4:00 (ano, čtyři ráno) probudí příšerné kvílení z megafonu nejbližší mešity. Muslimové se totiž modlí 5x denně a první je právě v tuhle (doslova nekřesťanskou) hodinu. Jak jsme si ale všimli, jediný kdo v tu dobu byl vzhůru, jsme byli my. Muslimové kolem spokojeně chrupali...

Hledat kulturu a památky v Kutě je něco jako jet za památkami do Mostu. Kuta je hlavně město zábavy, plná -náctiletých surfařů a tomu odpovídající klubové scéně. A stánků. Celé "město" je jedna velká tržnice. Já si toho na první pohled nevšiml, ale Kačka hned zaznamenala jeden z jejich oblíbených artiklů ... penis ... Opravdu, mají je tam snad v každém stánku, velké, malé, z různých dřev, ale všechny velice věrně vyvedené. Z nějakého důvodu jsou Balinésané přesvědčení, že snem každého turisty (nebo turistky) je si doma otvírat pivo penisem. Nakonec jsme i odolali pokušení jeden koupit jako svatební dar :) Zpět ke kultuře - tu je na Bali nejlépe zažít v Ubudu, což je městečko zhruba uprostřed ostrova. Ubud je tradiční kulturní centrum, kde se soustřeďují spousty umělců, je možné vidět tradiční tance a navíc má i ideální pozici pro procestování památek v okolí.
Tradiční tance v Ubudu. Na Bali je možné vídět 3 základní tradiční tance. První je Kecak (ohnivý tanec), který je podle našeho názoru nejlepší. Celý se odehrává ve tmě (na scéně je jenom jeden velký svícen uprostřed) a bez hudby. Tu obstarává asi tak 30 chlapíků, co vydává nepopsatelné zvuky do rytmu. Já jsem něco podobného už shodou okolností víděl ve filmu Barraca, kde bylo pár scén snad tisícovky mnichů co přesně tohle dělali. V poslední scéně tam navíc zapálili hromadu suchých šlupek od kokosů a naběhnul tam maník, co jí vždycky rozkopnul a blaženě v tom pak naboso hopkal... Vyrazili jsme i na ty dva další tance (barong, legong). Barong je něco jako pohádka o princezně, opici, drakovi ... velmi asijské, velmi nepochopitelné. Ale aspoň jsme byli (občas díky popisu v programu) schopni vydedukovat, o čem že to asi zrovna tančí. To Legong už na příběh rezignoval a jsou to v podstatě jenom (relativně hezké) tanečnice divně se vlnící do monotónní muziky. Koulí u toho očima, vrtí rukama a to je tak všechno. A to v průvodci píšou, že prý tohle je tanec, který dokáže Balinésany tak rozpálit, že se mezi sebou poperou... Nevím, asi v tom vidí něco jiného než my :)
Chrámy - těch je na Bali snad víc než normálních domů. Každá vesnice musí mít minimálně tři - jeden směrem k horám, další směrem k moři a jeden uprostřed (velice zjednodušeně řečeno). Pak tam jsou další, pokud ve vesnici žijí bohatí lidé, atd. Navíc každý dům má u sebe menší čí větší oltář, na kterém několikrát děnně nechávají pochutiny pro duchy předků. Je to tam neuvěřitelný business - oltářiky se tam prodávají všude, stejně tak i připravené balíčky pro naplnění bříšek zesnulých, aby netrpěli hlady :) Navštívili jsme všechny "důležité" chrámy - Tanah Lot, Gunung Kawi, Tirta Empul a Gua Gaja. Samozřejmě jsme také vyrazili podívat se na rýžová políčka (těm se ostatně na Bali lze těžko vyhnout).
Ještě se zastavím u domů. Velice často jsme si nebyli jisti, jestli koukáme na normální rodinný dům nebo na chrám. Všechny jsou tak zdobené, že si pak chudát turista není jistý, co má vlastně fotit. Toho času a úsilí, co věnují všem těm výzdobám - neumím si něco podobného nikde v "civilizovaném" světě představit. Mají nádherně vyřezávané věci ze dřeva, sochy, nábytek... a vše tak levné, že se vůbec nedivím, že si tam lidé jezdí kupovat vybavení do domů. Navíc každá vesnička se evidentně na něco zaměřuje - někde se vyrábí velká dřevěná kola, jinde sošky budhů, v dalších nábytek. Vlastně celé Bali je jeden velký obchodní dům s ruční prací.

Oblast kolem ostrova Komodo je něco o čem si potápěči povídají večer u táboráku s vlhkým leskem v oku - a ne náhodou. Já musím přiznat, že jsem o tom nic moc nevěděl s výjimkou tušení, že by tam měly být krásné korály. Pro začátek jsem se po internetu rozhlížel po liveaboardu (t.j. potápění z lodi, na které se současně i bydlí) a narazil jsem na  Komodo Liveaboards. Netuše co očekávat, jsem jim akorát napsal, že se chceme potápět cca 3-4 dny v oblasti Komodo a nemáme zase tolik peněz, tak co nám můžou nabídnout. Kupodivu se ozvali zpět i s dobrou nabídkou na loď Charlie, včetně dopravy. Po příletu do Labuanbajo (na Flores), ze kterého nás ještě hodinu vezl člun k lodi, jsme zjistli, že nás někdo nahoře má opravdu rád. Místo Charlieho nás umístili na plachetnici Mona Lisa, asi nejkrásnější loď na kterou jsem kdy vkročil.
Potápění na Komodo není moc pro začátečníky - jsou tam poměrně silné proudy a mizerné zázemí (nejbližší rekompresní komora je na Bali). Akorát jsme se míjeli se skupinkou Poláků, co měli evidetně silné zážitky s proudy. Například místo, které se jmenuje "The Cauldron" (kotel) přejmenovali na "ždímačku" a za zuřivé gestikulace nám vykládali jak je šílený proud nesl tak, že se nemohli ani držet kamenů - jako důkaz ukazovali prsty s olámanými nehty :) My jsme měli štestí (nebo smůlu) a v podstatě žádné silnější proudy nezažili. Na jednom potopu se mi teda Kačka ztratila, když ji proud vynesl na hladinu, ale i to bylo relativně pod kotrolou :)
Mohl bych tady psát hodiny o tom jak nádherné tam je potápění - mrkněte na fotky a udělejte si obrázek sami. Vraceli jsme se doslova nadšení z každého potopu. Noční potppy pak byla kategorie sama pro sebe. A korály se klidně mohly měřit s tím, co jsme viděli na Rainbow Reef na Fiji. Navíc musím říct, že jsem za ty léta potápění nezažil takhle výborné vybavení - všechno měli nové, udržované, prostě paráda. Jeden večer jsme seděli s instruktorkou a ta nám ukázala fotky, co tam za těch pár měsíců "posbírala" - byla fanda do muck-diving (hledání ultra-malých mořských potvor, bežně i milimetr "velkých") a člověk mohl jenom závidět. O to větší radost jsme měl, když se mi povedlo se vetřít na poslední večer na noční potop - správně už bych se potápět neměl, protože jsme druhý den ráno letěli. Takže jsem sám zůstal pár metrů od pláže v 5ti metrech a hledal pidi-potvory... Až jsem sám sebe překvapil, co všechno jsem objevil (decorator crab, maličkou cuttlefish, atd...)
Opravdu se nám nechtělo odjíždět. Loď byla nádherná, posádka super, potápění bez chyby... Mám takové tušení, že jsme v téhle oblasti nebyli naposledy.
Potop 1 - Manta Point, Potop 2 - Sebayour Kecil (night), Potop 3 - Sebayour Kecil, Potop 4 - Sebayour Kecil, Potop 5 - Crystal Rock, Potop 6 - Bay (night), Potop 7 - Lampu, Potop 8 - Castle Rock, Potop 9 - South Passage, Potop 10 - Crystal Rock (night), Potop 11 - The Cauldron, Potop 12 - Batu Bolong, Potop 13 - Wanilu (night)

Potápění na Bali - dvě slova, která to naprosto vystihují, sunfish (netušíme, jak se jmenuje česky) a manta (mnohem větší a trochu jiný rejnok). Ano, obě specialitky tu mají a je téměř garantováno, že je uvidíte. Vybrali jsme si jedno z několika potápěcích center v Sanuru a dali si denní trip se dvěma potopy. Obě potápěcí místa se nacházejí na blízkém ostrově Nusa Lembogan, kam se dostanete za hodinku lodí. Moře bylo docela divoké, takže pilulky proti mořské nemoci se fakt hodili.
První zastávka byla v Krystalové zátoce (Crystal Bay), kde jsme měli vidět sunfish. Je to celkem malá zátoka, ve které studené proudy z hloubky moře míří nahoru a spolu s nimi i sunfish, která se nechá v mělkých vodách "vyčistit". Jestli jste sunfish ještě nikdy neviděli, tak si přestavte obrovský talíř o průměru tak 1,5 metru s ploutvema nahoře i dole (bez ocasu). Když jsme do zátoky přijeli, už tam byla spusta lodí, tak jsme se trochu obávali, jestli vůbec něco uvidíme. Naštěstí jsme se obávali zbytečně :) Skočili jsme do vody a plavali podél hřbetu a najednou jsme ji viděli. Nebyla vůbec v hloubce, naopak, ukázala se nám v plné kráse, ve slunečním světle, v hlubce kolem 10 metrů. Byl to opravdu zážitek. Já jsem prostě jen civěla, až si dive master myslel, že se bojím se té rybě přiblížit :)
Druhý potop byl na Manta point, vzdáleném jen 15 minut lodí jižně podél ostrova. Je to místo, kde se studený proud bohatý na plankton drží v relativně mělké zátoce. A to je přesně to, co sem láká manty. Chodí se sem nadlábnout. Voda je relativně studená, ale na to zapomenete jakmile spatříte první mantu. My jsme jich viděli asi 12, neustále kroužili kolem nás s tlamou široce otevřenou, v hloubce asi 5 metrů. Jsou impozantní. Vypadají jako velcí ptáci, ladně mávající křídly.
Poté nám zůstalo ještě jedno potápěcí místo na Bali, které jsme museli navštívit - vrak lodi MV Liberty. Takže jsme se vydali do Tulambenu, na severovýchod Bali, odkud je možné se na vrak potápět z pláže. Do Tulambenu jsme dorazili odpoledne a rozhodli jsme se, že si dáme hned noční potop. Měli jsme štěstí na divemastera. Když zjistil, že nás zajímají spíše malé věcičky, byl nadšený. A jak se ukázalo, právem. Jen co jsme vlezli do vody, první co jsme viděli, byla mantis kreveta, zahrabaná v černém písku. Další byl páreček ghost pipefish - bylo to tak nečekané, že já si myslela, že jsou to mořští koníci a Vláďa je pro jistotu vůbec neviděl, i když na ně koukal. Ale aspoň je trochu vyfotil (i kdž to vůbec netušil, neboť si myslel, že fotí korály). Celý potop pokračoval v podobném duchu - divemaster nacházel ty nejmenší a nejúžasnější krabíky, krevetky a ostatní specialitky. Druhý den ráno, natěšení z nočního potopu, jsme si dali vrak znovu, abychom jej vlastně viděli. Bohužel nás to hodně zklamalo - vrak sám o sobě není nic tak unikátního. Sousta ryb, ale ještě více potápěčů...