Tenhle výlet jsem původně ani neplánoval - těšil jsem se na další cross do itálie, ale ten kvůli počasí nakonec nevyšel. No co se dalo dělat, létat se musí a každá příležitost je dobrá :) Jako obvykle vše organizovala Hanička (JEMM). Cestu jsem měl tentokrát luxusní - kamarád jel svým autem, takže jsem se přidal aby mu cestou nebylo smutno. Celou cestu jsem tak strávil obdivováním vymožeností jeho nového volva - umí sám korigovat rychlost podle aut před vámi, samostatně přepínat dálková světla - samozřejmě pořád miluji svého Yaríska, ale technika už se evidentně posunula dále. Do kempu "u motorky" jsme tak dorazili kolem desáté a za zpěvu lidovek (co se slavilo jsme nevyrozuměli) se pokoušeli vyspat na první létací den.

  Já už jsem v Tolminu jednou byl když jsme létali cross, takže jsem si tam přišel jako doma. Start je krásný a přistávaček kolem spousty. Navíc po crossu už se nebojím "odlepit od kopce" a zkoušet kam až doletím, takže jsem to zkoušel pustit přes "Zmrzlého" na "Stol" a pak dál na Kobarid - né, že bych si dělal ambice doletět až do Itálie, ale zkoušet se to musí. Poprvé jsem si také užil stopování, abych se dostal zpátky :) Karmu bych měl mít z čech nasbíranou (snažim se brát stopaře jak to jde) a nikdy jsem nečekal víc jak hoďku. Jeden den se mi vyloženě dařilo a povedlo se mi odletět i svůj první "trojuhelník" - t.j. letět někam, potom někam jinam a pak se vrátit zpátky ke startu. Téměř jsem i překonal svůj vzdálenostní rekord (26km) z crossu a časový ze španělska skoro také (cca 3h). Prostě polétání jak má být.

 No a ještě jeden zážitek. Ve stejném termínu se v Tolminu konaly nějaké závody. Prý byly i hodně dobře obsazené a sjelo se tam snad 100 pilotů z evropy. Pro nás to znamenalo, že vždy tak kolem jedné až druhé odpoledne "otevřeli okno" pro závodníky a my normální smrtelníci jsme buď tou dobou už museli být ve vzduchu nebo počkat až oni vysmahnou. Jeden den jsem byl ve vzduchu a v té době už se plácal někde nad Zmrzlým. Ale v úterý foukalo a tak jsem čekal na odpoledne, až se podmínky zlepší. Pro závodníky to ale nebyl problém - ti do toho naskákali jak čertíci. Něco tak divokého jsem ještě nikdy neviděl. Startovali jen pár metrů po sobě, točili se všichni pohromadě v jednom stoupáku, no mazec. Shodli jsme se, že na tohle nikdo z nás žaludek nemá....