Boracay je asi nejznámější a nejnavštěvovanější místo na Filipínách. Je proslulé cca 3km dlouhou nádhernou pláží, krásným mořem a všem co k tomu patří. Oblíbené je poslední dobou zejména mezi Korejci, kteří sem jezdí po tisících. Bohužel to s sebou přináší i problémy – neustále přibývaly hotely, bary a infrastruktura nezvládala (zejména kanalizace). V únoru 2018 ostrov navštívil president Duterte a když se postavil na pláži, viděl v jakém je stavu okolí a ucítil závan splašků z moře, nekompromisně nakázal ostrov na půl roku uzavřít a kompletně vyčistit – klobouk dolů, tohle si neumím představit, že by prošlo v jakékoliv jiné zemi. Duterte je navíc proslulý tím, že (občas hodně drsně) likviduje korupci, kterou jsou asijské země prolezlé a Filipíny nebyly výjimkou. Výsledkem toho je, že se začalo přestavovat, dělat opravdová kanalizace, likvidovat všechny budovy zasahující do 30ti metrové zóny kolem pláže (včetně luxusních hotelů).

Někdy koncem léta ohlásili, že oficiální otevření ostrova bude 26.10, takže já si koupil první volnou letenku, abych viděl ostrov co nejdříve po rekonstrukci a hlavně jsem doufal, že tam ještě nebude moc lidí a já tak budu mít zátoku na kite-surfing sám pro sebe. Myšlenka dobrá, ale provedení nedopadlo úplně dle očekávání. Začalo to tím, že 14 dní před mým příletem ohlásili, že na ostrov pustí jenom 6 tisíc turistů a ti musí mít rezervaci v jednom z cca 30ti „certifikovaných“ hotelů. Já měl zarezervované AirBnb. No, nakonec se to vyřešilo rezervací bungalovu za 5tisíc dolarů na týden v certifikovaném resortu a promptním bezplatným stornem – potvrzení rezervace z Agody už ale bylo v kapse :) Další ránou bylo, že vyhlásili zákaz veškerých vodních sportů – po konzultaci s Francois z Isla Kitesurf jsem se ale rozhodl to risknout – byla velká šance, že kitesurfing povolí.

Přílet byl do nově postavené provizorní haly (nové letiště se staví) – nadále je možné akorát vylézt před budovu a vzít si tricykl do přístavu za 100php (takže zbytečně neutrácet za „cestovky“, co přesun vnucují organizovaně za 800). V přístavu přibyl stoleček pro turisty, kde kontrolují hotelové rezervace. Moje z Agody prošla bez mrknutí oka, dostal jsem razítko na ruku a mohl radostně valit na loď. Zbytek se od loňska nezměnil – jenom tricykl na Boracay z přístavu k ubytku byl první mírný šok – Boracay vypadalo jako po explozi – silnice rozkopané, spousty budov v různém stavu rozbořenosti, atd… Rozhodně tedy nic „hotového“. I centrální oblast kolem dmall je na tom stejně. Ubytko jsem měl hned na pláži a super.

Největší šok ale pro mě byl, když jsem se šel podívat do Isla Kitesurf – býval to kite shop hned na pláži, z velkým zázemím vzadu. Ted je místo něj silnice! Z kiteshopu zůstala poslední malá budova za silnicí… Zákaz vodních sportů bohužel trval téměř do konce mého pobytu, takže jsem dny trávil kombinací plážování a práce. Ale na poslední dva dny se bohové kitesurfingu smilovali – povolení přišlo a vítr se rozfoukal, tak jsem je strávil šťastným brázděním vody. Od minulého roku jsem kupodivu nic nezapomněl a mohl jsem pokračovat kde jsem skončil – tj. v trénování otoček a s tím spojeným padáním a pitím oceánu – tentokrát aspoň ta voda už byla relativně čistá :) Příští rok znovu a lépe!