Togian Islands je několik ostrovů uprostřed zálivu Tomini v severní části Sulawesi. Na mapě to vypadá od Jakarty relativně kousek, ale v Indonésii není kousek jako kousek. Po noci v Jakartě jsme skočili ráno na letadlo směr Gorontalo. Přiletěli jsme krátce po obědě a následně strávili příjemné tři hodiny cestou taxikem z letiště do přístavu. Ne, že by to bylo až tak daleko, ale cestou jsme měli několik zastávek, protože naše spolucestující chtěla předat něco v bance, potom jí hodit domů... Zkrátka a dobře, měli jsme to jako hezký výlet po okolí. 

Do přístavu jsme přijeli kolem čtvrté a začali zkoumat jak je to s lodí. Z internetu jsem měl zjištěno, že na Togiany jezdí ferry každé úterý a pátek v 8 večer. Kupodivu to tak i bylo, takže jsme si koupili lístky a šli si hodit věci na loď. Čekala nás 12ti hodinová cesta, takže jsme si mírně připlatili (asi dolar ;) za „postel“. No, skutečnost nás mírně překvapila, ale cestu jsme nějak přežili. Já se i relativně vyspal, ale Pephánek trpěl, hlavně kvůli neustálému kouření všech kolem. Do Wakai (hlavní vesnice na Togianech) jsme přijeli kolem osmé ráno a tam už na nás čekala loď z Black Marlin.

Resort Black Marlin Divers je na vedlejším ostrově Kadidiri, cca půl hoďky loďkou od Wakai. Je v klidné zátoce a vedle je už jenom jeden další, jinak totální klid. Elektřinu zajištuje generátor od 7mi do 11ti večer a voda teče také jenom hodinu ráno a večer – takže většinu času jsme si uživali sprchu a záchod hezky po indonézku (mandi – velký džber s vodou a k tomu malý kyblíček na polévání). Jídla byla společně s ostatními, něco jako švédské stoly. Internet nula a telefon (sem tam při dobré konstalaci mraků i 3G na stažení emailu) jen na jednom místě u sloupu ve vstupu :)

Potápění ale stálo za to – hlavně kvůli naprosto úžasné viditelnosti (odhad tak 30m). Prvních pár dní jsme obráželi útesy kolem a většinou se potápěli buď na stěnách nebo na šíkmých korálových útesech (krásných a absolutně zdravých). Jeden den jsme si udělali výlet na Una Una (sopečný ostrov cca 30km od Kadidiri), kde je možné vidět více větších ryb a hlavně ve velkých hejnech. Zbytek bylo převážně macro – sice ne tak úžasné jako třeba na Mabulu, ale i tak super. Bohužel mi tam zakázali učit Pephánka kurz (chtěl jsem tam s ním udělat Advanced) a donutili nás pro něj zaplatit Deep dive a Night dive s nimi, jinak by ho nepustili. No, i tak to stálo za to a Pephánek poprvé zažil krásy nočního potápění. Já jsem si dal night-dive dokonce dvakrát a oba byly naprosto úžasné.

Poslední den Pephánek už bohužel nedopotápěl – rozjel se mu zánět ucha a musel zůstat na suchu. Já si na rozloučenou dal svůj první životní dawn dive (potápění za úsvitu) – sice to znamenalo vstávat ve 4:30 ráno, ale to je při cestování docela běžné :) Nakonec nebyl nic moc – noční život už byl zalezlý pryč a na hledání macra nebylo zase ani po rozednění dost světla. Tím jsme ukončili pobyt na Togianech a ve čtyři odpoledne nasedli na ferry zpátky do Gorontala. Po předchozím cestovním zážitku Pephánek nevydržel a objednal nám kajutu (za $40 se kapitán své rád na noc vzdal :), takže jsme se vyspali dorůžova.