Vízum do Indonésie je jenom na 4 týdny, tak jsem si na poslední týden pobytu naordinoval co jiného než své oblíbené Filipíny. Na Palawan a Malapascuu jet sám nesmím, to by mi Pephánek neodpustil. Navíc jsem tušil hodně práce, takže jsem zvolil jistotu v Puerto Galera – relativně dobré potápění a hlavně solidní internet. Z Bali mají Cebu Pacific Air let přímo do Manily a to tak dokonale, že jsem ještě stihl ten samý den přesun do Tagaytay (ten jsem si natrénoval již minule). Chtěl jsem tentokrát totiž konečně vidět jezero v sopce, která je v jezeru – Taal.

No, je to typická turistická past. Na internetu jsem si načetl, jak se tam dostat po vlastní ose a vyhnout se „cestovkám“. V Tagaytay jsem si druhý den ráno chytil tricycle a dohodl se s ním, že mě hodí do Talisay a pak zase vyzvedne (500php). Původní idea byla (dle internetu) si v Talisay najít loď, která by mě hodila na ostrov za nějaký rozumný peníz. To se nakonec ukázalo jako téměř nemožné – ani po velkém smlouvání na několika místech jsem se nedostal pod 2500php, uf :( No nic, cesta na ostrov je cca 30 minut a dál následuje další etapa turistického cirkusu. 

Při vyjednávání vám dramatickým hlasem líčí, že výstup je 5km dlouhý, celý do kopce a bez koně je prakticky nemožné ho fyzicky zvládnout. Já, díky internetu (a navíc nechuti ke koním :), jsem jim na to neskočil a trval na pěší tůře. Pozor, ale i na takové jsou tu připraveni – průvodce (samozřejmě nutnost, protože na vyšlapané pěšině bych se jinak sám ztratil…) po cca 500ti metrech pohodové chůze do mírného svahu zastavil u prvního křížku a zahlásit, že tohle je první ze 14ti „stanic“ a jestli se na to necítím, že tady je poslední možnost zapůjčit koně. Pche, ulice v Praze jsou horší než tohle. Vzdálenosti mezi následujícími „stanicemi“ se pak zázračně zkracovaly až na závěrečných cca co 50 metrů :)Taal je druhá nejaktivnější sopka na Filipínách. Už cestou nahoru jsem na pěšině viděl několik míst s unikající párou a troškou síry kolem. Po výstupu na hranu kráteru (můj odhad je tak 2km, převýšení možná 150m – pohodová chůze cca 30 minut od přístavu) se nabídne výhled na jezero v kráteru. Technicky je to vlastně kráter v kráteru a jezero v jezeru :) Výhled je bohužel vše, co se tu dá zažít. Sestoupit dolů k jezeru se smí prý jenom na zvláštní povolení od úřadů. Škoda je to o to větší, že voda v jezeře je prý vařící a plná síry. Pro všudypřítomné korejce a číňany (které tam vyvláčeli chudáci zmožení mini-koníci) místní připravili zábavu spočívající v odpalování golfových míčků do jezera. Takže výhled pěkný, ale když to (dle slov klasika) srovnám s výletem na Kokořín, tak nevím, jestli to opravdu stálo za to.

O Puerto Galera snad už ani nemá cenu psát – byl jsem tu potřetí a nic moc se tu nezměnilo. Tentokrát jsem na bydlení zvolil LaLaguna Villas a mohu jenom doporučit. Bydlení krásné, na samém konci Sabangu, takže klid a po troše pátrání i internet super rychlý. To s potápěním byla trochu potíž. Srovnávat s Amedem, Lembeh nebo Komodo to tu samozřejmě nelze a ani jsem nic velkého nečekal. Ale co mě velice nepříjemně překvapilo, byla teplota vody. V Indonésii jsem si zvykl na krásných 29-30C. Tady jsem skočil do vody a málem se teleportoval zpátky na loď – 24C! To je teplota, při které už po 20ti minutách koukám na hodinky kolik ještě zbývá, po 30ti doufám, že někomu dojde vzduch a po 40ti už se těším na safety-stop. Takže jsem skončil na jednom potopu denně a většinu času strávil prací - u bazénu a s drinkem, takže vlastně dovka jak má být :)