Taman Negara byl naší první zastávkou na cestě po pevninské části Malajsie. Oficiálně je to nejstarší prales na světě a i cesta tam je stylová. Ze Singapuru jsme dorazili vlakem do Jerantut. Tam jsme zůstali přes noc a pak druhý den ráno autobusem vyrazili do Tembeling Jetty, kde už na nás čekal sampan (tradiční asijská lodička, přesně jak ji znám z Ramba :) a vezl nás další hoďku do Kuala Tehan - vesnice uprostřed pralesa. Cestou jsme u řeky viděli rodinku divokých buvolů, tak jsme byli patřičně natěšení.
Vybaven papírem se seznamem hostelů a cenou za ubytování jsem neomylně zvolil nejlevnější, ale také nejodlehlejší místo - také jsme tam byli v podstatě sami. Bydleli jsme v "challet" - což je mini-chatka s koupelnou a záchodem v jednom. Hned za dveřmi nás přivítal pavouk velikosti buvola (dobrá, možná maličko přeháním), který se nám pak v nepravidelných intervalech ukazoval po celou dobu, abysme na něj náhodou nezapomněli. V porovnáním s ním už komáři a ještěrky byli v podstatě vítanými hosty. Venku se pak večer rozjel koncert pralesa - žáby bučely (doslova), hmyz bzučel a ... pršelo jako o život ...
První výlet jsme podnikli  na Bukit Teresek (kopec uprostřed pralesa) ještě ten samý den. Vyrazili jsme až odpoledne a dle obdržené mapy to mělo být relativně kousek. Začátek cesty jsme si užívali - byla dobře značená a viděli jsme spoustu exotické zvěře - divné veverky, velké motýly a hmyz, veleještěrky... a Kačka se rozplývala i nad rostlinstvem. Pak jsme narazili na odbočku k našemu cíli a byl to pěkný stoupáček. V tom vlhku a horku jsme byli totálně propocení během minuty. Po vystoupání nahoru jsem se usnesl, že dolů půjdeme jinou cestou - podle mapy to nevypadalo o moc dál. Nicméně se z toho vyklubala typická zkratka - delší, zato horší :) Navíc nebyla moc značená, tak jsme byli rádi, že máme GPSku pro případ, že bysme se ztratili. Pomalu se blížil večer a do toho začalo pršet - byli jsme ale tak zpocení, že brát si bundu ani vlastně nemělo smysl. Jediný následek tak bylo probuzení pijavic - ani jeden jsme nevěděli jak si je představit a první setkání opravdu není příjemné. Po návratu domů na nás čekal - jak jinak - náš domácí dino-pavouk.
Druhý den jsme plní sil vyrazili nejdříve ke Canopy Walkway (lanová lávka v korunách stromů) - byly tam hordy turistů (kupodivu lokálů), ale i tak to stálo za to - jedna paní, co šla předemnou, nádherně kvičela když jsem lávku rozhoupával :) Pak jsme vyrazili k další atrakci - jeskyni Gua Telinga. Cesta přesně splňovala moje představy o cestě pralesem - nahoru/dolů, spadané stromy, blátivá a plná pijavic. Je maximálně odpuzující je vidět jak se píďalí (jinak ten pohyb popsat neumím) po botě nahoru, aby se vzápětí přisály. Průběžně jsme se s Kačkou navzájem ohledávali a sundavali je z bot a ponožek, brrr... Jeskyně byla mírným zklamáním - je to taková malá mokrá a blátivá díra. Já jsem statečne na začátek vlezl, jenom abych tam objevil praotce všech pavouků (měl minimálně 15cm) na stěně a tím prohlásil jeskyni za dostatečně prozkoumanou :) Cesta  zpátky pak už byla ve znamení snahy nepodlehnout hordám pijavic, co na nás byly nachystané.
Celkově se nám v pralese ale moc líbilo. Viděli jsme spousty zvířátek, kytičky byly hezké a ani déšť, pijavice a pavouci to nedokázali zkazit. Jediným vážným problémem se ukázalo šílené vlhko - z každé tůry jsme se vraceli kompletně propocení a boty zablácené. Ty jsme se pokoušeli umýt, ale pak zase nic neschlo... takže při odjezdu jsme špinavé prádlo a boty zabalili do dvojitého igelitu - obojí bylo na vyvolání toxického poplachu...