Letošní létací sezónu jsem se rozhodl začít výletem s Haničkou (JEMM) do Karavánek ve Slovinsku. Jako tradičně, bydleli jsme v kempíku (v tomhle případě tedy spíše na soukromé louce) co nejblíže startovačkám a každý den vyráželi do okolí. Kam – to určila ráno Hanička podle předpovědi počasí. Vyzkoušel jsem si tak 4 různé terény v okolí a zalétal si každý den (což je v paraglidingu poměrně vyjjímečná situace).

  Po zimní přestávce jsem musel oprašovat svoje paraglidistické (ne)umění a kupodivu se to obešlo bez poškození mé osoby nebo křídla. Většinou se mi dařilo se i držet ve vzduchu delší dobu, i když umění Dominiky nebo Jardy jsem mohl jen tiše obdivovat. U Dominky jsem si to dovedl ještě logicky odůvodnit – malá a lehká, to se jí to lítá! No jo, ale Jarda je stejně velký jako já a navíc i s podobným křídlem, takže tam už to je prostě o umění. No, aspoň se mám co učit.

  Asi největším zážitkem bylo, když se mi povedlo přizvedat se na Gozd a zaletěl jsem si až na druhou stranu kopce nad sjezdovky, kde byl pořád ještě sníh. Kroužil jsem si tam a liboval si, jak mi to panečku jde a dokonce stále získával výšku. Začínalo víc foukat  a obloha tmavnout. To už jsem překročil 3000 metrů a začínal mít pocit, že je něco špatně. Sklopil jsem uši (=sklopil kus křídla na každé straně – dělá se v momentě, kdy chcete rychle ztrácet výšku), ale místo abych začal klesat, stále jsem stoupal. To už jsem věděl, že jsem opravdu v problému a že musím pryč. V kombinaci uší a speed-baru se mi nakonec povedlo z pod mraku vyletět a za kopcem už jsem v dosahu vysílačky slyšel jednoznačný pokyn Haničky ze země „uši, dolů a rychle“. Po přistání jsem stihl tak akorát zabalit než se přihnala bouřka. Ponaučení? Koukat kolem a jak něco vypadá jen trochu podezřele, šupky dolů :)