S plánováním okruhu nám pomáhal Praneeth a musím ho pochválit, opravdu to měl dobře vymyšlené. Chtěli jsme vidět téměř vše hlavní co na Srí Lance je a skloubit to do 2 týdnů nebylo úplně jednoduché. Ale povedlo se!
Anuradhapura – je původní hlavní město, kde byl založen na Srí Lance budhismus. Různých „stup“ a památek je tam k vidění spousta, ale v tom vedru jsme to nepřeháněli. Od průvodce jsme se dozvěděli mimo jiné i to, že stupy jsou vyplněné materiálem a každá by měla obsahovat nějaký posvátný předmět. V blízkém okolí je i místo (převis ve skále), kde bydleli první Buddhovi mnichové a také první nápisy (s pravidly jak se chovat, jak jinak ;). Vojtíška nejvíc zaujali netopýři usmažení na elektrickém vedení :)
Nilaveli – tady jsme původně chtěli strávit pár dní plážováním, ale bohužel nebyl čas. Nakonec nám tak musely stačit dva dny. Já s Pephánkem jsme jeden den vyrazili na potápění s Pearl Divers – bylo to ok, ale žádný zázrak. Na pláži se dělaly perfektní vlny, naprosto ideální na body-surfing, tak toho jsme si my i děti užili spousty.
Habarana – tady jsme udělali krátkou zastávku v místní řezbářské dílně. Holky neodolaly a nakupovaly se suvenýry :) Mistr řezbář nám ukázal různé druhy dřeva a dokonce i jak je možné je zbarvovat reakcí s citronem. Také se nám pochlubil velkou sochou slona, kterou za 4500 EUR prodal někomu do ČR. Další na řadě byla projížďka na slonech. No, kdybychom bývali věděli, tak bychom tam nelezli – rozhodně nedoporučuji. Bylo to trápení jak pro nás, tak i pro ta ubohá zvířata...
Pidurangala rock – je to skála naproti Sigirila. Výstup nahoru je trošičku náročnější (musí se místy šplhat po kamenech), ale zvládly to i děti v pohodě. Nahoře je pak nádherná vyhlídka do okolí a na Sigiriu. Rozhodně doporučuji nevynechat.
Sigiria - jedna z hlavních atrakcí na Srí Lance a podle toho také vypadá. Turistů je tam víc než prostoru, takže při výstupu nahoru jsem si přišel jako ve frontě k pokladně v Albertu. Ale i tak to stálo za to – nahoře jsou zbytky původního města, které mi hodně připomínaly Macchu Picchu. Perličkou je, že poslední část výstupu (od lví brány) je lemována hnízdy divokých vos, které se prý občas zblázní a začnou útočit na lidi – podle některých je to pomsta duchů za zneuctění památky :)
Kawdulla – je rezervace pro slony a safari, spojená s Minneriya. Místní průvodci poradí do kterého parku vyrazit, podle toho kam se zrovna sloni přesunuli. My jsme měli štěstí, že jsme vyrazili hned po obědě, kdy v parku nebylo tolik aut, takže jsme viděli víc slonů než turistů. Při návratu už přes hradby jeepů sloni v podstatě nebyli vidět. Sloni byli ale krásní, přišli se na nás podívat i docela blízko a dokonce jsme viděli i 4-týdny staré mládě. Jinak z další fauny pár ptáků, krokodýl a opice. Zajímavostí je, že v období dešťů je v podstatě celý park zatopený.
Dambula cave temple – obrovský zlatý Buddha a jedním slovem kýč (tedy přesněji spodní chrám u silnice). Pak jsme vyšli nahoru po schodech do starého chrámu (jeskyně ve skále) a tam to bylo moc hezké. Navíc si tam hrála tlupa moc roztomilých a fotogenických pidi-opiček. Cestou dolů zpět jsme poprvé a naposledy na Srí Lance zmokli :)
Matale spice and herb garden – tady jsme se zastavili cestou do Kandy. Věnoval se nám super chlapík, co dokonce uměl trošku česky (asi se tam Praneeth s turisty z ČR zastavuje často :). Holky byly unešené z různé přírodní kosmetiky a léků. Největší úspěch sklidil krém na likvidaci chlupů – chlapík provedl demonstraci ne Pepouškově lýtku a opravdu po cca 5ti minutách nanešení krému měl Pephánek na jinak chlupatém lýtku slušivou lysinku :) Já se ještě k vyzkoušení na tvářích (a hlavě) neodvážil, ale velice vážně o tom uvažuji – konec holení!
Kandy – naše první setkání s opravdovou Asií jak má být. Úzké uličky, chaotická doprava, charakteristická vůně, prostě paráda :) Půl dne jsme strávili v Royal Botanical Garden, která je opravu hezká (mají tam obrovský bambus a i stromy, na kterých rostou dělostřelecké koule). Večer jsme šli na „kulturní show“, kterou bych slušně nazval nudnou. V Kandy je také Tooth Temple, kde má být uchován zub Buddhy (ale všichni vědí, že tam není, jenom se tváří, že ano). V roce 1988 tam teroristi odpálili bombu a v podstatě celý chrám tak museli znovu postavit. V prvním patře je na stěnách namalován příběh zubu – mně osobně se líbilo jak elegantně zub pomohl vyřešit období sucha (povodní ;).
Tea factory – po cestě do Nuwara Elya jsme se zastavili v jedné z továren na čaj. Továrna vypadá a funguje téměř beze změny snad ještě od dob britského impéria. Stroje jsou minimálně 50 let staré. Ochutnávka čajů dopadla dle očekávání – vyhrál ochucený, protože ty silné černé se prostě nedají pít :) Čas sklízí ručně a keříky orvou vždy celé. Výhledy do okolí jsou tam ale úžasné. Cestou jsme se zastavili ještě u Rambola vodopádů, které jsou unikátní tím, že přistup k nim vede přes restauraci :) Mně osobně nejvíc potěšily jahůdky, co tam babči prodávaly u silnice.
Nuwara Elya – takhle si představuji typické koloniální městečko. Je docela vysoko, takže jsme vytáhli i teplejší oblečení. Večer jsme vyrazili na procházku do místního parku, kde jsme narazili na dětské hřiště. Totálním unikátem bylo ruské kolo poháněné (podle mě) motorem ze sekačky na trávu. Aby se vůbec roztočilo, tak musel vždy jeden z obsluhy vylézt po žebříku nahoru a vlastní vahou přispět k rozpohybování :)
Horton’s plains – další z míst, kam se většina turistů na Srí Lance vypraví. Je to park s pohodovým 11km dlouhým trekem a vyhlídkou „konec světa“, ale ta mě zase tolik neuchvátila. Cestou mě nervoval „klikací“ zvuk, který jsme nedokázali určit, až nám kolemjdoucí poradili, že ho dělají žáby. Hodně překvapila nekompromisní konfiskace veškerých plastových tašek a obalů na začátku treku – v parku je to ale vidět, nikde žádné odpadky nejsou. Na závěr jsme se ještě zastavili v místním „muzeu“ parku, které je pozoruhodné bojkotem umělého světla a téměř absolutní absencí exponátů. Pouze v jedné místnosti jsme našli tři děsivě vypelichaná vycpaná zvířata a strašidelné cosi naložené v lihu :)
Ella – je milé a malé městečko, zjevně oblíbené hipíky a „esoteriky“ všeho druhu. Když už jsme nemohli jít na nejvyšší horu Srí Lanky (Adams Peak), tak tady jsme si to vynahradili výstupem na „Little Adams Peak“ – místní kopeček s výhledem na ten pravý :) Druhý den ráno jsme pěšky vyrazili na 9-arch bridge – pitoreskní železniční most. Vrcholem zážitku bylo mé selhání v navigaci, kdy jsem místo návratu do Ella po kolejích zavelel k cestě po prašné silnici. To jsem ale netušil, že ta je dlouhá dobrých 6km a my měli stihnout za hoďku vlak. Naštěstí nás zachránil kolemjedoucí tuk-tuk, do kterého se nás všech 6 s radostí nacpalo a užili si tak divokou jízdu v pravém asijském stylu. Minimálně děti byly nadšené :) Odpoledne jsme jeli vlakem ve vyhlídkovém vagonu do Haputale – panoramata cestou byla moc hezká.
Cesta do Yala – první zastávka v Dowa Rajamaha klášteru, který je zajímavý ´pouze tím, že je v něm ve skále vytesaný Buddha. Dále po cestě Rawana vodopády – vcelku žádný zázrak a nejvíc pozornosti tak lákala cedule s varováním, že tam zemřelo už 36 lidí (uklouzli a spadli dolů). Když jsme sjeli do rovin, čekal nás klášter Buduruwagala. Ten má pro změnu Buddhů ve skále vysekaných 7 a od průvodce jsem se dozvěděl, že v roce 2400 čekají 30tou reinkarnaci Buddhy, tak to už je za chvilku :) Pro Evu to byl zážitek tak zásadní, že tam doslova omdlela (asi lehký úžeh).
Yala – nejznámější park a safari na Srí Lance. Já ho původně chtěl přeskočit, protože spousta cestovatelů varovala před nájezdy jeepů s turisty – Praneeth nás ale přesvědčil ať na safari jdeme a dobře udělal. Zážitkem už je příjezd do parku – silnici blokovalo několik slonů, kteří nekompromisně vybírali výpalné ve formě malých melounků. V parku samotném jsme viděli spoustu zvířat (jeleni, pávi, opice, orli, atd.), včetně taháku největšího: levharta. Toho jsme zastihli u napajedla a pak se líně prošel pár metrů od našeho jeepu na cestě za odpočinkem do křoví. Paráda!
Gale a okolí – tohle byla naše poslední zastávka. Cestou do pevnosti Gale jsme si vyfotili ikonické „rybáře na kůlech“ (chtějí za fotku 500!), zastavili se u zavřeného majáku a pak strávili pár hodin procházením po pevnosti Gale. Je to takové mini-městečko postavené a opevněné Holanďany, se spoustou kostelů. Na válení u moře byly příliš velké vlny, tak jsme se ještě zajeli podívat do dolu na měsíční (a jiné kameny) a pak na želvičky do jednoho z chráněných center. Tady jsem se dozvěděl, že samiček se líhnou jenom 2%, takže ty si nechávají až do 3 let a pak je teprve vypouští. To želví kluky předhodí přírodě hned – spravedlnost? :)