Jednoho dne, ještě v roce 2016, se mi ozvala manželka Ondřeje, že prý by mu chtěla k narozeninám věnovat výlet na Truk a jestli bych nechtěl jet s ním. Nadšeně jsem souhlasil, netuše, co vše mne bude čekat. V krátkosti – Truk (Chuuk) během druhé světové války měli Japonci jako hlavní základnu v Pacifiku. V roce 1944 tam na ně Američané vletěli a během dvou dnů potopili přes 50 lodí. Vraky jsou díky tvaru laguny relativně chráněny před bouřkami a od doby války stále ještě poměrně dobře zachovalé. No a díky tomu a jejich koncentraci se stal Truk jedním z nejlepších míst na světě pro milovníky potápění na vracích.

K čemu jsem se to upsal jsem začal postupně zjišťovat od vánoc 2016. Ještě mezi svátky mi celý nadšený Ondřej volal a začal spřádat plány. O Truku už měl vše nastudováno a hned mě ujistil, že to musíme určitě dát na rebreathrech. Já jsem sice technicky byl certifikovaný na REVO, ale od kurzu v roce 2010 jsem se na něm nepotápěl a hlavně jsem ho ani nevlastnil. V následujících 18ti měsících jsem tak byl donucen (za vydatné pomoci a asistence Ondřeje) starší koupit a dvakrát odjet za Ondřejem do Izraele, abych nabral trochu praxe (potápěli jsme se v Eilatu).

S Ondřejem jsme se potkali nejdříve na Filipínách, kde jsme se 4 dny potápění z Puerto Galera s Paulem od Technical Divers. Hlavní důvod byl pro mne zvyknout si na REVO natolik, abych měl jistotu pak při potápění na vracích a ve větších hloubkách. To se z velké části povedlo, i když jsme (až na výlet na Verde Island) z potápění v PG nijak nadšení nebyli. Z Manily jsme odletěli na Guam, tam strávili den cestováním po ostrově a pak už konečně odletěli na Truk, kde jsme se v resortu Blue Lagoon setkali se zbytkem skupiny z Floridy.

Truk jako ostrov je opravdu chudý a je to vidět na každém kroku. Jediným zdroj obživy je rybolov a pak potápěči. Resort je opravdu hezký a dobře vybavený i pro technické potápěče. Z naší skupiny cca 15ti potápěčů nás bylo celkem 5 s rebreathery. Měli jsme tak samostatnou loď i program, vše přizpůsobené pro nás. Jedna z hlavních výhod rebreatheru oproti „standardnímu“ potápění je možnost zůstat déle ve větší hloubce. A na Truku je to opravdu znát – většina vraků je minimálně ve 30ti metrech, zajímavější pak v 50 a více. No a jestli dole můžeme zůstat 10 minut nebo 30 je již opravdu rozdíl.

Každý den jsme se potopili na dva různé vraky. Je to úplně zážitek proplouvat opravdovými vraky z války. Jsou plné munice, různých zásob a některé mají i specialitky jako náklaďáky či dokonce tanky. Většina z nich jsou velké lodi a zvládnout je prolézt celé za jeden potop nebylo možné – proplouvali jsme strojovnami, kuchyněmi, vznášeli se nad živými torpédy a minami, nakukovali do kabin náklaďáků a občas natrefili i na smutné připomenutí ve formě kostí, kolik japonských vojáků při náletu zemřelo.

Na Truku jsme měli strávili celkem 12 dní potápěním – upřímně, ke konci už to začalo být trošku jednotvárné, ale výbornou tečkou na závěr byl potop k ponorce. Protože v ní několik potápěčů dříve umřelo, tak se dovnitř nesmí, my ale stejně aspoň na kousek nakoukli a zažili na vlastní kůži, v jak moc stísněných prostorách žili – docela děsivé. Odjezd z Truku pak byl minimálně pro mě nad očekávání náročný – nakonec jsem si kvůli počasí a zrušeným letům na Truku pobyt o 4 dny nedobrovolně prodloužil. Oba s Ondřejem jsme si navíc z Truku odvezli ošklivě infikované rány na nohou, které jsme pak ještě týdny po návratu domů léčili antibiotiky.