Kawah Ijen - první z našich sopečných zastávek na Jávě. Kawah Ijen je proslulý hlavně díky sběračům síry, co každý den chodí nahoru a dolů kráterem s nákladem síry na ramenou. Dostat se k sopce není úplně jednoduché - v zásadě jsou dvě přístupové cesty, jedna ze západu a další z východu. My jsme zvolili východní cestu, protože byla časově méně náročná a měli jsme to akorát na cestě z trajektu z Bali. Hned po příjezdu do Banyuwangi jsme sehnali kontakt na průvodce a zařidili si odvoz na druhý den na 4 ráno. Vstávání bylo ještě vylepšené o to, že jsme zapomněli, že se mezi Bali a Jávou mění čas, takže místo ve čtyři jsme byli nachystaní už ve tři.. ach jo. Cesta autem byla kolem hodiny, po hodně rozbité cestě, takže jsme se už nedivili, že nás průvodce veze jeepem. Dovezl nás ke vstupu do národního parku (ke stejnému vstupu bychom se dostali i západní cestou, která není tak rozbitá) a dál už vyrazili pěšky. Po cca hodince výstupu jsme dorazili k okraji kráteru a rozhodli se slézt i dolů, kde sběrači těží síru u břehu velkého jezera. Cesta to je mírně řečeno neschůdná a když jsem si zkusil zvednout jeden z nákladů co tam ti chlapíci tahají, tak najednou práce v kanceláři není tak špatná alternativa. Prý dokážou nést i 70kg na jeden zátah. A to mají ve dvou proutěných košících na klacku přes rameno, na nohou gumáky a stoupají po vratkých kamenech nahoru kráterem v sirných výparech. Když se změnil směr větru a výpary se přesunuli k nám, rychle jsme prohlídku dna kráteru ukončili a utíkali zpět nahoru se nadýchat. Pak jsme ještě vyrazili na procházku po okraji a čekali až vítr rozfouká mraky, abychom viděli krásně do zelena zabarvené jezero na dně.
Gunung Bromo - Bromo je jedna z nejznámějších sopek na Jávě. Je posazená uprostřed obrovského kráteru (jojo, kráter v kráteru :) uprostřed písečné roviny. Raději se asi podívejte na fotky, slovy se to těžko popisuje. Většina turistů tam dorazí v rámci organizovaných tůr, ale my se rozhodli to zvládnout sami. Uprostřed Ramadánu. Přijeli jsme večer autobusem do Probolinga, odkud jsme chtěli chytit lokální bemo (malou dodávku) nahoru do vesnice Cemoro Lawang, ze které se chodí k Bromu. Idea hezká, ale v praxi se ukázal problém s ubytováním - obtelefonoval jsem všechny ubytování na které jsme měli kontakt v průvodci a všichni byli obsazení (chtít tam ubytování v týdnu po ramadánu je něco jako shánět pokoj ve Špindlu na Silvestra). Na autobusovém nádraží v Probolingu se nám hodně ochotně věnoval pan "Toto" a doporučil ať se ubytujeme tam v blízkém hotelu a nahoru jedeme až ráno, prvním bemem. Opravdu milý (a kupodivu i spolehlivý člověk), dokonce tak obětavý, že nás ráno přijel vyzvednout když první bemo místo v 7 chtělo vyrazit už v půl. Vytáhl nás doslova z postele a byl tak svědkem světového rekordu v balení - zvládli jsme to za 2 minuty, včetně vyčištění zubů :) Do bema jsme se doslova nasoukali a v zápětí zjistili, že na sedačce za námi jsou nasardikovaní další tři Češi! Ti na Jávu akorát přiletěli a vyráželi na 5denní trek po okolí.
Bromo je relativně malé - alespoň ve srovnání se sopkami, na které jsme zvyklí. Podle průvodce se mělo dát dojít k Bromu pěšky, ale vesnice byla plná domorodců, co se nás snažili přesvědčit, že potřebujeme jet jeepem, na motorce nebo ještě lépe na koni. Nenechali jsme se zviklat, vyrazili pěšo a na vrcholku Broma byli za 40 minut. Je ale pravda, že jsme byli snad jediní - ostatní se nechali svézt. Na okraj kráteru vedou schody (253) - po prvních pár mě předeběhli dva tak 15letí kluci a hrozně se mi smáli a dávali najevo, že chtějí bílému turistovi ukázat jak je pomalý. No, v půlce jsem je došel, když s jazykem na vestě zoufale koukali na schody dál. Další stovku schodů ještě byli schopní alespoň jít, když jsem je popoháněl. Posledních pár už ale prostě zkolabovali a nemohli se ani hnout - opravdu hodně mě pobavili a na stejném místě jsme je našli i ještě po půl hodině, když jsme šli zpátky dolů :) Také nám přišlo, že pro většinu návštěvníků jsme větší atrakcí než Bromo my - neustále se s námi chtěl někdo fotit, až jsme přemýšlěli, že za to začneme vybírat peníze (Vláďa by se chytil jako mladší bratr Jana Kollera - všichni tady totiž Českou republiku znají jen přes fotbal :). Jinak kráter je to hezký, i trošku kouří, ale v porovnání s Kawah Ijen nic moc. Zbytek odpoledne jsme strávili ještě procházením kolem a výšlapem na vyhlídku a pak vyrazili zpátky do Probolinga a dál autobusem přes noc do Yogyakarty.
Merapi - podle průvodce je Merapi jedna z nejaktivnější sopek na světě. Nejjednodušší se ukázalo vydat se tam v rámci organizované tůry. Řidič nás vyzvedl v hotelu v 10 večer a chvíli po půlnoci jsme dorazili do vesnice pod sopkou. Tam už na nás čekal průvodce a vyrazili jsme, abychom stihli východ slunce v půl šesté (proč jsou všichni v Asii tak posedlí východem slunce???). Trek to nebyl úplně jednoduchý a za světla čelovek jsme na vrchol dorazili chvíli po páté. Repetali jsme se tam zimou asi hodinu, vyfotili si povinný východ slunce a pak rádi vyrazili na cestu zpátky dolů - tentokrát už za světla. Kolem půl deváté jsme byli zpět, dali si snídani a řidič s námi vyrazil zpět do Yogyakarty. Teprve za denního provozu se ukázalo s jakým maniakem se vezeme. Oba s Kačkou už nějakou tu zkušennost s jízdou v podobných zemích máme a jen tak něco nás nerozhodí, ale tenhle člověk byl neskutečný. Jedna z našich teorií je, že normálně řídí motorku a neuvědomuje si, že teď sedí za volantem dodávky. Byl schopný se nacpat do sebemenší mezery, jet po dálnici v protisměru, troubit na policisty a u toho v poklidu kouřit...