Na Borneu jsem byl už celkem 4x a vždy to bylo úžasné. Pro Scuba Junkie dodnes udržuji jejich weby a mám tak jistá privilegia, což by bylo škoda čas od času nevyužít :) Po adrenalinové cestě do Manily jsme byli rádi, že cesta proběhla bez zaškobrtnutí. Večer po příjezdu jsme strávili noc v Semporně (neuvěřitelně se za 3 roky, co jsem tam nebyl, proměnila – k lepšímu) a druhý den hned ráno vyrazili lodí na Mabul, kde jsme měli zajištěné na týden ubytko a potápění, včetně jednoho dne na Sipadanu.

Potápění na Mabulu a v okolí je zhruba stejné, jak si ho pamatuju – i ve Scuba Junkie stále ještě zůstalo pár známých tváři z doby, kdy jsem pro ně pracoval a resort je stále příjemný. Viditelnost obecně nebyla nic moc, ale my stejně hledáme hlavně malé věci, tak to moc nevadilo. Nevím, jestli už jsem tak zhýčkaný nebo jestli opravdu života pod vodou i tady ubývá, ale obecně se mi zdálo potápění trošku chudší. Možná nám tu prostě jenom chyběl divemaster Rob, který byl v hledání malých a vzácných potvor nepřekonatelný :)

Hned třetí den po příjezdu jsme jeli na Sipadan – jedno z nejlepších míst na potápění na světě, známý množstvím žraloků, želv a obrovským hejnem malých barakud. Sipadan je národní park, kam pouští pouze 120 potápěčů za den (každý dive-shop má přidělené určité množství), takže se tam dostat bývá problematické. Scuba-Junkie díky blízkosti z Mabulu dokáži do jednoho dne nacpat 4 potopy (odjíždí se v 6 ráno), abychom si to opravdu užili – den je to dlouhý, ale zážitek maximální. Bohužel jsme neměli štěstí na nic „výjimečného“ (jako whaleshark, kladivoun, atd.), ale i tak to byla paráda – spousta různých žraloků a pro mne navíc bonus v podobě největšího tuňáka (cca 1.5m), kterého jsem v životě viděl.

Smůla nás ale bohužel pronásledovala i tady. Hned třetí den se s Pephánkem rozloučilo i tělo foťáku, co jsme původně mysleli, že vykoupání přežilo. To znamenalo, že máme z Bornea minimum fotek, ale na druhou stranu měl Pephánek šanci si konečně také užít potápění bez rozptylování s kamerou. Já jsem zase projevil další příznak pokročilého věku – nějak jsem si v hlavě posunul den našeho odjezdu a se všemi se v pátek ráno začal loučit, že odpoledne odjíždíme. Pak se ke mně přitočila Chris (manažerka) a upřímně se podivila, protože nás měla napsané ten den ještě na potápění. No, nakonec pořád je lepší být překvapený dnem potápění navíc než naopak, že? Ale Pephánek si ze mě kvůli tomu bude dělat legraci asi už pořád :)