O tom, že Hanička a Tomáš pořádají v lednu létací výlety do Keni jsem slyšel už před rokem – a samozřejmě jsem si to letos nemohl nechat ujít. Do Afriky jsem se chtěl podívat už hodně dlouhou dobu a spojení s poletováním znělo naprosto ideálně. Tomáš letos nabídl 10ti denní zájezd do Kerio Valley, což je dlouhé údolí cca 300km severo-východně od Nairobi. Údolí se táhne od severu k jihu a náš hotel se nacházel na západní straně cca 40km od jižního konce údolí.

Doprava nebyla složitá – letěli jsme s Emirates přes Dubai do Nairobi a tam jsme ještě přeletěli místní linkou do Itenu. Z Itenu už to pak bylo cca hodinu cesty autem. Hotel je velice nadstandardní (také podle toho stojí – cca 60 EUR na osobu a noc) a má vlastní startovačku hned u brány. Výhodou létání v Kerio je to, že tam fouká už brzy od rána, takže se standardně dá odletět už kolem osmé ráno. Typický den pak vypadá tak, že v osm hodin se odstartuje a letí se cca 40km na jižní konec. Cestou není třeba v podstatě nikde točit, člověk se jen veze na hraně (i když občas je to pěkný boj s protivětrem). První otočka tak nastane na jižním konci a hurá zpátky – to už je trošku lépe po větru, takže návrat zpět bývá rychlejší. Pokud to člověk valil na speedu, tak se těchhle 80km dá uletět do 3 hodin (takže za dopoledne).

Silnější nátury pak pokračují podle hrany od hotelu dále na sever. Tam už to ale taková pohoda není – musí se hodně často proti sílícímu větru, do toho se začne ozývat termika, takže to pěkně pohupuje a nejsou výjjimkou situace, kdy jediná šance na prosazení je stát ve speedu, jinak by padák odcouval za hranu do rotoru. Takhle se dá letět dalších cca 20km a pak už je nutné začít dotáčet základny mraků a letět více „standardním“ způsobem, protože se údolí zploští a přeskakuje se jako v alpách z žebírka na žebírko.

Startování bývá i po ránu výzva – tradičně tu fučí minimálně 5 či více, takže je běžné vidět piloty vláčené po startu, padáky pověšené na živých plotech kolem a podobně. Mě tu Tomáš naučil startovat na „kobru“ – t.j. padák pěkně postupně nafouknout ze strany – ideální pro starty v silném větru. Pro přistání je k dispozici pole cca 200m níže pod hranou. Z něj se člověk vrací buď na motorce (místní si z toho udělali výhosný business) a nebo silní jedinci se mohou vyškrábat prudkou pěšinkou do kopce za cca 20 minut. Pro každý případ je ale dobré mít připravený pytlík bombónů – je úplně jedno kde člověk přistane a je do pár minut obklopený přihlížející masou dětí a dospělých. Ti rádi na vše sahají (ale nekradou) a vše zkoušejí (včetně oblečení a helmy :). Tak se člověk musí obrnit a balit mezi lesem nohou a zkoušet je odstrkovat aby měl aspoň trochu prostoru. Po zabalení samozřejmě dojde na „hladové oči“ a prosby o příspěvek. Tady přijde na řadu pytlík bombónů – doporučený postup je hodit batoh na záda a pytlík dát jednom z přihlížejících. Ostatní se na něj sesypou a člověk má čas nerušeně zmizet :)

Ne vždy se ale podaří doletět zpět k hotelu, takže pak přijde na řadu návrat po vlastní ose. Údolím vede jedna asfaltová cesta, na které je možné počkat na projíždějící „matatu“ (dodávku), která vás za pár drobných doveze až do Itenu. Problém je, že člověk často přistane docela daleko od téhle cesty (často i desítky kilometrů) a pak záleží. Já třeba jednou přistál doslova uprostřed kopců bez silnice a jakékoliv známky civilizace. I přesto se u mě bůh ví odkud do 2 minut zjevili dva domorodci, do 5ti minut už jich tam bylo dvacet. Jeden se hned nabídl, že mě odvede 7km k cestě, samozřejmě za bašiš. Podruhé se mi povedlo přistát kousek od prašné cesty a hned byl u mě klučina na motorce a nabídl odvoz. Ti motorkáři jsou vůbec kapitola sama pro sebe – jak člověk vyhnívá, tak už se pod ním začínají sjiždět a jsou jako hyeny na lovu :) Občas v zápalu boje (kdo je u pilota první má právo ho odvézt) to přeženou a nejednou se stalo, že přejeli šňůry nebo dokonce spadli a zamotali se do padáku...

Obecně je létání v Kerio dobré – občas fouká až moc, takže ne úplně všechny dny jsou letové, ale většina ano. Dobrodružnější a zkušenější piloti zvládají přelety přes 200km a to i napříč údolím. Na let je dobré se vybavit – pití a hlavně docela teplé oblečení a rukavice. Odpoledne jsou relativně běžné dostupy i do 4000m, takže tam už to pak zastudí :)