Naší poslední zastávkou na cestě po Kolumbii byla nejjižnější amazonská část, kde se setkávají hranice Kolumbie, Peru a Brazílie - město Leticie. Hned po přistání nás každého zkásli o 19000 COP (200 kč) a z malinkatého letiště jsme se dopravili do La Jangada hostelu, kde jsem nám zamluvil ubytování. Počasí bylo mírně řečeno špatné - pršelo a nevypadalo to na brzské zlepšení. Přestože už bylo hodně po šesté, povedlo se nám si v hotelu dohodnout na další den výlet lodí po amazonce.

Ráno jsme se probudili do stejně mizerného počasí. Pršelo a navíc byla docela i zima. V hostelu si nás vyzvedla paní a odvezla do přístavu, kde nám ukázala přes bahno k cca 100m vzdálené řece a prý že tam na nás čeká loď. Já byl v žabkách a Verča v sandálech, tak jsme se prostě probrodili k molu. Tam se nás postupně sešlo 7 (my jediní byli cizinci) a za chvíli už lodička svištěla k první zastávce - Victoria Amazonica. Uvítal nás chlapík co tam má pro turisty připravené dva papouchy, se kterými se všichni postupně fotí. Pak se vytasil ještě s malým lenochodem. Mezitím nám průvodce (samozřejmě pouze ve španělštině) povídal nějakou legendu o velkých leknínech co tam rostou (listy mají až 2m).

Následující zastávka byl ostrov Mikos. Já jsem tušil, že tam má být něco s opičkami, ale realita nás i tak dostala. Odvedli nás kousek do pralesa a tam na nás najednou začaly ze všech stran skákat tak 20cm velké opičky. A spousta (prý jich v téhle skupině je přes 80). Chlapík navíc po chvilce vytáhl banán a to už bylo jako útok piraň. Já na tom byl ještě v pohodě, ale Verča s dlouhýma vlasama docela trpěla :)

Další přesun a zastávka v domorodé vesnici Macedonia. Tady jsem si přišel už úplně jako turista. Posadili nás na špalíčky a následně naběhlo pár babiček a za bušení do bubínku a ječení čehosi zmateně pobíhaly kolem. Aby to vylepšily, tak po chvilce popadly za ruce i nás a ve dvojicích nás donutily se ke křepčení přidat - prostě něco co ještě žádný běloch neviděl :) Samozřejmě na konci obešly s kyblíčkem na bakšiš a pak jsme absolvovali kolečko po jejich tradičních výrobcích k zakoupení. Jenom pro pořádek uvádím, že ve vesnici žije prý kolem 800 lidí z různých kmenů, mají elektriku i veřejné osvětlení a mobily nízko u pasu...

Nejvzdálenějším místem (cca 80km od Leticie) byl přístav Narino, kde nás čekal (vcelku jedlý) oběd. Jinak nic moc zajímavého - jen, že si tu postavili rozhlednu. Na cestě zpět jsme měli mít možnost vídet delfíny. Já byl tedy hodně skeptický a to se prohloubilo když kapitán zastavil uprostřed řeky a začal hvízdat. Po chvíli prohlásil, že jsou asi níž po řece a vyrazil dál. Následovalo další zastavení a zase hvízdání - přemýšlel jsem, že bych se mu nabídl, že také zahvízdám, ale to by asi ostatní vyskákali z lodi :) Tak po 5ti minutách nejbystřejší z posádky (=já :) delfína opravdu zahlédl. Par jich připlavalo i docela blízko a řádili kolem nás. Jinak jsme je pak ještě párkrát zahlédli i po cestě zpět, takže asi tady budou opravdu běžní.

Poslední na programu byla zastávka v cizině - t.j. na druhém břehu řeky, v další domorodé vesnici, tentokrát peruánské. Tady jsme byli ušetřeni křepčení, zato nás uvítal zasmušilý zástup žen, které beze slova držely různá zvířata. Tukana, papouška, krokodýla, pár lenochodů, želvy, atd... Opět určeno k focení s turisty za bakšiš. Já tohle tedy hodně neschvaluji, ale co má člověk dělat :( Do Leticie jsme se vrátili skoro až za tmy (výlet byl na celý den). Celkově to rozhodně stálo za to, jen to zneužívání zvířat mi docela vadilo.