Naší první zastávkou v Kolumbii bylo město San Gil. Hlavním lákadlem byla možnost raftování. Přesun autobusem z Bogoty byl relativně v pohodě, jen se místo plánovaných 6ti hodin (navzdory divoké jízdě řidiče) protáhl na 9, což už bylo mírně únavné. Panoramata cestou za to ale stála; po prvních 2 hodinách protrpěných v zácpách v Bogotě jsme vjeli do kopcovité oblasti, která se směrem k San Gil měnila až v hory. Ubytování v San Gil jsme neměli zajištěné, ale předběžně jsem vybral La Posada Familiar. Tam nás přivítala velice příjemná Esperanza a i pokoj byl více než luxusní, takže jsme s radostí zůstali. Celé 4 dny se o nás starala jako o vlastní, pomáhala nám se zajišťováním dopravy a celkově byla péče příkladná. Možná to bylo také trochu tím, že jsme byli jediní hosté :)

Ráno jsme vyrazili do národního parku Chicamocha. Autobus nám pomohla najít Esperanza - ten s námi ale dojel jen do vesnice na půli cesty a na mojí otázku co dál mě ujistil, že "no problema". Na rozcestí zastavil, odchytil projíždějící taxi a přesunul nás do něj. Asi se mu dál už prostě nechtělo :) Park nás mírně překvapil - trochu bych ho přirovnal k výletu na Boholu. Vstupné je docela vysoké (380 Kc na osobu) a zahrnuje i výlet "teleferikem" (kabinkou jako ji známe od nás z hor). No, v rámci "parku" jsou různé adrenalinové atrakce (tedy kolumbijská představa o adrenalinu), jako třeba 300m zip line podél kopce, houpačka nad svahem a nebo zorbing ve 20m dlouhém betonovém korytu. Ty jsou navíc placené zvlášť. Takže jsme se nakonec jenom prošli, vyjeli si gondolou na druhý kopec a mírně zklamaní odjeli zpět do San Gil. Jenom hory kolem byly opravdu impozantní - hodně se tu paragliduje (my ve vzduchu bohužel nikoho neviděli) a už od pohledu to musí být paráda. Příště sem přijedu s výbavou a to bude jiný zážitek :)

Další den bylo na programu raftování. Po zkušenostech z asijskou (a stejně tak jihoamerickou) představou o tom, co je "extreme", jsem Verču přemluvil na řeku Suarez. O té sice tvrdili, že je šíleně náročná a vyžaduje zkušennosti a jsou tam rápidos 5+, ale známe to... Po hodině cesty jsme prošli klasickým krátkým školením a hupky do člunu - já se už klasicky drze nacpal na levého háčka :) Verča bláhově zvolila opačné místo, co nejvíce vzadu, aby byla v bezpečí. No, nakonec byla jediná koho voda smetla z lodi, ale záchrana byla rychlá a dokonce ani neztratila pádlo :) Jinak to docela stálo za to - peřeje asi opravdu byly i kolem úrovně 5 a ty dvě hoďky příjemně utekly. Na konci nás čekalo moc dobré občerstvení (čestvé mango), takže celkově zážitek parádní.

No a konečně třetí den jsme vyrazili do vesničky Barichara. Měla by to být jedna z nejlépe zachovalých vesnic v Kolumbii a i snad chráněná vládou jako národní památka. Podle toho opravdu i vypadá - velice pěkně opravená tak, aby se zachoval původní ráz. Verča si užívala hlavně nakukování do vnitrobloků baráčků :) Z Barichary vede dále "Camino Real", což je cca 9km dlouhá více či méně dlážděná cesta do vesnice Guane. Vzhledem k tomu, že je převážně z kopce, tak je to velice příjemná procházka tak na dvě hodiny. Zpátky nás pak nabral místní autobus a odvezl až do San Gil.

San Gil město jako takové není nic úžasného. My jsme se pohybovali ve staré části, která oplývá zejména úžasným množstvím cukráren všeho druhu a drogérií. Zato najít restauraci se ukázalo jako veliký problém. V jedné (doporučené naší domácí) vařili každý den to samé a druhá zase nestála za nic. Hlavně pro chudáka vegetariána je výběr opravdu tristní. Zato v katedrále nás překvapili - zašli jsme tam v rámci večerní procházky a zrovna probíhala mše, během které osazenstvo zpívalo Hey Jude od Beatles a kněz k tomu nadšeně tleskal do rytmu :)