Sám nevím přesně proč, ale z Vietnamu jsem neměl nikdy dobrý pocit a ani jsem původně neplánoval, že se v něm kdy ocitnu. Po přistání v Hanoi nás měl na letišti čekat někdo z cestovky, přes kterou jsme si zařizovali "visa on arrival" (víza po přistání) - do Vietnamu totiž potřebujeme víza a jejich vydání trvá cca týden. Samozřejmě na nás nikdo nečekal, ale naštěstí aspoň vytisknutý email s potvrzením zabral a viza nám vydali - jenom jsme je museli znovu zaplatit ($25/os). Pro pořádek dodám, že se mi z cestovky pak druhý den sami ozvali, že prý na nás jejich zástupce na letišti v SAIGONU tři hodiny čekal... Peníze za víza nám pak dokonce v Saigonu i vrátili - takže ve finále všechno dobré :)
Z letiště jsme se přesunuli shuttle autobusem, který nás vykopnul uprostřed Hanoie a anglicky nemluvící řidič na naše otázky "kde je jezero" (základní orientační bod) divoce ukazoval různými směry. Nakonec jsme s troškou štěstí zjistili, že stojíme před operou a po zorientování vyrazili hledat ubytování. Zhýčkaní z předchozích cest jsme ani nepředpokládali, že by hledání hotelu mohl být problém. Když nás ale vyhodili z pátého místa s tím, že je plno, začínali jsme nejistět. Na webu a v průvodci psali hororové příběhy s tím, jak na hotelech rádi okrádají, navyšují ceny, atd... Nakonec jsme uspěli v posledním (a nejvzdálenějším) místě, které jsem měl na seznamu. Ubytování byl na naše poměry nevídaný luxus - pokoj s televizí, teplou sprchou... opravdový hotel!
V Hanoi jako takovém zase není tolik co k vidění. Prošli jsme se po "starém městě", obešli jezero a tím v podstatě naše sightseeing skončilo. Jít se podívat na strýčka Ho-chi-mina jsme nemohli (a upřímně ani nechtěli), páč v pondělí ho nevystavujou a navíc je myslím někdě v Moskvě na rekonstrukci :) Obdivovali jsme tak aspoň hektický provoz na ulicích (i když zase nic tak extrémního nám to nepřišlo) a zařizovali si výlety do okolí. Jeden večer jsme vyrazili do divadla na vodní loutky, což byl asi tak ten nejhečí zážitek.
Stará čtvrť, kde jsme bydleli, je tvořena spletí uliček pojmenovaných podle toho, co se tam prodává. Nám názvy ulic ve vietnamštině nic neříkaly, naopak, přišly nám všechny stejné a tím pádem matoucí a tak jsme se orientovali podle toho, co se v dané ulici prodává. Takže například naše cesta z hotelu k jezeru byla po ulici železářské, prodejců hraček, koření, hygienických potřeb, hedvábí a podobně. Přes den tenhle systém celkem fungoval (i tak se nám podařilo zamotat se pár metrů od hotelu tak, že jsme se raději vrátili k hotelu a začali znovu), Skutečný problém nastal v noci, kdy obchůdky zavřely, zatáhly rolety a ulice železářská tak najednou zmizela a naše orientační schopnosti s ní :) 
Ještě jedna věc nás tu zaujala. Úzké domy. Jejich šířka je tak 3 metry, tak akorát na postel :) Co nedohnali na šířce, kompenzovali na výšce, takže je tu plno uzoučkých vysokých domů. Pravděpodobným důvodem téhle architektonické zvláštnosti je daň z "oken do ulice". No a aby jste měli obrázek o Hanoji kompletní, tak si představte, že po ulici mezi těmi všemi miliony motorek, pobíhají babči v typických vietnamských slamácích nabízející ovoce v košíkách zavešených na tyči, kterou nesou na ramenou (vypadá to jako váhy). do toho se motají ztracení turisti. Mezi nimi se proplétají pouliční prodejci knížek. A do toho všeho se fotí asi miliarda svatebčanů u jezera, když vedle nich babči v pyžámkách cvičí taiči.....