Už jsem zmiňoval, že téměř neustále vstáváme brzy? Výlet na Acatenango nebyl výjjimkou. Ve 3:30 (ráno!) nás před hostelem nabral minivan a hodinu s námi drncal neuvěřitelně rozbitou silnicí do vesnice pod sopkou. Tam si nás přebral guide, který nás měl doprovázet nahoru. Nejdřív jsem nechtěl věřit, že je to opravdu náš guide - dědouškovi jsem tipoval minimálně 70 (později jsme se od něj dozvěděli, že je mu ve skutečnosti 80), ale než jsem se rozkoukal, tak děda křepkým krokem vyrazil a my měli co dělat ho dohnat. Martička měla ještě dost duchapřítomnosti popadnout kus bambusu jako berličku, co tam asi nechal předchozí turista.
Náš výstup začal chvilku před 5 ráno. Ve světle čelovek jsme vyrazili z vesnice vzhůru mezi kukuřičnými políčky cestičkou, co se víc podobala korytu potoka. Byla docela zima a celkově nevlídno, ale aspoň (ještě) nepršelo. Mezi políčky jsme stoupali dobrou hodinu, než jsme dorazili ke hranici (pra)lesa. Změna okolí byla kouzelná a i cesta vzhůru byla příjemnější. Po další hodině a půj jsme dorazili do "tábora" - t.j. místa, na kterém se kempuje při dvoudenní variantě. Upřímně, kempovat bych tam nechtěl (viz. foto). Po chvíli odpočinku jsme pokračovali ve výstupu.
Další hodina a opět následovala změna prostředí. Prales se najednou změnil v osamělé pahýly stromů, které byly o to působivější, že jsme stále stoupali v mlze a částěčně už i dešti. Když jsme konečně dorazili na okraj lávového pole, říkal jsem si, že už tam přeci sakra musíme být! Jaký to omyl - následovala ještě dobrá hodinka plahočení vzhůru po lávovém písku a kamenech, než jsme konečně dorazili k okraji kráteru. Odměnou za těch víc jak 5 hodin námahy nám byl ... krásný výhled na mlhu kolem. Ani Fuego (aktivní sopku, kvůli které před 2ma měsíci evakuovali 30 tisíc lidí z okolí), které je hned vedle, jsme neviděli.
Dalších 5 minut stoupání po hraně kráteru a z mlhu se vynořil kříž, který značí vrchol Acatenango (4180m). Obešli jsme celý kráter a zkusili i 30 minut počkat, jestli se mraky náhodou aspoň na chvilku nerozptýlí, ale nic. V houstnoucím dešti jsme se po 11té vydali na cestu zpět. Zkratkou, která byla (jak se sluší) horší, zato delší. Chvílemi jsme klouzali po písku, chvílemi se prodírali skrz roští, do toho střídavě mrholilo nebo doslova lilo... No, byli jsme opravdu rádi, když jsme konečně kolem druhé dorazili zpátky do vesnice.
Jediný, kdo vypadal naprosto v pohodě, byl náš průvodce. Prý už tuhle trasu prošel minimálně 5000x a bežně ji chodí 2x denně když je více turistů. Já se obávám, že v jeho věku už budu schopný si dojít tak maximálně na záchod v přízemí... :) Trek to byl hezký - mít lepší počasí, určitě bych z toho byl nadšený, takhle jsem byl jen rád, že jsme to přežili. Jako jednodenní trek je to rozhodně zvládnutelné (i když náročné).