Některé věci se nemění ani po čtyřicítce a doufám, že naše pravidelné výlety s Pepínem za potápěním nám vydrží až do smrti :) Loni jsme byli v Indonésii, tak letošek jsme se rozhodli zkombinovat návrat na Filipíny s výletem na Borneo. Výzvou pro mne bylo naplánovat 14 dní na Filipínách tak, abychom co nejméně času trávili přejížděním a hlavně nemuseli kvůli přeletům omezovat potápění (nesmí se pod vodu minimálně 18h před odletem). Nakonec jsme vybrali 3 destinace blízko sebe, kde je možný přesun autobusy a lodí. První zastávka tak vyšla na Moalboal.

Moalboal je menší vesnička na jihozápadní straně ostrova Cebu. Přiletěli jsme do Cebu z Manily, pak nás čekala snad hodina v taxíku z letiště na south bus terminal, kde jsme nasedli na Ceres autobus směr Moalboal. Nebyl to „turistický“ autobus, takže jsme se dva mačkali na asijské trojsedačce a rozhodně neměli pocit pohodlí – po víc jak 3 hodinách cesty jsme rozlámaní přesedlali na tricycle, který nás konečně dovezl do cíle.  Ubytko jsem nám zajistil v Savedra, v pokojíčku doslova nad mořem :)

Další 3 dny jsme strávili potápěním v Moalboalu a okolí. Místní nejoblíbenější destinací je ostrov Pescador – mini-ostrůvek cca 2km od pláže. Nám zase tak úžasný nepřipadal (byli jsme tam 2x) a víc jsme si užívali noční potápění přímo z pláže. Moalboal je jedno z míst, kde je kousek mělčina a hned za ní (cca 50m) je najednou pod vodou sráz do hloubky (30m a víc). Z toho důvodu je většina potopů „wall dives“. Pepánkovi se hned na prvním povedlo upustit pointer (cca 20cm dlouhá ocelová tyčka) a jen bezmocně sledoval, jak mizí do hloubky mimo dosah. No stane se, v diveshopu měli nový :)

Po těch letech potápění v jiho-východní Asii už nás nemá moc co překvapit. I tak o Moalboalu můžu říct, že rozhodně stojí za to. Sice jsme nenašli nic „nového“ (tj. něco, co jsme ještě nikdy neviděli), ale jinak zástup různých potvůrek byl úctyhodný. Nakonec se mi (jako vždy :) o největší zážitek postaral Pepánek. Na jednom z prvních potopů se na začátku ještě v malé hloubce položil na písek a upravoval si nastavení na foťáku. Zezadu k němu připlaval mořský had (jedno z nejjedovatějších stvoření na světě), protáhl se mu mezi nohama a pod břichem, aby se mu v zápětí objevil mezi rukama. Fyzikální zákony (zatím) nepovolují teleportaci, ale v momentě kdy si Pepánek hada všiml, tak se téměř přesunul do paralelní dimenze :) Tvrdí, že trenýrky zůstaly nedotčeny, ale já se jako divák celé scénky málem utopil smíchy :)

Jo, ještě poznámka na závěr. Tímto výletem jsem oficiálně ukončil svoji kariéru baťůžkáře (back-packera). Můj věrný a letitý deuter jsem nahradil novou taškou speciálně pro věci na potápění, která má jednu důležitou vlastnost: kolečka :) Akorát se nějak nemohu rozhodnout, jestli mi to má být líto nebo se radovat – zatím to vypadá na kombinaci obou emocí. Ale není všem dnům konec a snad se ještě někam s mým modrým deuterem podíváme! Také je to poprvé, co jsem se rozhodl nechat doma svůj foťák a spoléhat na umění Pepánka, takže děkuji za fotky jemu!