Třetí a poslední naší zastávkou bylo Dumaguete – tentokrát byla cesta lehká, jen návrat lodí zpátky a ubytko jsme měli v Harolds, kousek od přístavu. Já už v Dumaguete 2x byl a moc jsem se těšil, že Pephánkovi ukážu svoji oblíbenou pláž s černým pískem v Dauinu, kde je spousta macro-života. Trošku to kazil fakt, že jsme byli bez foťáku, ale co se dalo dělat. Další pihou na kráse byl fakt, že zrovna probíhal činský nový rok a všude tak byly mraky čínských turistů.
Potápění jsme si dohodli s Harolds (mají hned vedle hostelu svůj docela velký diveshop). První den jsme chtěli jet na Dauin beach a další potom na ostrov Apo (tam jsou nádherné korály). První den na Dauinu to bylo ještě relativně v pohodě – sice jsme přijeli a oni na místě zahlásili, že sorry, ale mají moc lidí a není pro nás divemaster. To pro nás ale naštěstí nebyl problém – já to tam už dobře znám :) Navíc si mě jeden z místních divemasterů pamatoval z posledně a tak mi jenom stručně připomněl co kde je.
Druhý den výlet na Apo už byl horší – ráno byl v diveshopu neskutečný bordel (snad 50 lidí se snažilo najednou platit, brát si věci, zjišťovat které auto kam jede…). Když jsme konečně přijeli do Dauinu a nasedli na loď, tak ta se sice vydala na cestu, ale po 10ti minutách kapitán zahlásil, že je moc těžká a že se výlet ruší. No, rušení spočívalo v tom, že nás s cca 10ti dalšími lidmi z lodi vyhodili zpátky na pláž, vyložili 30 tanků a se zbytkem turistů hurá na Apo… Tak jsme si pro jistotu znovu zopakovali potápění na mé oblíbené pláži – a stejně to bylo zase úžasné! Večer jsme se pak ještě dozvěděli, že lodi odpoledne cestou zpátky z Apo umřel motor a přes hodinu ho uprostřed moře opravovali, tak jsme to možná nakonec i docela vyhráli :)
Nebyl by to výlet do Asie, aby se něco nepokazilo s létáním. Já myslel, že už jsme si vybrali svoji porci smůly utopením Pephánkova foťáku – chyba! Plán byl následující – v 11h odletět z Dumaguete, v poledne být v Manile a tam v pohodě do večera vyzvednout v jednom z nákupních center objednaný nový objektiv. Už když jsem bookoval letenku, tak jsem schválně vybral sice dražší, ale „jistější“ aerolinky (Philippines Air) a navíc ověřil, že pro případ nejvyšší nouze mají ještě další let odpoledne. Vše vypadalo ok, nastoupili jsme do letadla a pak nic – po cca půl hodině posádka zahlásila sorry letadlo je rozbitý, let se ruší. Paráda!
Následovala typická scéna, kterou už jsem v podobných situacích zažil mnohokrát – celé letadlo (150 lidí) se nahrne k odbavovacímu okénku s jedním člověkem obsluhy, nic ne nehýbe a informace je nemožné dostat. Na odpolední spoj jsme se neměli šanci dostat (byl totálně plný – čínský nový rok!) a tak jsem tentokrát zvolil jinou taktiku – popadl jsem nejbližšího podavače kufrů a donutil ho najít naše tašky a hned nám je dát. Plán byl zkusit se rychle přepravit zpátky do Cebu a chytit letadlo tam (z Cebu to létá do Manily snad každou hodinu). Rychle jsme pelášili na tricykle a akorát chytili loď na Cebu. V Lilo-an jsme měli neuvěřitelné štěstí v tom, že tam zrovna postával dědoušek s taxíkem a hledal někoho, koho by mohl odvézt do Cebu. Nám nabídl cestu až na letiště (150km – 4.5h cesty!) za neuvěřitelných 1200 php (cca 700 Kč).
Chudák děda jel jak o život – ani na oběd se nezastavil a jen si, doslova za jízdy, koupil na křižovatce smažené prasečí kůžičky (uf, ten smrad). Na letiště v Cebu jsme dorazili krátce po 5 odpoledne a pod velkým vyhrožováním nás Philippines Air zvládli na poslední chvíli nacpat do letadla v 17:55. Letadlo odletělo a my to v Manile stihli do obchodu pro objektiv přímo z letiště 10 minut před zavíračkou (v 9 večer). Myslím, že jsme ten den asi stanovili nový rekord v cestě mezi Dumaguete a Cebu po zemi a moři :)