Třetí a poslední naší zastávkou bylo Dumaguete – tentokrát byla cesta lehká, jen návrat lodí zpátky a ubytko jsme měli v Harolds, kousek od přístavu. Já už v Dumaguete 2x byl a moc jsem se těšil, že Pephánkovi ukážu svoji oblíbenou pláž s černým pískem v Dauinu, kde je spousta macro-života. Trošku to kazil fakt, že jsme byli bez foťáku, ale co se dalo dělat. Další pihou na kráse byl fakt, že zrovna probíhal činský nový rok a všude tak byly mraky čínských turistů.

Potápění jsme si dohodli s Harolds (mají hned vedle hostelu svůj docela velký diveshop). První den jsme chtěli jet na Dauin beach a další potom na ostrov Apo (tam jsou nádherné korály). První den na Dauinu to bylo ještě relativně v pohodě – sice jsme přijeli a oni na místě zahlásili, že sorry, ale mají moc lidí a není pro nás divemaster. To pro nás ale naštěstí nebyl problém – já to tam už dobře znám :) Navíc si mě jeden z místních divemasterů pamatoval z posledně a tak mi jenom stručně připomněl co kde je. 

Druhý den výlet na Apo už byl horší – ráno byl v diveshopu neskutečný bordel (snad 50 lidí se snažilo najednou platit, brát si věci, zjišťovat které auto kam jede…). Když jsme konečně přijeli do Dauinu a nasedli na loď, tak ta se sice vydala na cestu, ale po 10ti minutách kapitán zahlásil, že je moc těžká a že se výlet ruší. No, rušení spočívalo v tom, že nás s cca 10ti dalšími lidmi z lodi vyhodili zpátky na pláž, vyložili 30 tanků a se zbytkem turistů hurá na Apo… Tak jsme si pro jistotu znovu zopakovali potápění na mé oblíbené pláži – a stejně to bylo zase úžasné! Večer jsme se pak ještě dozvěděli, že lodi odpoledne cestou zpátky z Apo umřel motor a přes hodinu ho uprostřed moře opravovali, tak jsme to možná nakonec i docela vyhráli :) 

Nebyl by to výlet do Asie, aby se něco nepokazilo s létáním. Já myslel, že už jsme si vybrali svoji porci smůly utopením Pephánkova foťáku – chyba! Plán byl následující – v 11h odletět z Dumaguete, v poledne být v Manile a tam v pohodě do večera vyzvednout v jednom z nákupních center objednaný nový objektiv. Už když jsem bookoval letenku, tak jsem schválně vybral sice dražší, ale „jistější“ aerolinky (Philippines Air) a navíc ověřil, že pro případ nejvyšší nouze mají ještě další let odpoledne. Vše vypadalo ok, nastoupili jsme do letadla a pak nic – po cca půl hodině posádka zahlásila sorry letadlo je rozbitý, let se ruší. Paráda!

Následovala typická scéna, kterou už jsem v podobných situacích zažil mnohokrát – celé letadlo (150 lidí) se nahrne k odbavovacímu okénku s jedním člověkem obsluhy, nic ne nehýbe a informace je nemožné dostat. Na odpolední spoj jsme se neměli šanci dostat (byl totálně plný – čínský nový rok!) a tak jsem tentokrát zvolil jinou taktiku – popadl jsem nejbližšího podavače kufrů a donutil ho najít naše tašky a hned nám je dát. Plán byl zkusit se rychle přepravit zpátky do Cebu a chytit letadlo tam (z Cebu to létá do Manily snad každou hodinu). Rychle jsme pelášili na tricykle a akorát chytili loď na Cebu. V Lilo-an jsme měli neuvěřitelné štěstí v tom, že tam zrovna postával dědoušek s taxíkem a hledal někoho, koho by mohl odvézt do Cebu. Nám nabídl cestu až na letiště (150km – 4.5h cesty!) za neuvěřitelných 1200 php (cca 700 Kč).

Chudák děda jel jak o život – ani na oběd se nezastavil a jen si, doslova za jízdy, koupil na křižovatce smažené prasečí kůžičky (uf, ten smrad). Na letiště v Cebu jsme dorazili krátce po 5 odpoledne a pod velkým vyhrožováním nás Philippines Air zvládli na poslední chvíli nacpat do letadla v 17:55. Letadlo odletělo a my to v Manile stihli do obchodu pro objektiv přímo z letiště 10 minut před zavíračkou (v 9 večer). Myslím, že jsme ten den asi stanovili nový rekord v cestě mezi Dumaguete a Cebu po zemi a moři :)

Další zastávkou na našich 2 týdnech na Filipínách byl ostrov Siquijor. Přesun z Moalboalu se obešel bez létání – autobusem jsme přejeli (cca 3h) na jih ostrova Cebu do Lilo-An, tam nasedli na loď (cca 30 minut) do Sibulanu, na druhé straně přeskočili na tricykle, který nás odvezl do přístavu v Dumaguete (20 minut), počkali si na další loď na Siquijor (cca 1h) a tam už posledním tricyklem (cca 45minut) až do Kiwi beach resort – celkem nám přesun zabral větší část dne. V kiwi nás ubytovali v mini-kamrlíku za garáží (byl čínský nový rok, takže ubytka byla hodně zabraná) – já skončil na matraci na podlaze v komáry zamořené kuchyňce (bez moskytiéry na noc, uf).

Na Siquijoru jsme měli naplánované jen 3 dny a ukázalo se to jako tak akorát. Potápění tam bylo docela hezké (trošku horší viditelnost) – hlavně noční jsme si opravdu užili. Divemaster dvakrát objevil snad 1cm velkou frog-fish (až jsem ho začal podezřívat, že je vytahuje z kapsy :) a našli jsme 2 nudibranche, které jsem ještě nikdy neviděl. Jinak pohodový pobyt se nám zkazil hned druhý den – Pepánkovi se bohužel podařilo „utopit“ foťák. Navíc mu nezafungoval ani systém na detekci vlhkosti v housingu, takže si toho všiml, až když v něm byly tak 2cm vody. Hned jsme ho vzali na loď, omyli sladkou vodou a nechali sušit, ale mnoho šancí jsem tomu nedával – elektronika pobyt ve slané vodě prostě nemá ráda.

Odpoledne po vysušení jsme ho zkusili zapnout a překvapivě se zdálo, že minimálně tělo foťáku normálně funguje. Objektiv (má v sobě také elektroniku) byl ale mrtvý – to byla na jednu stranu dobrá zpráva (škody nebyly až takové), ale zároveň to znamenalo, že jsme do konce pobytu bez fotek :( Poučení pro příště – nenechávat svůj foťák doma, redundance je důležitá! Pephánek trochu doufal, že objektiv seženeme v Dumaguete, ale to se ukázala jako lichá naděje. Dokázali jsme ho ale zajistit v Manile, takže tam na nás měl čekat, až budeme přejíždět na Borneo.

Některé věci se nemění ani po čtyřicítce a doufám, že naše pravidelné výlety s Pepínem za potápěním nám vydrží až do smrti :) Loni jsme byli v Indonésii, tak letošek jsme se rozhodli zkombinovat návrat na Filipíny s výletem na Borneo. Výzvou pro mne bylo naplánovat 14 dní na Filipínách tak, abychom co nejméně času trávili přejížděním a hlavně nemuseli kvůli přeletům omezovat potápění (nesmí se pod vodu minimálně 18h před odletem). Nakonec jsme vybrali 3 destinace blízko sebe, kde je možný přesun autobusy a lodí. První zastávka tak vyšla na Moalboal.

Moalboal je menší vesnička na jihozápadní straně ostrova Cebu. Přiletěli jsme do Cebu z Manily, pak nás čekala snad hodina v taxíku z letiště na south bus terminal, kde jsme nasedli na Ceres autobus směr Moalboal. Nebyl to „turistický“ autobus, takže jsme se dva mačkali na asijské trojsedačce a rozhodně neměli pocit pohodlí – po víc jak 3 hodinách cesty jsme rozlámaní přesedlali na tricycle, který nás konečně dovezl do cíle.  Ubytko jsem nám zajistil v Savedra, v pokojíčku doslova nad mořem :)

Další 3 dny jsme strávili potápěním v Moalboalu a okolí. Místní nejoblíbenější destinací je ostrov Pescador – mini-ostrůvek cca 2km od pláže. Nám zase tak úžasný nepřipadal (byli jsme tam 2x) a víc jsme si užívali noční potápění přímo z pláže. Moalboal je jedno z míst, kde je kousek mělčina a hned za ní (cca 50m) je najednou pod vodou sráz do hloubky (30m a víc). Z toho důvodu je většina potopů „wall dives“. Pepánkovi se hned na prvním povedlo upustit pointer (cca 20cm dlouhá ocelová tyčka) a jen bezmocně sledoval, jak mizí do hloubky mimo dosah. No stane se, v diveshopu měli nový :)

Po těch letech potápění v jiho-východní Asii už nás nemá moc co překvapit. I tak o Moalboalu můžu říct, že rozhodně stojí za to. Sice jsme nenašli nic „nového“ (tj. něco, co jsme ještě nikdy neviděli), ale jinak zástup různých potvůrek byl úctyhodný. Nakonec se mi (jako vždy :) o největší zážitek postaral Pepánek. Na jednom z prvních potopů se na začátku ještě v malé hloubce položil na písek a upravoval si nastavení na foťáku. Zezadu k němu připlaval mořský had (jedno z nejjedovatějších stvoření na světě), protáhl se mu mezi nohama a pod břichem, aby se mu v zápětí objevil mezi rukama. Fyzikální zákony (zatím) nepovolují teleportaci, ale v momentě kdy si Pepánek hada všiml, tak se téměř přesunul do paralelní dimenze :) Tvrdí, že trenýrky zůstaly nedotčeny, ale já se jako divák celé scénky málem utopil smíchy :)

Jo, ještě poznámka na závěr. Tímto výletem jsem oficiálně ukončil svoji kariéru baťůžkáře (back-packera). Můj věrný a letitý deuter jsem nahradil novou taškou speciálně pro věci na potápění, která má jednu důležitou vlastnost: kolečka :) Akorát se nějak nemohu rozhodnout, jestli mi to má být líto nebo se radovat – zatím to vypadá na kombinaci obou emocí. Ale není všem dnům konec a snad se ještě někam s mým modrým deuterem podíváme! Také je to poprvé, co jsem se rozhodl nechat doma svůj foťák a spoléhat na umění Pepánka, takže děkuji za fotky jemu!

Ne jenom potápěním živ jest člověk a co lepšího zkusit než kite-surfing. A kde lépe, než na Boracay. My už si to velice krátce vyzkoušeli s Pepínem před pár lety, akorát tenkrát to bylo příliš krátké a navíc nám podmínky moc nepřály. Dostat se na Boracay není problém – já letěl z Manily do Caticlan. V letadle mi nabídli shuttle od Southwest za 400 PHP, což je přesně stejně kolik by mě to stálo i po svých (trike, loď, trike), takže jsem rád využil. Ubytko jsem měl zajištěné v Club Boracay Apartele, což se ukázala jako další výborná volba. Je to levný mini-hotýlek kousíček od pláže a hned z balkónu je vidět jestli fouká dost na surfování nebo ne.

Isla Kitesurf je jedna z mnoha škol na pláži, co nabízí kurzy kite-surfu. Člověk nepotřebuje opravdu nic, vše si na místě půjčí. Já jsem díky předchozí zkušenosti mohl přeskočit základy a začít rovnou ve vodě a s prknem. Jako instruktora jsem vyfasoval Ondřeje (polák). Začátky byly těžké – tolik mořské vody jsem snad v životě nevypil. Každý den jsem absolvoval 2 hodiny a na moje staré tělo to bylo tak akorát. Opakovaně jsem si vzpomněl na citát z Cimrmanovy hry Akt a testování talentu – v mém případě ono „nóóó, nemá“ platilo stoprocentně. I tak jsem ale každý den mírné pokroky dělal a po týdnu jsem odjížděl s relativně dobrým pocitem, že jsem se několikrát zvládl i projet 100 metrů bez pádu :)

Další destinací na letošní cestě po Filipínách byl malý ostrůvek Cabilao v jiho-západní části ostrova Bohol. Cesta není úplně nejjednodušší – já jsem přiletěl z Manily na Bohol (letiště Tagbilaran). Z letiště tricyklem na místní jeepney stanici (50 PHP), kde jsem se doptal na jeepney směrem Mocpoc. Po klasické hoďce čekání, než se naplní konečně odjezd a následovalo 2 hodiny klasického asijského drncání (40 PHP) se zastavováním každých 50 metrů. Mocpoc je pár baráčků na konci (polo) ostrova, ale hlavně je tu molo, ze kterého se dá místní lodičkou dostat na Cabilao. Místní neváhali a hned se mě snažili nacpat „soukromý trip“ za 600, ale na mě si nepřijdou, já už mám po Asii něco nacestováno! Stačilo trvat na „regular boat“ a zázračně se za 5 minut objevilo dost lidí a lodička vyrazila (60 PHP) na 20 minut krátkou cestu přes průliv. Na Cabilao už jsem jenom oslovil prvního motorkáře, který mě prašnou pěšinkou mezi kozami a slepicemi odvezl do Polaris Beach and Dive Resort (60 PHP).

Následující týden jsem strávil mezi potápěním a prací - Polaris mají internet přes satelit, takže na práci ok. Dive-sites jsou kolem celého ostrova, ale z větší části jsou to stěny do cca 50m hloubky. A parádní – korály jsou nádherné a zdravé (neviděl jsem snad jedinou známku dynamite fishing) a je na co koukat. Místní divemasteři mají místa pod palcem a vědí kde co žije. To zahrnuje třeba i Lemebeh sea dragon nebo pygmy sea-horse. Trošku zklamáním byli nudibranches – „běžných“ je tu k vidění spousty, ale snad mimo „banana“ nudibranche jsem tu neviděl žádného extra. Pobyt v Polaris je opravdu o relaxu – široko daleko kolem nic není. Resort je ale docela luxusní – mají velký bazén, hernu, beach-bar, atd… a 90% klientely z Německa :) 

Podzimní deprese se nejlépe zahánějí cestováním – tím spíš, že se rychle blíží „velká 4“ a života už mnoho nezbývá :) No a kam lépe za teplem a mořem, než na Filipíny. Jako první zastávku jsem si vybral zátoku Subic Bay, která je proslulá množstvím vraků. Již se pomalu stává tradicí, že mému odjezdu předchází živelná katastrofa. Tentokrát to byl super-tajfun, který začal devastovat oblast severně od Manily pár dní před mým příletem a jen těsně se vyhnul právě Subic Bay.

Dostat se z Manily do Subic Bay je nejjednodušší autobusem – v mém případě s Victory Liner z Passay. Autobus jede cca 4h do městečka Olongapo (230 PHP), kde pak už stačí jen přehodit věci na nejbližší trike a nechat se odvézt až do hotelu (150 PHP). Já jsem si vybral Treasure Island Resort na Baloy Long Beach. Ubytko super, hned na pláži a těsně vedle Johans place, se kterými jsem se nakonec potápěl.

Byl hodně začátek sezóny (konec řijna) a bylo to znát – většinu dní jsem byl na lodi jediný a mohl si tak vybírat kam jet a pod vodou si dělat co chci :) Viditelnost v Subic Bay obecně není nic moc – v ideálních podmínkách prý až 15m. Těsně po tajfunu byly podmínky od ideálních hodně daleko a některé vraky v menší hloubce (16m) jsem víc nahmatával, než viděl. Pod 20m se viditelnost většinou zlepšila z 1m na cca 5m, tak to už šlo občas zahlédnout i siluetu vraku :)

Většina vraků je hodně stará a ne úplně bezpečná na penetraci. Já teda vlezl kam jsem mohl, ale když jsem kolem viděl propadlé paluby a spadané příčky, tak jsem si dával sakra pozor na co sahám. V zátoce je cca 6 vraků, na které se běžně jezdí – všechny do 30m hloubky (ideální na nitrox). Pak je možné vyrazit na vzdálenější a ve větší hloubce, ale to se povede málokdy (musí mít dost zájemců). Takže v mém případě byly 4 dny potápění tak akorát. 

Mimo vraků tam moc života v moři není – macro téměř žádné (chudáci korály jsou udušené pod nánosy jemného bahna) a ryb taky poskrovnu. Je vidět, že Subic je hlavně přístav (je tam třeba obrovská továrna na stavění lodí) a běžnému provozu navíc občas brání vojáci – já se třeba nedostal na vrak New York, protože byl v přístavu americký torpédoborec a bylo zakázáno se přiblížit. No, prý jsem o moc nepřišel, protože viditelnost na něm byla 1m. Takže Subic ok, ale vraky v Coronu jsou o několik tříd lepší.

Po návratu z Ambonu na Bali jsme se rozhodli pokračovat v potápění z Padang Bai. Měli jsme naplánován jeden den vyrazit na vrak Tulamben, zkouknout znovu naše oblíbené molo, atd. Bohužel počasí nám nepřálo – v podstatě každý den pršelo a foukal vítr, takže z výletu sešlo a my se potápěli jen místně. Byla to škoda, ale zase ne taková – míst kolem Padang Bai je opravdu spousta. Nám se navíc poštěstilo na jednou narazit na rodinku žraloků, kteří nebyli plaší a strávili s námi tak 10 minut – Pephánek tak konečně viděl opravdového žraloka! :)

Večer jsme vyrazili na místní oslavu Barong. My byli naprosto nepřipravení a netušili, co nás čeká – já myslel, že to bude trošku pískání a poskakování na ulici, ale to jsem se velice mýlil. Ulice před klášterem byla plná sedících lidí, když se najednou zezadu přiřítil řvoucí chlap, kterého bravurně sejmuli na zem a fixovali, zatímco on pokračoval v neartikulovaném řevu a trhání těla. Vzápětí to samé začala dělat ženská vedle nás (opět bravurně složena na zem a zafixována) a takhle to pokračovalo minimálně půl hodiny. My byli trochu v šoku, ale místní to evidentně nerozrušovali, tak jsme usoudili, že to patří k folklóru.

Další fází bylo „vyhánění zlých duchů“, kterými byli řvouni podle všeho posedlí. Na to je vcelku jednoduchý recept. Jednoho po druhém je postavili, dali jim napít Araku (místní alkohol – něco jako slivovice, ale silnější a horší), pak před nimi zamávali hořícím snopem, do kterého se oni s nadšením vrhli a ejhle, zlý duch byl pryč :) Alternativou je prý ještě ukusovat hlavy kuřatům, ale to jsme nikde kolem neviděli… No a tím se uzavřel náš letošní výlet a nejvyšší čas přemýšlet kam příští rok!

Naší třetí a nejvzdálenější destinací na této cestě Indonésií byla Banda – malý ostrůvek půl dne lodí na jih od Ambonu. Doprava je možná 3mi způsoby – buď 2x týdně mini-letadýlkem nebo 2x do měsíce velkou ferry a nebo nově (naše volba) 2x týdně rychlou menší ferry. Původní informace byla dokonce 2-3 hodiny cesty. To je ale potřeba uvést do indonéských relací – ve finále cesta trvá cca 5 hodin, plus je potřeba započítat i patřičnou toleranci k odjezdu v 7:00 (reálně po desáté... snad…) Takže z plánovaného krásného příjezdu před obědem zbylo nadšení, že jsme to stihli před setměním :)

Banda má zajímavou historii spojenou s kořením, ale my jsme se přijeli potápět – opět s Dive Blue Motion, ale na Bandě. Ostrov je relativně civilizovaný – dokonce i mobilní síť tu je se šnečím internetem. Co tu ale není je jakákoliv jiná forma zábavy – opravdu nevím, co sem jezdí dělat všichni ti cestovatelé, kteří se nepotápí. Když jsem se jich ptal, tak pouze neurčitě odpovídali něco ve smyslu „pohoda a klid“. Troška pohybu se tu ale přece jenom najít dá – hned proti přístavu je 800m vysoká sopka, na kterou se dá za dopoledne v pohodě vyšlápnout – já se na to chystal, ale bohužel se mi povedlo rozříznout si chodidlo o korál a tím jsem byl odsouzen pouze k lenošivému potápění :)

Potápění je tu moc krásné, ale úplně jiné než na Ambonu. Já třeba trávil většinu času kus od stěn v „modré“ a vyhlížel žraloky, želvy a další velkou havěť, kterou jde jinak těžko zahlídnout. Korály jsou tady nádherné a relativně nezničené. Na „makro“ to ale moc není a Pephánkovi se na to těžko zvykalo – po Ambonu to byl velký přechod. No ale, odškrtnul jsem si tady další položku ze svého bucket-listu – a to žraloka kladivouna. Skočil jsem do vody mezi prvními a než se ostatní na hladině připravili, tak jsem se potopil kus dolů a dál od lodi – no a v ten moment jsem ho viděl… je hodně plachý (plaší ho i bubliny co potápěči vydechují), takže jsem se ani nesnažil zapnout a nastavit foťák a raději si tu krátkou chvilku vychutnal, než mi zase zmizel v modru…

Odjezd z Bandy se nesl v tradičním Indonéském duchu – původně plánovaných 9h ráno se nejdříve o hodinu protáhlo, aby nám pak oznámili, že „jsou přiliš velké vlny a dnes se nepojede“. No jo, to si ale kluci neuvědomili, že shodou okolností zrovna to odpoledne připlouvala velká ferry (jede 2x do měsíce) a že tím pádem všichni odjedeme na ní… Najednou problém s vlnami zmizel a my ještě před polednem vyrazili na cestu (bez vln) zpátky na Ambon :)

Oba s Pephánkem máme rádi “makro” – t.j. malinké potvory, které se pokud možno moc nehýbou a tím pádem se dobře fotí :). V ideálním případě jsou navíc i velice vzácné a k vidění na jen pár místech na světě. Lembeh už jsme před 2ma lety navštívili, takže bylo na čase vyzkoušet Ambon. S levnými letenkami z Bali nám pomohl Ivan Cerovic (přes email) a světe div se, navzdory problémům Lion-air se nám povedlo přeletět dle plánu :) Na ambonu už si nás na letišti (překvapivě veliké) vyzvedl Majkl a pomohl s ubytováním v homestay Patra, cca 50m pěšky od diveshopu. 

Potápění jsme měli domluvené s Dive Blue Motion – je to dive-shop, co před pár lety založil německý hipík Mika, kterého už po 20ti letech nudilo Thajsko. Začal nejdříve na Banda, ale tam ho to přestalo bavit a když se uklidnila polická situace na Ambonu (=přestalo se tam střílet a vraždit), přesunul se tam. Velkou výhodou DBM je to, že se většinu času člověk potápí přímo z pláže před diveshopem. Pokud je proud, tak stačí jít 50m vedle za roh do velkého přístavu a hledat štěstí tam.

A hledat je opravdu co… Za těch 6 dní potápění nebyl jediný, kdy bysme se nevrátili plní nadšení a nenašli něco dalšího, co jsme předtím ještě neviděli. Koníci, nudibranchi, krabíci, chobotnice, miniaturní potvory všeho druhu – opravdu neuvěřitelné kousky a spousty. Téměř každý den jsme vyrazili na i noční potop, které se prostě musí zažít. DBM mají navíc jen jedno pravidlo – vrátit se zpět s 30ti bary v tanku. Pravidlem tak byly potopy 70+ minut a já si jednou dal i krásných nočních 130 minut pod vodou :) Jediné nebezpečí spočívá v rybářích, kteří už na háček ulovili nejednoho potápěče (včetně mě :).

Po třech dnech na Ambonu jsme odjeli na týden na Bandu (viz dále). Z Bandy jsme se vrátili a pokračovali další 3 dny v potápění zde. Poslední den se ale málem vše zkazilo. Začalo to nevinnou otázkou Miky, jestli bychom nechtěli zkusit najít Rhinopia (vzácná ryba), že je to kousek lodí, ale v hloubce. Tomu se samozřejmě nedalo odolat. Dorazili jsme na místo a zjistili, že „mírný proud“ se změnil ve slušnou divočinu. Naskákali jsme do vody a snažili se udržet za lodí na laně. V tu chvíli Pephánek vedle mě najednou povídá „ty ***, mně upad foťák“. Pro ty, co neví jak Pephánkova výbava vypadá – představte si monstrum 1m široké konstrukce s velkým foťákem uprostřed, blesky kolem, světlem, atd… Já se okamžitě potopil a šel co nejrychleji dolů doufaje, že foťák někde kolem uvidím.

Jeden by si řekl, že přece nemůže být problém něco tak velkého ve vodě najít, navíc sotva pár sekund po tom, co vypadl z ruky. Problémem byl silný proud v kombinaci velkou hloubkou a velice malou viditelností. Velice těžko se odhaduje jak rychle taková věc klesá, jak moc ji proud odnáší a navíc i po dopadu na dno (které se svažuje) ji proud dál sráží pryč. No, napoprvé jsme foťák nenašli, ale hned po vynoření (šli jsme nahoru jakmile bylo jasné, že už jsme odneseni proudem příliš daleko) jsme zkusili podruhé a k obrovské úlevě nás všech se Mirandě (místní DM) povedlo na Pephánkův poklad natrefit. Takže nakonec vše dobré a já mohu Ambon a Dive Blue Motion všem milovníkům makra vřele doporučit.

Ještě musím zmínit jednu příhodu, která krásně ilustruje pohodu, která v DBM panuje. Je takovou mojí tradicí, že když se mě některý z divemasterů zeptá „co bych chtěl vidět“, tak odpovídám whaleshark. Za poslední dva roky jsem ho navíc postupně „obohacoval“ o další parametry důvěrně známé milovníkům „makra“ – takže teď už moje odpověď zní „baby pygmy hairy whaleshark“. Nejvíc mě dostane, když divemaster zadumaně pokývá hlavou a odvětí, že „neslibuje, ale zkusí“ :) Pro lidi neznalé – to je asi něco jako říct si o mládě polárního tečkovaného slona. No ale! Plavu si takhle z potápění v přístavu když najednou Miranda přede mnou zuřivě ťuká do tanku a gestikuluje, ať se valím rychle podívat. A tam TOHLE… Klobouk dolů – můj první pygmy hairy whaleshark :) Od teď hledám psychedelic mola-mola…

Stalo se už hezkou tradicí, že začátkem jara vyrazíme s Pephánkem za potápěním do Asie. Po loňských Filipínách jsme se letos rozhodli pro návrat do Indonésie, kde se nám předtím moc líbilo. Tři týdny k dispozici přímo vybízely k vyzkoušení minimálně tří různých destinací. Vzhledem k tomu, že momentálně bydlím v Austrálii, jsme se rozhodli potkat na Bali a při té příležitosti tu vyzkoušet i potápění – já tu tedy už byl před pár lety s Kačkou, ale Bali je veliké a možnosti také :) Odlet z Brisbane byl pro mne trošku dramatický, páč se zrovna ten víkend přes nás prohnal cyklón, ale naštěstí se mi povedlo odletět jen s pár-hodinovým zpožděním.

Jako základnu jsme si vybrali Padang Bai – je to vesnička na východním pobřeží, kterou většina turistů zná jen jako přestupní místo pro trajekty na Lombok a Gili. Pro nás bylo důležité, že je plná dive-shopů a je ideální základnou pro výlety do okolí. Původně jsem pokukoval po OK Divers, což je jedna z největších českých potápěcích základen na Bali, ale bohužel také ceny tomu odpovídaly. Takže místo českého luxusu jsem vybral místní Geko Divers a pro bydlení místní home-stay Celagi Inn. V Padang bai je v podstatě jen jedna silnice kolem zálivu, takže je všechno blízko a v pohodové pěší dostupnosti.

Jeden z největších taháků potápění na Bali je možnost vidět Mola-mola a manty. Na mola-mola nebyla bohužel zrovna sezóna, ale za mantama jsme vyrazili hned třetí den. Počasí nevypadalo nic moc, ale bouřka nás naštěstí minula a štěstí nás provázelo i dál – na Manta Point jsme dorazili jako první loď a měli cca 20 krásných mant sami pro sebe. Některé plavaly tak blízko, že bych na ně mohl pohodlně sáhnout. Jediný smutný fakt na pozorování takhle z blízka je, že člověk vidí, jak jsou plné háčků od rybářů a jedna s sebou chudák vláčela i na několikrát provlečené kusy vlasce. Bohužel jsem se nedostal dost blízko na to, abych jí je aspoň odřezal. Pephánek tou dobou ještě neměl dostatečně oprášené fotografické schopnosti a své nové go-pro sice zapnul, ale už ho nenapadlo pustit nahrávání, takže nakonec z jeho fotek nebylo nic a z mých vyšlo jen pár.

Další dny jsme zkoušeli různá místa kolem Padang bai – některá jsou stěny, některá písek a proudy, prostě je z čeho vybírat a všechny stojí za vyzkoušení. Naše asi nejoblíbenější bylo „opuštěné molo“ – místo původně určené pro přistávání velkých cruise-ships, které se povedlo postavit tak, že vydrželo necelou jednu sezónu a pak se rozpadlo (hmm… proč mi to připomíná stavební projekty v ČR? :). Následně se stalo oblíbeným místem rybářů a hlavně potápěčů, protože se tam dá najít spousta krásně havěti. A z nějakého důvodu tam v době našeho pobytu byly snad stovky porcupine fish – netušíme proč, ale byly naprosto všude a člověk aby je odstrkoval, když chtěl vyfotit něco jiného :)