Druhou zastávkou na naší letošní potápěcí dovce v Indonésii byl Kupang na západním Timoru. Narazil jsem při hledání alternativ náhodou na stránky Donovana a řekli jsme si s Pephánkem proč nezkusit něco jiného a mimo běžné turistické cesty. Kupang tohle rozhodně splňuje. Je to sice docela velké město, ale o turistu tu člověk opravdu nezakopne. Důvod? Nic tu není! Téměř doslova – opravdu sem není důvod jezdit. Potápění je výjimka a i o to se tu stará Donovan (původně australan) sám – má doma kompresor, pár lahví a nějaké to vybavení a sem tam bere náhodné kolem-cestující potápět. Kupodivu ho to takhle živí už 25 let :)

Přímý let z Bali nás po necelých 2 hodinách dopravil do Kupangu, ubytovali jsme se a hned odpoledne si nás přijel vyzvednout Donovan a šup pod vodu. Dovezl nás do přístavu, kde už na nás čekala malá bárka (za normálních okolností sloužící k přepravě věcí na okolní ostrovy). Tu jsme povýšili na potápěcí loď a vyrazili na první dive site – to byl „náhodný reef číslo 2“ kus od přístavu podél pobřeží. Viditelnost tak 5 metrů, ale jinak hezké korály a i nějaký ten zajímavý život jsme tam našli. Pepouška bohužel hned jak vylezl z vody rozbolela hlava – začal se mu rozjíždět zánět ucha :(

Následující tři dny jsem se tak s Donovanem potápěl sám a Pephánek léčil ucho na hotelu. Upřímně, po té parádě na Komodo byl Kupang docela zklamání – potápění je tam relativně hezké, ale prostě jenom průměr. Středa byla výjimka. Vyrazili jsme totiž místo k moři kousek do vnitrozemí do Crystal Cave. Mírná odbočka – ke Crystal Cave mám velice osobní vztah – druhé jméno Nikolky je Crystal právě po stejnojmenné jeskyni na Bermudách :) Takže příležitost potopit se do další Crystal Cave jsem si pochopitelně nemohl nechat ujít.

V jeskyni je sladká voda a vstup je relativně přístupný (cca 100m pěšina mezi políčky). Prý tam občas chodí ženy z okolí prát prádlo, když jim doma neteče voda :) Donovan má v jeskyni nataženou permanentní line od vstupu až do poslední dostupné místnosti se vzduchovou kapsou – ta je vzdálená cca 150m. V jeskyni sice nejsou žádné formace (stalagmity, atd.), zato je ale místy spousty fosilizovaných mušlí a korálů. Strávili jsme tam skoro 2 hodiny a rozhodně to byl zážitek, pro který stálo za to do Kupangu jet, doporučuji!

Únor dorazil a s tím i příjemná povinnost vyrazit s Pephánkem na naší tradiční dovolenou za potápěním. Tento rok měl Pephánek volno jenom dva týdny, tak jsme museli vybírat pečlivě. Volba padla na Indonésii a to hlavně kvůli Komodo. Scuba Junkie tu před cca 2ma roky otevřeli dive resort a to jsme se nemohli nechat ujít. Z Prahy jsme letěli s Emirates na Bali a tam další den brzy ráno přesedlali na lokální let s Wings Air do Labuan Bajo. Tam mě osobně čekalo velké překvapení. Labuan Bajo jsem navštívil už před cca 8mi lety a pamatoval jsem si to jako kompletní díru s malinkatým letištěm. Tak díra je to pořád, ale letiště je úplně nové (prý 2 roky) a veliké :)

Na letišti si nás vyzvedli SJ a přesunuli do „centra“, kde mají malý krámek. Loď nás měla vyzvednout až za pár hodin, tak jsme si zkrátili čas výpravou pro místní naprosto výbornou zmrzku :) Ve 13h dorazila SJ loď a za další hoďku už jsme byli v SJ Komodo Beach resort. Nastalo velké vítání – téměř všechny lidi si pamatuji ještě ze své doby na Borneu. První noc jsme strávili v „bale“ (pidi rákosová chatka, tak akorát na dvě matrace, pokoj se pro nás uvolnil až od dalšího dne. Upřímně, já bych býval v „bale“ klidně zůstal dál – spalo se tam výborně a přes noc vyloženě příjemně profukovalo :) Jako VIP nás na zbytek pobytu ale přesunuli do normálního pokoje.

Potápění… Komodo je rozhodně jedno z NEJ míst na světě, hlavně kvůli mantám, které jsou tu téměř na denním programu. Ale popořadě. Komodo je mimo jiné známé silnými proudy. O tom jsme se přesvědčili hned první den při „check dive“, který se dělá z pláže před resortem. Skočili jsme do vody a zjistili, že musíme kopat jako o život a i tak nás proud stejně pomalu unášel. Do toho začal Pephánek simulovat křeč v holeni, takže já jsem si připomněl kurz rescue diver a zachraňování unaveného potápěče :) Proud byl takový, že se divemaster rozhodl potop zrušit. Krásný začátek!

Denní režim se SJ Komodo je poměrně náročný. Budíček chvíli po šesté a odjezd lodí krátce poté. Na první dive site to bývá kolem hoďky a tak se snídaně pohodlně zvládne po cestě tam. V průběhu dne se přesunujeme na 3 různá místa a i se zastávkami mezi potopy návrat vychází někdy po páté odpoledne. Je to dlouhý den, ale o přestávkách lze pospávat, takže jsme to zvládli i my starší ročníky :) Už jsem zmiňoval, že Komodo je hlavně o mantách – a zklamáni jsme rozhodně nebyli! V podstatě každý den jsme jich několik viděli, někdy z takové blízkosti, že by si na ně jeden mohl i sáhnout. Je to parádní zážitek.

Nejen mantami živ je potápěč – oba s Pephánkem máme rádi hlavně malé věci a i v tomhle není Komodo zklamáním. Několikrát jsem musel rychle přepínat foťák z režimu „pygmy seahorse“ na režim „sakra další manta nade mnou a ještě k tomu mi stíní toho koníka!“ :) Náš divemaster Solemon je známý jako plovoucí mikroskop a nezklamal – věcí, které nacházel, bychom si jinak v životě nevšimli. Jednou to došlo tak daleko, že na něj už byl Pephának naštvaný - prý už žádné další pidi-nudibranche nechce :) Měli jsme štěstí – za celý týden jsme v podstatě (až na úvodní zážitek) žádné silnější proudy nezažili. Dokonce i slavný „shotgun“ byl relativně pohodový. 

Poslední den jsme odlétali odpoledne (takže den před jsme se mohli ještě v pohodě potápět). Ráno nás naložila loď a odvezla do národního parku, kde jsou Komodo varani. Stejně jako před lety, k vidění jsou v podstatě jenom u jedné dřevěné chatky, kde se povalují a celkově tváří znuděně :) Je hezké je vidět, ale žádný zázračný výlet to není. Takže kdo chcete zažít manty, žraloky, želvy, nádherné korály a spousty malých vzácných potvor, šup na Komodo! A opravdu doporučuji Scuba Junkie – jejich resort je hned na hranici národního parku, takže oproti diveshopům z Labuan Baja jsou denní cesty minimálně o hodinu kratší a navíc bývají ráno na místě jako první :)

Nejdříve k přesunu. Oproti původnímu plánu jsem nestrávil po příletu z Taclobanu noc v Manile – místo toho jsem se rozhodl vyrazit do Tagaytay. Je tam krásné jezero se sopkou uprostřed a navíc je to tak nějak na půl cesty (podle mapy) mezi Manilou a Anilao, tak jsem si řekl proč to nezkusit. Z letiště jsem skočil na taxi (p250 – cca 30 minut) a nechal se vysadit u South-West bus terminal (hned vedle Coastal Mall). Po cca 2.5h v autobuse (p85) jsme byli v Tagaytay. Večer jsem vyrazil na obhlídku Sky Ranch, ale je to více méně jenom pár kolotočů pro děti. Původně jsem chtěl druhý den ráno vyrazit na sopku, ale zjistil jsem, že by mi to zabralo skoro celý den a já potřeboval ještě odjet do Anilao.

Cesta z Tagaytay do Anilao se ukázala překvapivě náročná – na mapě to vypadá kousek, ale přímé spojení s Batangas není. Takže jsem nasedl na autobus směr Nasugbu a nechal se vysadit v Palico (p60 – 1h). Tam stojí van, co jezdí do Batangas – já řidiči řekl, že chci vysadit na křižovatce v Bauan (p175 – 1.5h). Po vysazení jsem hned na stejné křižovatce chytil jeepney směr Mabini (p21 – 45m) a vystoupil na „crossroads“ v Mabini. Tam následovala tradiční diskuse s tricyklisty – z původních p500 jsme se nakonec dostali na p350 a mohli konečně vyrazit do Planet Dive. Upřímně, kdybych tušil jak daleko to je (dobrých 30 minut) a jak vypadá cesta (krpály nahoru a dolů jak …), tak jsem snad ani o těch p500 tolik nediskutoval :) Celkově mi tak cesta z Tagaytay do cíle zabrala asi 5 hodin.

V Planet Dive resortu mě čekalo trošku nepříjemné překvapení. Nefunguje totiž jako klasický diveshop, ale jsou orientovaní na „skupiny“ – tj. každý si sám organizuje loď a program. To je pro solo potápěče trochu problém, protože mě tak vyšlo dopoledne s 2ma potopy na p5,000 :( Původně jsem doufal, že se připojím k někomu jinému (a první den se mi to opravdu povedlo se skupinou kluků z Thajska), ale další dva dny už jsem skončil na lodi sám. To se nakonec ukázalo jako výborná věc (až na ty peníze teda) – měl jsem místního guida sám pro sebe a Herbert měl snad místo očí rentgeny. Navíc přesně věděl, co se kde dá vidět, takže mi každý den doporučil na které místo jet (podle počasí a života). Navíc jsem nebyl omezený limity ostatních, takže jsme se většinou vynořovali s 80+ minutami. 

Vyzkoušel jsem si nejproslulejší místa (jako je Red Rock), viděl ůžasné rhinopias, nudibranche a vůbec si to celé moc užil. Každý den jsem navíc chodil s Herbertem na noční potop na „house reef“ (přímo před resortem), které byly pokaždé naprosto úžasné a i když jsem zrovna nefotil, tak jsem měl neustále na co koukat. Tady jsem konečně pochopil proč má Anilao pověst ráje pro makro-fotografy a jsem si jistý, že jsem tu nebyl naposledy. Mimochodem, bylo mi doporučeno přijet spíš na jaře (únor), kdy je voda sice studená (23C, brrrr), ale úžasných potvor je k vidění prý řádově více.

Ještě krátce k cestě zpátky. Do Manily se člověk dostane bez problémů – tricyklem zpátky na crossroad, přestoupit na jeepney do Batangas (p30, 1.5h), tam je ale potřeba na velké křižovatce přeběhnout na druhou stranu na další jeepney směr Batangas bus station (p8, 15minut). Autobusů do Pasay (nebo Buendia) je tam spousty (p160, 2h). Návrat do Prahy jsem tentokrát neplánovaně zkomplikoval tím, že odlet jsem měl z Clarku (Emirates berou Clark jako Manilu, hmmm). Z hotelu v Makati jsem vyrazil krátce před 14h a odlet jsem měl ve 20h. Taxíkem (p200, 1h) jsem se nechal hodit na Pasay do Victory liner terminálu a nasedl na autobus do Dau – tady nastaly potíže, protože autobus se prodíral dopravou v Manile 3 hodiny! Takže v Dau jsem byl v 18h a cestou měl velké obavy, že odlet nestihnu. Z Dau na letiště jezdí speciální jeepney (má stanoviště hned na autobusovém nádraží, p100, 30minut). Příště bych rozhodně doporučil z Makati nejet na autobus do Pasay, ale místo toho na Cubao – taxi tam neradi jezdí (a chtějí minimálně p400), ale člověk se tak vyhne dvojí zácpě (do a z Pasay). 

Na Padre Burgos jsem měl výborné vzpomínky – mimo jiné jsem tam poprvé potopil v bazénu Pephánka a započal tak jeho potápěcí kariéru! Hlavně jsem si tu ale pamatoval hezké potápění a možnost vidět whalesharky. To je nyní na Filipínách problém – dříve je bylo možné je vidět v Donsolu, ale tam už (prý) téměř nejsou. Další možností je Oslob, ale tam je pro změnu krmí a to nechci podporovat. Přesun z Cebu je asi nejlepší rychlou Weesam lodí (p750, 3h) z Cebu (pier 3) do Maasinu – ta ale jede jenom jednou denně v 6 ráno. A pozor, na lodi je neuvěřitelná kosa, takže jsem byl velice vděčný za mikinu a deku. V Maasinu jsem naskočil na místní minibus (doslova) směr Padre Burgos (p50, 1h) – stojí přímo proti molu přístavu a řidič mě dokonce hodil přímo až do Peters Dive resortu.

Potápění asi nejlépe popisují fotky – jedním slovem super. Hlavně noční potopy, které jsou buď v přístavu nebo v house reef. Mně se na jednom nočním potopu v přístavu povedlo pod vodou najít neotevřenou láhev rumu Tanduay – tak jsme si hned po návratu zpátky všichni připili na zdraví :) Nebývale dobře se vydařil i výlet za whalesharky – jenom v krátkosti zopakuji, jak to tu funguje. Ráno jsme vyrazili na druhý konec zátoky, ve vesničce naše loď za sebe připojila asi 5 lodiček s místními rybáři, které jsme odtáhli na cíp poloostrova. Tam se chlapci rozvinuli do rojnice a začali „panáčkovat“ (dávat hlavu do vody a koukat, jestli nevidí whalesharka). Po dvou hodinách pokusů už jsme všichni ztráceli naději, ale najednou poplach – jednoho zahlídli. Takže naše loď se přesunula kus před něj, všichni jsme se šnorchly naskákali do vody a kopali jak o život, abychom s whalesharkem plavali co nejdelší dobu. Povedlo se nám natrefit na dvojici – menší samec (3m) a větší samice (7m)  - oba jsme viděli několikrát, jen tak si poklidně plavali kolem a moc si nás nevšímali. Je to úžasný zážitek a rozhodně doporučuji. 

Peters Dive resort je už letitý a je to na něm vidět – ale pro potápění ideální. Jen ten internet je horší (tak na email) a ani 3G tu bohužel nejede. A ještě jedna poznámka k dopravě – já si zabookoval letenku z Taclobanu do Manily. Problém je, že Tacloban je 170km daleko a dopravit se tam místní dopravou by bylo minimálně na 7 hodin. Takže já si musel objednat soukromé auto, které to sice dá za 3.5 hodiny, ale taky stojí p4,000 :( Daleko lepší by bývalo bylo jet zpátky stejnou Weesam ferry – ta odjíždí z Maasinu v 9:30 ráno, takže člověk je v Cebu krátce po poledni a dostat se do Manily není problém.

Když jsem si plánoval cestu, ke svému překvapení jsem zjistil, že se dá potápět i přímo v Cebu (jmenovitě z Lapu Lapu). Ubytko jsem si našel přes Airbnb kousek od Scottys dive shopu – byl to apartmán v úplně novém věžáku, kterých tam kolem staví spousty. Po příletu jsem vybaven mapou na mobilu vyrazil pěšky do Scottys – to se ukázalo jako mírně naivní :) Procházel jsem staveništěm, kde po mě zvláštně pokukovali stovky dělníků (asi tam opravdu cizince moc často nevidí). Pak jsem pokračoval po zarostlé pěšině až k místu, kde podle mapy měl být diveshop. Místo toho tam byla 3m vysoká zeď, která se táhla od nevidím do nevidím. No, nezbývalo než do Scottys zkusit zavolat. Dozvěděl jsem se, že diveshop je součástí obrovského resortu ShangriLa – no a to byla ta 3m vysoká zeď :) Takže od diveshopu jsem skutečně fyzicky byl tak 100m, ale musel jsem vrátit zpátky na silnici a motorkou se nechat odvézt k bráně resortu – takový hezký 3km velký okruh.

ShangriLa je luxusní resort pro japonce a bohužel tomu odpovídají i ceny za potápění. Myslím, že jsem byl první zákazník v jejich dějinách, co nebyl ubytován přímo v resortu :) Za dopolední 2 potopy chtěli p4,500 a to se mi trochu protočily panenky. Nakonec sami nabídli velkou slevu „pro instruktory“, tak jsme se dohodli. Potápění nebylo nic extra zajímavého, ale překvapivě nebylo ani úplně špatné – zhruba na stejné úrovni jako na Boracay. Další dva dny v Cebu jsem pak bohužel musel strávit prací, takže skončilo u jednoho potápěcího dne.

Další zastávkou bylo Sipaway. Je to malý ostrov hned vedle Negros, na kterém jsem objevil Whispering Palms resort. Dopravit se na Sipaway není zase až tak komplikované. Taxi na South Bus Termina v Cebu a tam autobus do Toleda. Jen je dobré neudělat stejný omyl jako já – mně se podařilo naskočit na „public“ bus, kterému cesta trvá dvojnásobek času (3h, p80). Lepší je si připlatit a jet s Ceres expresem. V Toledu mě klučina na kolo-tricyklu hodil cca 300m do přístavu. Tam je možné chytit buď Express boat (45m) nebo pomalejší Lite ferry (2h) do San Carlos. Mě express ujela, takže jsem si užil pohodičku na ferry. V San Carlos jsem hned vedle brány přístavu nastoupil na pumpboat (p20, 20 minut) na Sipaway. Finální část cesty je na motorce (p50, 20 minut), kterých na molu na Sipaway čekají spousty, po prašných mini-cestičkách až do resortu.

Resort je krásný (německý vlastník je vidět) – asi nejvíc mi to připomnělo loňský pobyt na Cabilau. Drobné rozčarování nastalo po příjezdu – chtěl jsem se jít rovnou potápět (byl jsem akorát na čas na noční potop). Místní divemaster (švýcar) mi ale rozšafně sdělil, že mě nevezme, protože mě neviděl potápět a ON nikoho nevyzkoušeného na noční potop nebere. Protočil jsem oči a šel si místo toho na uklidněnou dát drink do baru :) Další dny bylo počasí hodně ovlivněné tajfunem, takže jsme měli omezená místa, kam se dalo jet. Potápění ale i tak bylo hezké – speciálně místní marine sanctuary je jako kdyby člověk plaval v akváriu – rybičky všude kolem.

Ještě se vrátím k resortu jako takovému – je opravdu krásný a vhodný i pro rodinu (mají tu zázemí pro děti). Mají dva bazény, vyhlídkovou věž a dokonce i mini-zoo (opice, krokodýl, hadi, papoušci). Co mě překvapilo asi nejvíc, byla kvalita Wifi – internet tu byl dost rychlý i na volání přes skype! Pro cestu zpět je dobré vědět, že v Toledu se dá nasednout do express dodávky přímo do Cebu (p100), popřípadě na Lite ferry zkusit řidiče Ceres autobusu, jestli by se nedalo přidat. Já nakonec jel opět místním loudavým autobusem, užíval si úžasné výhledy a mačkání s polovinou filipín na dřevěných lavicích :)

Po prací nabitém roce jsem usoudil, že by bylo vhodné vyhnout se podzimním plískanicím a místo toho čas strávit někde v teple – no a kde lépe než na Filipínách.  Vyhradil jsem si tentokrát celých 7 týdnů (na to už jsem si musel v Praze na filipínském zastoupení vízum – standardní je omezené na 28 dní pobytu). Aby mi tam samotnému nebylo smutno, na dva týdny se za mnou přijela vydovolenkovat část mé nevlastní rodiny – jmenovitě Zdenička s mamčou. Itinerář jsem měl následující: Boracay, Bohol, Cebu, Sipaway, Padre Burgos a na konec Anilao.

Před rokem jsem strávil pár dní na Boracay kitesurfováním – přesněji řečeno pokusy :) Letos jsem se rozhodl se na místo činu vrátit a pokusit se v učení pokročit.  Na první dva dny jsem si u Isla Kitesurf dohodl instruktora a další dny už piloval pokusy samostatně. Bohužel, největším problémem se ukázalo počasí. Říjen je ještě před-sezóna a vítr není stabilní. Takže z plánovaných cca 17 dní kitování vyšla sotva polovička. I tak jsem ale trochu pokročil – rozjezdy už se začínají dařit a jezdit už také šlo. Jen na otočky nedošlo, tak budu muset zase pokračovat příští rok :)

Po cca 10ti dnech po mně dorazily Zdeničky – zajel jsem je vyzvednout do Manily, aby se necítily úplně ztracené. Poprvé jsem vyzkoušel ubytování přímo u letiště a opravdu doporučuji – levnější (a hezčí) než hotel a je to doslova pár kroků od terminálu 3, takže odpadá stres s čekáním na taxi a hlavně šílené manilské dopravní zácpy. Boracay přivítalo Zdeničky nádherným počasím, které vydrželo téměř přesně na minutu do odjezdu (na loď už jsme šli v dešti). Holky si užívaly nejen nádhernou pláž, ale i výlety do okolí a hlavně se obě potápěly. Pro Zdeničku to bylo už jenom opáčko známého z Austrálie, ale zato mamča si to ve svých 60+ zkusila poprvé a přes mírnou nervozitu to zvládla výborně.

Z Boracay jsme se přes Cebu přesunuli na Bohol – do resortu Tropical Beach na Alona. Pláž i moře je tam nádherné, takže jsme strávilyi i pár dní relaxováním. Jeden den jsme vyrazili na organizovaný okruh po Boholu. Mimo jiné jsme se zastavili v Eco Parku, kde jsme se projeli zip-line přes údolí (Zdeničky byly nadšené – další nový životní zážitek). Zajeli jsme i do rezervace opiček Tarsier – jsou tak neuvěřitelně roztomilé! Poslední zastávka byla na vyhlídce na „chocolate hills“ – kopečky, které Bohol světově proslavily (a stále ještě není geology jejich původ spolehlivě vysvětlen). Mě na Boholu příjemně překvapilo potápění. Nic moc jsem nečekal, ale kupodivu to opravdu stálo za to. Zdenička si to zde také zopakovala a už byla naprosto samostatná – myslím, že z ní příště už uděláme certifikovaného potápěče :)

Po Boholu už následoval návrat do Manily, kde jsme strávili den a půl turistováním. Vyrazili jsme do místního akvária – to relativně příjemně překvapilo (mají tam opravdu jen místní potvory), ale je vidět, že neměli moc peněz („útesy“ jsou z plastu, chybí jakékoliv popisky, každá sekce je placená zvlášť). Prošli jsme si také Intramuros a Rizal park a tím v podstatě vyčerpali manilské pamětihodnosti :) Holky druhý den večer odletěly do Prahy a já pak ráno vyrazil do Cebu za potápěním.

Ondřej se mi přiženil do Ameriky a po narození malé Abi se s rodinou přesunuli do Washingtonu. No a já, když už jsem byl za velkou louží, jsem se za nimi na pár dní zastavil konečně poznat hlavní město of the USA :) Ondřej byl jako vždy skvělý hostitel – měl zmáknuté do podrobností kdy kde co je k vidění, jak se kam dostat, prostě dokonalé. Ani kočárek s dítětem ho neomezuje a my tak zvládli téměř vše zajímavé. Jenom připodotknu, že jsme s Ondřejem sklízeli (hlavně v metru) vroucí pohledy spolucestujících – dva tatínci s miminkem v kočárku evidentně nejsou ještě ani v americe úplně běžní. A to jsme se nedrželi za ruce! :)

Velká výhoda Washingtonu je, že vstupy do téměř všech muzeí a galerií jsou zadarmo. Hromadná doprava po centru je také super (všude jede metro), takže pro turisty je to město jako stvořené. Vše, co jsme prolezli, opravdu stálo za to. Viděl jsem milion dolarů v tiskárně peněz, mamuta v životní velikosti v přírodním muzeu, lány náhrobních kamenů v Arlington Cemetery, dům George Washingtona a spoustu dalšího.

Asi největší zážitek ale jsou obě muzea letectví. Jedno je přímo v centru Washingtonu a druhé pak blízko letiště. K vidění jsou tu opravdu unikátní kousky (vše originály) – původní Apollo moduly, bombardér B52 co shodil bombu na Hiroshimu, raketoplán Discovery a spousty dalších. Dokonce tam mají i rogala a paraglider! To vše doplněno super výkladem místních dobrovolníků – z velké většiny bývalých pilotů, kteří prý prochází 6ti měsíčním školením, než je nechají pracovat jako (neplacené) průvodce.  Takže ještě jedno virtuální poděkování Stephanie a Ondřejovi za pohostinnost a těším se, že se v budoucnu přesunou na další hezké místo, abych je zase mohl navštívit :)

Nejen zábavou živ je člověk a občas je potřeba i udělat nějakou tu práci – v tomto případě navštívit klienty v Kanadě. No a když už se jeden vláčí přes oceán, bylo by škoda to nespojit i s nějakým výletem. Plán byl strávit pracovní týden v Montreálu, pak týden strávit přejezdem do Waterloo přes různé národní parky a pak na poslední týden odjet za Ondřejem do Washingtonu. První týden v Montreálu přeskočím a jenom zmíním, že je to opravdu hezké město s „evropským duchem“ a rozhodně stojí za návštěvu.

V sobotu jsem vyrazil na letiště vyzvednout auto a vyrazit na cestu. V půjčovně mě překvapili – místo mého zarezervovaného matize (nejmenší a nejlevnější :) mi vrazili klíče od Jeep Wrangler, prý nic jiného neměli. No, spotřeba mírně nadstandardní, ale kdo by odolal :) První zádrhel nastal hned při vyjíždění z letiště. Zastavil jsem u závory a horečně začal hledat čudlík na stažení okénka. Na dveřích nic, nikde nic! 5 minut, za mnou už se štosovala auta a čudl pořád nikde. Dveře jsem otevřít také nemohl, protože jsem chytře stál hned u sloupku a couvat nebylo kam, páč za mnou už stáli další. No, po 10ti minutách zběsilého mačkaní všeho jsem čudly našel uprostřed palubovky nad rádiem – logické! Ještě, že kanaďani jsou slušní a ani na mě moc netroubili :)

První zastávkou na cestě byl park Parc Omega – mým hlavním cílem v kanadě bylo vidět medvěda a tady to bylo tak trochu garantované :) Je to v podstatě safari, autem se projíždí park a kolem stojící zvířena žebrá u aut o mrkvičky. Odvážnější z okénka krmili i bizony, ti méně odvážní skončili jenom s poslintanými skly. Medvědi viděni, úkol splněn a já vyrazil dál – cíl národní park Algonquin. Původně jsem chtěl dojet až na místo a hned se ubytovat v kempu, ale také díky počasí jsem nestíhal a místo toho musel strávit noc o 100km blíže v motelu.

Ráno jsem dojel zbytek a konečně mohl vytáhnout stan a zakempovat. V Kanadě to mají hezky vymyšlené – kempy jsou rozdělené na dvě části. Jedna pro „standardní“ hosty a další část „klidná“, kde se nesmí pouštět hlasitá hudba a mít psiska. Jednotlivá místa jsou od sebe navíc poměrně hezky oddělená stromy, takže kempovací zážitek na jedničku. Na zbytek dne jsem vyrazil na kratší trek, hledat divoké medvědy :) Další dva dny jsem strávil chozením různých treků – lesy jsou tam v podstatě úplně stejné jako v ČR a to včetně křemenáčů :) Cesty jsou dobře značené a vcelku opuštěné, i když v sezóně to tam asi může být docela husté. Z fauny se zadařila rodinka losů, hadi, žáby a děsně drzé veverky, co mi kradly oříšky ze stolu u stanu :)

Další na plánu jsem měl Bruce Peninsula park. Opět jsem nestíhal přesun a místo toho musel zůstat přes noc v motelu u Wiarton. Krásné místo přímo na jezeře a já neodolal a šel si i zaplavat – kupodivu to nebylo tak studené, jak jsem myslel. Při listování brožurami na pokoji jsem narazil na inzerát propagující potápění v Tobermory. Hmmm – zkusit nebo nezkusit? Krátký telefon a velké štěstí – dive trip potvrzen na další den po obědě. No, přiznám se, že jsem měl strach. Kadana, podzim, jezero… ale voda prý „teplá“. Nafasoval jsem 2x7mm neoprén a hurá na loď. Dali jsme dva potopy a velké překvapení – bylo mi teplo! Viditelnost také dobrá a vraky byly moc hezké – dřevo ve sladké vodě vydrží i 100 let, takže bylo na co koukat (ryby žádné).

Na noc jsem se přesunul do dalšího kempu v parku Bruce Peninsula a další den vyrazil na poslední trek před odjezdem do Waterloo. Byl sice relativně krátký a na můj vkus až příliš „civilizovaný“, ale výhledy na jezero byly nádherné a rozhodně to stálo za to. Celkově byl výlet super, jenom jsem čekal trošku větší „divočinu“ – na to je asi potřeba vyrazit někam více na sever, dál od velkých měst. No, aspoň mám důvod se vrátit :)

Oslavit kulatiny se dá mnoha způsoby. Verča si ke svým přála vyrazit na Bali a to já samozřejmě nemohl odepřít – nakonec, byl to tak trochu i dárek pro mne :) Z Gold Coast je Bali téměř za rohem a kamarádi se nám nabídli s hlídáním, takže hurá pryč.  Za 6 dnů se dá užít spousta zábavy a tak jsem se snažil nakombinovat dohromady potápění, cestování a kulturu.

První 3 dny jsme strávili s OK Divers v Padang Bai – je to česká (slovenská?) potápěčská základna a akorát si tam dostavěli úplně nový resort. A opravdu se povedl – měli jsme exklusivní apartmán, dokonce i se soukromou masérnou :) Verča se přemohla a zvládla i delší cestu lodí na „Manta Point“ – měli jsme štěstí a celou hodinu jich kolem nás kroužilo minimálně deset – parádní zážitek. Ostatní potápění na Padang Bai se moc nelišilo od předchozího pobytu a opět to stálo za to. Jenom drobná příhoda na okraj – úplnou náhodou jsme v OK Divers narazili na lidi, co dobře znám z Čech z paraglidingu – svět je opravdu malý!

Nejenom potápěním živ je člověk a byla by škoda na Bali nevidět i nějaké ty památky a přírodu – obojího je zde velká spousta. Na doporučení jsme se spojili se Sukim – je to místní chlapík, který studoval (na základě grantu od vlády z Bali) v Brně Češtinu a je takovým neoficiálním reprezentantem Bali pro ČR. Mimo jiné se ale i živí průvodcováním. Česky mluví skoro lépe než anglicky :) Po třech dnech v Padang Bai jsme se přesunuli do Ubudu, což je takové kulturní centrum Bali. Malé městečko, plné krámků s poklady pro turisty, večerních kulturních představení a hlavně velkého trhu. A hipíků všeho ražení :)

Z Padang Bai do Ubudu jsme jeli minibusem a přivítání bylo docela veselé. Minibus nás vyhodil v Ubudu u jedné restaurace a k hotelu jsme to měli ještě docela daleko. Zkusili jsme oslovit pohotové taxikáře, ale ti po nás chtěli nehorázné peníze. Tak jsem zaexperimentoval a zkusil objednat svezení přes Uber – auto přijelo během chvilinky, ale sesypali se na něj na chudáka taxikáři a vyhrožovali, že mu rozbijí auto, takže raději rychle ujel. Nám nezbylo než poodejít o kus dál a tam už objednání dalšího Uberu proběhlo bez problémů a my se konečně mohli ubytovat v Gajah Biru.

Další dny jsme strávili výlet po okolí se Sukim – na každý den nám sestavil program s památkami a přírodou v jedné části Bali. Byl to trochu maraton, ale asi je to takhle nejjednodušší cesta jak vidět kus Bali. Někteří volí cestu po vlastní ose (půjčí si motorku) – vzdálenosti jsou ale docela dlouhé a na motorce ne moc pohodlné, plus je velice jednoduché se ztratit (značení v Indonésii je mírně řečeno sporadické). Navíc se od průvodce člověk dozví spousty zajímavostí, co se nikde nepíšou. Tak mohu jedině doporučit. Poslední den jsme odlétali z Bali o půlnoci – Suki s námi strávil den po památkách a vše naplánoval tak, aby nás na konci v 10 večer vyhodil na letišti. Prostě parádní servis.

Z věcí, které opravdu stojí za to vidět a zažít na Bali bych doporučil následující. Zajít na ohnivý tanec Kecak v Ubudu, navštívit opičí prales a nepřeskočit ani trh. Tira Empul (svatý pramen) je zajímavý zážitek a dobrodružné povahy se můžou i cáchnout :)  Tirta Gangga (vodní palác) je opravdu krásný a stejně tak chrámy Besakih a Puru Ulun Danu Bratan. Samozřejmě zážitek z Asie by nebyl kompletní bez nějakých těch rýžových políček a sopky :) K vidění je toho ale spousta dalšího a je to asi jenom otázka času a preferencí. Plus nezapomenout na surfování v Kutě!

Na Borneu jsem byl už celkem 4x a vždy to bylo úžasné. Pro Scuba Junkie dodnes udržuji jejich weby a mám tak jistá privilegia, což by bylo škoda čas od času nevyužít :) Po adrenalinové cestě do Manily jsme byli rádi, že cesta proběhla bez zaškobrtnutí. Večer po příjezdu jsme strávili noc v Semporně (neuvěřitelně se za 3 roky, co jsem tam nebyl, proměnila – k lepšímu) a druhý den hned ráno vyrazili lodí na Mabul, kde jsme měli zajištěné na týden ubytko a potápění, včetně jednoho dne na Sipadanu.

Potápění na Mabulu a v okolí je zhruba stejné, jak si ho pamatuju – i ve Scuba Junkie stále ještě zůstalo pár známých tváři z doby, kdy jsem pro ně pracoval a resort je stále příjemný. Viditelnost obecně nebyla nic moc, ale my stejně hledáme hlavně malé věci, tak to moc nevadilo. Nevím, jestli už jsem tak zhýčkaný nebo jestli opravdu života pod vodou i tady ubývá, ale obecně se mi zdálo potápění trošku chudší. Možná nám tu prostě jenom chyběl divemaster Rob, který byl v hledání malých a vzácných potvor nepřekonatelný :)

Hned třetí den po příjezdu jsme jeli na Sipadan – jedno z nejlepších míst na potápění na světě, známý množstvím žraloků, želv a obrovským hejnem malých barakud. Sipadan je národní park, kam pouští pouze 120 potápěčů za den (každý dive-shop má přidělené určité množství), takže se tam dostat bývá problematické. Scuba-Junkie díky blízkosti z Mabulu dokáži do jednoho dne nacpat 4 potopy (odjíždí se v 6 ráno), abychom si to opravdu užili – den je to dlouhý, ale zážitek maximální. Bohužel jsme neměli štěstí na nic „výjimečného“ (jako whaleshark, kladivoun, atd.), ale i tak to byla paráda – spousta různých žraloků a pro mne navíc bonus v podobě největšího tuňáka (cca 1.5m), kterého jsem v životě viděl.

Smůla nás ale bohužel pronásledovala i tady. Hned třetí den se s Pephánkem rozloučilo i tělo foťáku, co jsme původně mysleli, že vykoupání přežilo. To znamenalo, že máme z Bornea minimum fotek, ale na druhou stranu měl Pephánek šanci si konečně také užít potápění bez rozptylování s kamerou. Já jsem zase projevil další příznak pokročilého věku – nějak jsem si v hlavě posunul den našeho odjezdu a se všemi se v pátek ráno začal loučit, že odpoledne odjíždíme. Pak se ke mně přitočila Chris (manažerka) a upřímně se podivila, protože nás měla napsané ten den ještě na potápění. No, nakonec pořád je lepší být překvapený dnem potápění navíc než naopak, že? Ale Pephánek si ze mě kvůli tomu bude dělat legraci asi už pořád :)