Opět začnu sopkou Agung. Jak jsem psal v předchozím článku, na Alor jsem se díky bublání Agungu nedostal (zavřeli letiště na Bali). Amed je vesnice cca 15km od Agungu a byl tak zahrnutý do evakuační zóny. Po týdnu na Lembonganu se ale situace trošku uklidnila a díky mému každodennímu vyptávání „neotevřete Amed?“ si u Two Fish řekli, že vlastně proč ne. Lidem výplatu stejně dávat musí, evakuační zóna byla zmenšena na 10km a tak dive-shop otevřeli jenom pro mě :) Bylo trošku zvláštní být jediným zákazníkem, ale tím pádem jsem měl moře sám pro sebe a co si víc přát! Každé ráno jsme zkoukli jak moc se kouří z Agungu a vyrazili pod vodu.

Amed jsem objevil letos na jaře a zjistil, že je to opravdový ráj. Navíc je polohou super jako poslední zastávka před cestou domů – člověk se tu může potápět do poslední chvíle a je jistota, že stihne letadlo. Hned po příjezdu jsem přesvědčil divemastery na noční potop – po Lembonganu jsem měl absťák. A zcela oprávněně – hairy frogfish, starry night octopus a spousty dalších potvor hned během první hodiny. Navíc se tu jede podle „muck-dive“ pravidel, takže z vody nás vyžene buď limit vzduchu nebo 75 minut. Většinou dojde až na to druhé a i to je relativně pružná hranice :) 

Další dny se potápěcí nirvána opakovala s každým dalším potopem. Občas jsem sám sebe překvapil. Povedlo se mi kupříkladu samotnému najít blue-ring octopus (takový zlatý grál potápěčů) – navíc byla neuvěřitelně přátelská a nechala se ode mne fotit snad 5 minut. Opravdu snad nebyl jediný potop, kdy bychom neobjevili něco výjimečného – ostatně mrkněte do galerie na fotky. To vše navíc korunované absolutní pohodou díky absenci jiných potápěčů. Něco mi říká, že jsem tu nebyl naposledy a jenom doufám, že se sláva Amedu příliš nerozkřikne a nestane se tady z toho druhý Lembeh.

Agung  - sopka na ostrově Bali. Tenhle rok si pobublávala už od září. A znovu probudit se rozhodla těsně před mým příletem na Bali. Původní plán byl dorazit na Bali v neděli večer a v pondělí brzy ráno odletět na Alor. První část vyšla, ale ráno mě na letišti přivítaly davy lidí a všechny lety zrušené. To se bohužel opakovalo i další den a já se rozhodl již dál nečekat a změnil plány – místo Aloru vyrazit za potápěním k Two Fish na ostrov Lembongan. Na Lembongan se jezdí z Bali lodí z pláže Sanur, takže na to kouřící Agung neměl vliv :)

Lembongan je zatím poměrně málo turisticky vyhledávaný a má stále ještě relativně nedotčenou atmosféru. Turisté a zázemí pro ně tu samozřejmě je, ale uličky jsou zatím prašné, většinu dopravy zajišťují motorky a místní s úsměvy a přátelskou náladou nešetří. Resort Two Fish byl docela luxusní a navíc jsem se zde shledal se starými známými z Amedu, které sem díky zavřenému resortu převeleli. Navíc se tu akorát konalo IDC (kurz pro instruktory potápění od PADI), takže bylo kolem živo.

Na Lembongan se jezdí hlavně za Mantami. Ono se tedy za nimi jezdí i ze Sanuru nebo Padang Bai, ale z Lembonganu je to přece jenom trošku blíž. Téměř standardní kombinace je první potop na Manta Point a druhý na Cristal Bay, kde je šance vidět Mola mola (což se mě zde již jednou povedlo). Problém byl, že ani na jedno nebyla sezóna. Na Manta Point jsme jeli 2x, poprvé jsme zahlédli jednu mantu z dálky, ale druhý výlet byl výrazně úspěšnější a stál za to. Na mola-mola jsem (ne)překvapivě štěstí neměl :( Většinu času jsme tak jezdili na severní stranu, kde jsou k vidění nějaké ty menší i větší potvory a hlavně je tam klidnější moře.

Problém s potápěním na Lembonganu je ten, že zátoka, kde jsou všechny lodě, je opravdu mělká a dostupná v podstatě jenom za přílivu. To znamená, že dive-shopy dělají pouze 2 potopy dopoledne a odpolední nebo noční jsou vyloučené. Navíc je Lembongan proslulý divokými proudy, takže o důvod víc proč tu noční potopy nejsou v módě. No a proudů jsme si tu opravdu užili! Bohužel se to podepsalo na fotkách – při některých potopech prostě nebylo fyzicky možné fotit. Bohužel jsem se nedostal na nechvalně proslulý Blue Corner – místo, které je známé tak silnými proudy (které navíc vedou na volné moře), že už tu pár lidí nenašli (včetně jedné češky). Super-úplněk znamenal extra silné proudy a na Blue Corner se tak nikomu z nějakého důvodu nechtělo - snad příště :)

Na Malapascua jsem byl před pár lety s Ondřejem a od té doby jsem přemýšlel o návratu. Na thresher sharky jsme neměli vůbec štěstí a navíc je tam toho pod vodou k vidění výrazně víc. Dlouho jsem to odkládal, protože se tam chtěl podívat i Pephánek, ale to bych se asi nikdy nedočkal :) Z Boracay jsem vyrazil po obědě, v 15h mi letělo letadlo z Caticlanu do Cebu. V Cebu jsem poprvé vyžil MyBus, který za 25php jede z letiště až k SM City Mall, kde jsem měl ubytko. V sobotním odpoledni to zabralo téměř hodinu.

Cesta na ostrov je stále stejně bědná a zdlouhavá. V Cebu na severním autobusovém nádraží jsem nasedl na Ceres autobus směr Maya (200php). O krásných téměř 6 hodin později jsme konečně dorazili do přístavu. Od mé poslední návštěvy stihli postavit nový přístav. Jenže opět v místě, kam při odlivu lodě nemohou (doh!) a tak se k nim jezdí pramičkou (20php). Loď na Malapascua jezdí cca každých 30 minut (100php) a nebo když se nashromáždí dost turistů :) Půl hodina na lodi a konečně na místě! Tedy přesněji tak půl kilometru po pláži od Evolution – na mapě to vypadalo jako kousek, ale se skoro 40kg výbavy na zádech jsem to došel z posledních sil :)

Ještě v den příjezdu jsem hned vyrazil na noční potop – a nezklamal! Spousta krásné havěti, mimo jiné 2mm „velké“ bobtail squids, miliony různých krabíků a další potěchy pro oko a duši. Druhý den budíka na 4h ráno a ve 4:30 odjezd za thresher sharky. Oproti minulosti (prý) našli nějaká nová místa kde se dají vidět, takže už to není tak strašně přelidněné. Skočili jsme do vody a vše nasvědčovalo tomu, že se minulost bude opakovat. Po 30ti minutách ani ploutvička. Já jsem byl jako jediný na nitroxu, takže všichni ostatní už museli nahoru a my dole zůstali s divemasterem sami. A stal se zázrak – najednou se objevil thresher! Krásných 5 minut před námi dělal kolečka v cleaning station a nahoru nás vyhnalo až deco :)

Zbytek týdne se nesl v rytmu 2 denních a jednom nočním potopu. Postupně jsem se sžíval s novým (starým) foťákem a snažil se ho Pephánkovi neutopit. Je tu k vidění spousta krásných věcí: mořský koníci, pygmy seahorse, stargazers, nudibranches, atd... No, pár fotek se i docela vydařilo, tak šup do galerie :) Návrat jsem měl naplánovaný jako jeden zátah až do Manily. Vyrazil jsem z Malapascua v 7h ráno a kolem 15h jsem tak akorát dojel na letiště. Pak už jenom krátký let a v Manile jsem byl v pohodě ve 20h.

Podzim, v Praze zima a na Boracay začíná sezóna pro kitesurfing. Ideální čas sbalit kufry a vyrazit! Oproti loňsku tu přibylo turistů (stále trvá obrovská převaha Korejců a Číňanů), ubylo prostoru na silnici a konečně spolupracovalo počasí! Minulý rok byl opravdu smolný, ale letos alespoň trochu foukalo téměř každý den, paráda!

Špatná zpráva je, že ani po roce se mé nadání pro kitesurfing neobjevilo. Dobrá zpráva je, že to jakž-takž jde i bez nadání :) Prvních pár dní jsem trávil vzpomínáním na zapomenuté techniky startu a jízdy, ale poté už jsem křižoval zátoku docela statečně. V pár případech i výrazně rychleji, než by se mi v danou chvíli líbilo a zdálo bezpečné :) V druhé půlce pobytu jsem se usnesl, že je na čase naučit se „otáčky“ (změny směru, aniž bych si mezi tím sedal do vody). Chyba, velké chyba! Vzal si mě do parády jeden z instruktorů a hned mi vysvětlil, že jezdím úplně špatně... Směr boků, přenášení váhy, zabírání prknem – všechno jinak! Takže další dny jsem se opět trápil přeučováním, ale poslední dva dny už se mi konečně i pár otoček začalo dařit. Pokračování příští rok!

Když nefoukalo nebo nebyl zrovna příhodný odliv, tak jsem se potápěl opět s Free Willy na druhé straně ostrova. Letos jsem se konečně dostal i na méně navštěvovaná místa jako je Crocodile Island (dobrý pro macro) a taky Tripod (vrak letadla). Letadlo na potopení před 5ti lety prý věnoval jeden Rus, protože už se mu nevyplatilo ho opravovat. Jenom se úplně nepovedlo posazení – při potápění se jim utrhla zátěž na jedné straně, letadlo se otočilo a skončilo vzhůru nohama. Škoda. Poprvé jsem také používal Pepouškův foťák a zažíval peklo s učením se jeho ovládání – zlatý můj předchozí kompakt :)

Moje druhá návštěva Vegas – tentokrát díky pozvání jednoho z klientů, kteří tam prezentovali na výstavě o letectví NBAA. Měla to pro nás být příležitost poznat víc lidí z týmu, okouknout konkurenci a taky si trošku užít zábavy. Ubytování jsem nám (hlavně z finančních důvodů) vybral kousek stranou od stripu v Ellis Island Casino – a podle toho co jsme slyšeli od klienta o kvalitě pokojů v MGM, dobře jsem udělal. Pěšky na monorail a strip to bylo 10 minut, takže za rohem :)

Cestou do LV nás potkaly dvě nepříjemnosti. První byl v New Yorku výpadek imigračního systému (i to se evidentně může stát), takže jsme strávili ve frontě přes hodinu, než ho nahodili – to mělo za následek zběsilý úprk na spojení (stihli). Druhá nepříjemnost byl bacil, kterého na mě nějaký dobrák v letadle plivnul a který se mě držel i ještě pár dnů po návratu do Prahy. Díky tomu jsem sotva fungoval a místo nočního života odpadal do postele už v pozdních odpoledních hodinách :(

Z Vegas jsme si tak moc neužili – já prohrál $50 na ruletě, zato Peťovi se povedlo naopak $100 na automatech vyhrát :) Jeden večer jsme vyrazili na představení O od Cirque de Soleil (nějaké jejich představení tu má každý večer v podstatě každé větší kasino). Já si vybral O2 kvůli unikátnosti – téměř celé se odehrává ve/nad vodou a artisti předváděli opět věci nevídané... Rozhodně doporučuji!

Poslední den jsme měli pracovně volno, tak jsme vyrazili na výlet k Hoover Dam. Já jsem o přehradě a její minulosti viděl pár dokumentů, ale projít se po ní je zážitek. Vyrazili jsme i na prohlídku do vnitra přehrady, která také rozhodně stojí za to. Tak celkově Vegas hezké, jenom přístě pokud možno bez bacilů, aby si tam člověk užil taky trochu toho nočního života a měl pak doma co zapírat :)

Izrael je jednou ze zemí, o které jsem si nikdy nemyslel, že uvidím. Historie náboženství mě moc nezajímá, zbraně a vojáky nemám rád a o potápění v té oblasti jsem nikdy ani neslyšel. Pak se tam ale přesunul Ondřej s rodinou, já si z neznámého důvodu pořídil rEvo rebreather a tak nezbylo než vyrazit. Původní plán byl potápět se v Eilatu, zajet do Jordánska do Petry a ve zbylém čase zkouknout i nějakou tu památku v Izraeli. No, jak už to tak bývá, plány se malinko změnily, ale kdo by si stěžoval :)

Předně k potápění. Na rEvu  jsem se potápěl naposledy před pěti lety a neplánoval k rebreatheru návrat. Je to hezké, ale náročné na provoz a údržbu, velice nepraktické na cestování a má smysl ho mít jenom když je hodně příležitostí ho potápět. No jo, pak se ale udály věci (více infa v létě 2018 :) a Ondřej mě zlomil k nákupu. To ale znamenalo někde začít trénovat – tudíž cesta za Ondřejem. Po příjezdu jsme strávili příjemný večer sestavováním a přípravou mého monstra – nastaly i chvíle, kdy Ondřej čistil kartáčkem o-kroužky nad záchodovou mísou (nekecám :). Po přípravě jsme k mírnému zděšení ochranky naběhli s naší výbavou do společného domovního bazénu a já zase po dlouhé době ochutnal rozkoš dýchání recyklovaného vzduchu. K mému velkému překvapení jsem toho zase tolik nezapomněl.

Úžasná Ondřejova manželka se uvolila pár dní pohlídat malou a my tak mohli vyrazit na pánskou jízdu do Eilatu za potápěním. Množství vybavení předčilo i moje nejhorší představy. Ještě, že Ondřej má minivan. Jak tohle v létě nacpeme do letadla opravdu netuším… V Eilatu jsme bydleli v parádním AirBnB u přátelského dědy a potápěli se s Palamida dive.  První den jsme dali přes 3h pod vodou a druhý den podobně. Poslední den jsem já už bohužel ochořel a tak musel pod vodu Ondřej s kamarádem beze mne – samozřejmě ten den viděli 3 delfíny… Ach jo! No ale celkově si rEvo docela pochvaluji, teď už jenom mít víc příležitostí k potápění na něm :) Pouze na okraj zmíním, že v Eilatu jsme byli na židovský nový rok, který poznáte podle toho, že celých 24hodin se doslova celé země zastaví – auta, letadla, obchody, automatické pračky (elektřinu kupodivu nevypnuli) a silnice pro jednou místo aut okupují děti na kolech.

No a co památky a cestování kolem? Cestou z Eilatu jsme se zastavili u mrtvého moře, což byla paráda – téměř doslova sedět na vodě je opravdu zážitek a slané opravdu je (vyzkoušeno :). Pak jsme s Ondřejem a malou Abinkou probrouzdali Jaffa, Jeruzalém, udělali si výlet do Caesarea, atd. – takže jsem památkám neutek a mám teď daleko lepší představu o skutečném utrpení Ježíše :) Z Tel Avivu mě nejvíc zaujala pláž, protože je plná krásných mladých lidí a v mém pokročilém věku je radost se na to koukat :) A nakonec i na tu bezpečnost došlo – při odletu jsem díky razítkům v pase absolvoval detailní pohovor o mých cestách (hlavně Indonésie zaujala – muslimové…) a následně strávil hodinu u rentgenu, kdy holčina hadříčkem otírala každou součástku foťáku od Pepouška (a že jich bylo). No, letadlo jsem stihl, takže všechno dobré :)

S plánováním okruhu nám pomáhal Praneeth a musím ho pochválit, opravdu to měl dobře vymyšlené. Chtěli jsme vidět téměř vše hlavní co na Srí Lance je a skloubit to do 2 týdnů nebylo úplně jednoduché. Ale povedlo se!

Anuradhapura – je původní hlavní město, kde byl založen na Srí Lance budhismus. Různých „stup“ a památek je tam k vidění spousta, ale v tom vedru jsme to nepřeháněli. Od průvodce jsme se dozvěděli mimo jiné i to, že stupy jsou vyplněné materiálem a každá by měla obsahovat nějaký posvátný předmět. V blízkém okolí je i místo (převis ve skále), kde bydleli první Buddhovi mnichové a také první nápisy (s pravidly jak se chovat, jak jinak ;). Vojtíška nejvíc zaujali netopýři usmažení na elektrickém vedení :)

Nilaveli – tady jsme původně chtěli strávit pár dní plážováním, ale bohužel nebyl čas. Nakonec nám tak musely stačit dva dny. Já s Pephánkem jsme jeden den vyrazili na potápění s Pearl Divers – bylo to ok, ale žádný zázrak. Na pláži se dělaly perfektní vlny, naprosto ideální na body-surfing, tak toho jsme si my i děti užili spousty.

Habarana – tady jsme udělali krátkou zastávku v místní řezbářské dílně. Holky neodolaly a nakupovaly se suvenýry :) Mistr řezbář nám ukázal různé druhy dřeva a dokonce i jak je možné je zbarvovat reakcí s citronem. Také se nám pochlubil velkou sochou slona, kterou za 4500 EUR prodal někomu do ČR. Další na řadě byla projížďka na slonech. No, kdybychom bývali věděli, tak bychom tam nelezli – rozhodně nedoporučuji. Bylo to trápení jak pro nás, tak i pro ta ubohá zvířata...

Pidurangala rock – je to skála naproti Sigirila. Výstup nahoru je trošičku náročnější (musí se místy šplhat po kamenech), ale zvládly to i děti v pohodě. Nahoře je pak nádherná vyhlídka do okolí a na Sigiriu. Rozhodně doporučuji nevynechat.

Sigiria - jedna z hlavních atrakcí na Srí Lance a podle toho také vypadá. Turistů je tam víc než prostoru, takže při výstupu nahoru jsem si přišel jako ve frontě k pokladně v Albertu. Ale i tak to stálo za to – nahoře jsou zbytky původního města, které mi hodně připomínaly Macchu Picchu. Perličkou je, že poslední část výstupu (od lví brány) je lemována hnízdy divokých vos, které se prý občas zblázní a začnou útočit na lidi – podle některých je to pomsta duchů za zneuctění památky :)

Kawdulla – je rezervace pro slony a safari, spojená s Minneriya. Místní průvodci poradí do kterého parku vyrazit, podle toho kam se zrovna sloni přesunuli. My jsme měli štěstí, že jsme vyrazili hned po obědě, kdy v parku nebylo tolik aut, takže jsme viděli víc slonů než turistů. Při návratu už přes hradby jeepů sloni v podstatě nebyli vidět. Sloni byli ale krásní, přišli se na nás podívat i docela blízko a dokonce jsme viděli i 4-týdny staré mládě. Jinak z další fauny pár ptáků, krokodýl a opice. Zajímavostí je, že v období dešťů je v podstatě celý park zatopený.

Dambula cave temple – obrovský zlatý Buddha a jedním slovem kýč (tedy přesněji spodní chrám u silnice). Pak jsme vyšli nahoru po schodech do starého chrámu (jeskyně ve skále) a tam to bylo moc hezké. Navíc si tam hrála tlupa moc roztomilých a fotogenických pidi-opiček. Cestou dolů zpět jsme poprvé a naposledy na Srí Lance zmokli :)

Matale spice and herb garden – tady jsme se zastavili cestou do Kandy. Věnoval se nám super chlapík, co dokonce uměl trošku česky (asi se tam Praneeth s turisty z ČR zastavuje často :). Holky byly unešené z různé přírodní kosmetiky a léků. Největší úspěch sklidil krém na likvidaci chlupů – chlapík provedl demonstraci ne Pepouškově lýtku a opravdu po cca 5ti minutách nanešení krému měl Pephánek na jinak chlupatém lýtku slušivou lysinku :) Já se ještě k vyzkoušení na tvářích (a hlavě) neodvážil, ale velice vážně o tom uvažuji – konec holení!

Kandy – naše první setkání s opravdovou Asií jak má být. Úzké uličky, chaotická doprava, charakteristická vůně, prostě paráda :) Půl dne jsme strávili v Royal Botanical Garden, která je opravu hezká (mají tam obrovský bambus a i stromy, na kterých rostou dělostřelecké koule). Večer jsme šli na „kulturní show“, kterou bych slušně nazval nudnou. V Kandy je také Tooth Temple, kde má být uchován zub Buddhy (ale všichni vědí, že tam není, jenom se tváří, že ano). V roce 1988 tam teroristi odpálili bombu a v podstatě celý chrám tak museli znovu postavit. V prvním patře je na stěnách namalován příběh zubu – mně osobně se líbilo jak elegantně zub pomohl vyřešit období sucha (povodní ;).

Tea factory – po cestě do Nuwara Elya jsme se zastavili v jedné z továren na čaj. Továrna vypadá a funguje téměř beze změny snad ještě od dob britského impéria. Stroje jsou minimálně 50 let staré. Ochutnávka čajů dopadla dle očekávání – vyhrál ochucený, protože ty silné černé se prostě nedají pít :) Čas sklízí ručně a keříky orvou vždy celé. Výhledy do okolí jsou tam ale úžasné. Cestou jsme se zastavili ještě u Rambola vodopádů, které jsou unikátní tím, že přistup k nim vede přes restauraci :) Mně osobně nejvíc potěšily jahůdky, co tam babči prodávaly u silnice.

Nuwara Elya – takhle si představuji typické koloniální městečko. Je docela vysoko, takže jsme vytáhli i teplejší oblečení. Večer jsme vyrazili na procházku do místního parku, kde jsme narazili na dětské hřiště. Totálním unikátem bylo ruské kolo poháněné (podle mě) motorem ze sekačky na trávu. Aby se vůbec roztočilo, tak musel vždy jeden z obsluhy vylézt po žebříku nahoru a vlastní vahou přispět k rozpohybování :)

Horton’s plains – další z míst, kam se většina turistů na Srí Lance vypraví. Je to park s pohodovým 11km dlouhým trekem a vyhlídkou „konec světa“, ale ta mě zase tolik neuchvátila. Cestou mě nervoval „klikací“ zvuk, který jsme nedokázali určit, až nám kolemjdoucí poradili, že ho dělají žáby. Hodně překvapila nekompromisní konfiskace veškerých plastových tašek a obalů na začátku treku – v parku je to ale vidět, nikde žádné odpadky nejsou. Na závěr jsme se ještě zastavili v místním „muzeu“ parku, které je pozoruhodné bojkotem umělého světla a téměř absolutní absencí exponátů. Pouze v jedné místnosti jsme našli tři děsivě vypelichaná vycpaná zvířata a strašidelné cosi naložené v lihu :)

Ella – je milé a malé městečko, zjevně oblíbené hipíky a „esoteriky“ všeho druhu. Když už jsme nemohli jít na nejvyšší horu Srí Lanky (Adams Peak), tak tady jsme si to vynahradili výstupem na „Little Adams Peak“ – místní kopeček s výhledem na ten pravý :) Druhý den ráno jsme pěšky vyrazili na 9-arch bridge – pitoreskní železniční most. Vrcholem zážitku bylo mé selhání v navigaci, kdy jsem místo návratu do Ella po kolejích zavelel k cestě po prašné silnici. To jsem ale netušil, že ta je dlouhá dobrých 6km a my měli stihnout za hoďku vlak. Naštěstí nás zachránil kolemjedoucí tuk-tuk, do kterého se nás všech 6 s radostí nacpalo a užili si tak divokou jízdu v pravém asijském stylu. Minimálně děti byly nadšené :) Odpoledne jsme jeli vlakem ve vyhlídkovém vagonu do Haputale – panoramata cestou byla moc hezká.

Cesta do Yala – první zastávka v Dowa Rajamaha klášteru, který je zajímavý ´pouze tím, že je v něm ve skále vytesaný Buddha. Dále po cestě Rawana vodopády – vcelku žádný zázrak a nejvíc pozornosti tak lákala cedule s varováním, že tam zemřelo už 36 lidí (uklouzli a spadli dolů). Když jsme sjeli do rovin, čekal nás klášter Buduruwagala. Ten má pro změnu Buddhů ve skále vysekaných 7 a od průvodce jsem se dozvěděl, že v roce 2400 čekají 30tou reinkarnaci Buddhy, tak to už je za chvilku :) Pro Evu to byl zážitek tak zásadní, že tam doslova omdlela (asi lehký úžeh).

Yala – nejznámější park a safari na Srí Lance. Já ho původně chtěl přeskočit, protože spousta cestovatelů varovala před nájezdy jeepů s turisty – Praneeth nás ale přesvědčil ať na safari jdeme a dobře udělal. Zážitkem už je příjezd do parku – silnici blokovalo několik slonů, kteří nekompromisně vybírali výpalné ve formě malých melounků. V parku samotném jsme viděli spoustu zvířat (jeleni, pávi, opice, orli, atd.), včetně taháku největšího: levharta. Toho jsme zastihli u napajedla a pak se líně prošel pár metrů od našeho jeepu na cestě za odpočinkem do křoví. Paráda!

Gale a okolí – tohle byla naše poslední zastávka. Cestou do pevnosti Gale jsme si vyfotili ikonické „rybáře na kůlech“ (chtějí za fotku 500!), zastavili se u zavřeného majáku a pak strávili pár hodin procházením po pevnosti Gale. Je to takové mini-městečko postavené a opevněné Holanďany, se spoustou kostelů. Na válení u moře byly příliš velké vlny, tak jsme se ještě zajeli podívat do dolu na měsíční (a jiné kameny) a pak na želvičky do jednoho z chráněných center. Tady jsem se dozvěděl, že samiček se líhnou jenom 2%, takže ty si nechávají až do 3 let a pak je teprve vypouští. To želví kluky předhodí přírodě hned – spravedlnost? :)

Nejen potápěním živ je člověk a občas je potřeba někam vyrazit i s rodinou a nasbírat nějaké ty bílé body :) Pephánek přišel s dobrým nápadem vyrazit na Srí Lanku – sice tam přes léto není úplně ideální sezóna na válení se u moře, ale na cestování je to ideální. Po delším zkoumání místní dopravy a zkušeností ostatních jsem se rozhodl pro variantu pronajmutí auta i s řidičem. Na hedvábné stezce lidé hodně doporučovali Sri Lanka Ridic a s ním jsme nakonec cestu i k naší velké spokojenosti absolvovali. Pro rodiny s dětmi je to ideální řešení a i bez dětí je to výrazně pohodlnější a rychlejší než místní doprava, takže rozhodně doporučuji.

Praneeth nám pomohl i s naplánováním našeho dvou-týdenního okruhu tak, aby nám to co nejvíce navazovalo, každý den jsme něco viděli a netrávili příliš mnoho času přejezdy. Ubytování také vybíral on a až na jednu výjimku bychom si sami asi lépe nevybrali. Nakonec jsme zvládli vidět téměř vše, jenom na tu nejvyšší horu se už nedostalo.  Já a Pephánek jsme zkusili v Nilaveli potápění, ale žádný zázrak to nebyl. Jediné drama se tak odehrálo až při odletu – letěli jsme s FlyDubai, kteří usoudili, že je dobrý nápad nás každého posadit někam jinam. Že by 6ti leté dítě asi ještě mělo být s rodičem je nenapadlo a my tak museli prosit spolucestující o výměnu místa.

To bylo ale jediné zaškobrtnutí. Naštěstí i horečka dengue se nám vyhnula, přestože si na nás komáři s radostí smlsli, repelentům navzdory. Výlet na Srí Lanku vřele doporučuji – je to ideální kombinace moře, pláží, přírody, safari a památek.

Vízum do Indonésie je jenom na 4 týdny, tak jsem si na poslední týden pobytu naordinoval co jiného než své oblíbené Filipíny. Na Palawan a Malapascuu jet sám nesmím, to by mi Pephánek neodpustil. Navíc jsem tušil hodně práce, takže jsem zvolil jistotu v Puerto Galera – relativně dobré potápění a hlavně solidní internet. Z Bali mají Cebu Pacific Air let přímo do Manily a to tak dokonale, že jsem ještě stihl ten samý den přesun do Tagaytay (ten jsem si natrénoval již minule). Chtěl jsem tentokrát totiž konečně vidět jezero v sopce, která je v jezeru – Taal.

No, je to typická turistická past. Na internetu jsem si načetl, jak se tam dostat po vlastní ose a vyhnout se „cestovkám“. V Tagaytay jsem si druhý den ráno chytil tricycle a dohodl se s ním, že mě hodí do Talisay a pak zase vyzvedne (500php). Původní idea byla (dle internetu) si v Talisay najít loď, která by mě hodila na ostrov za nějaký rozumný peníz. To se nakonec ukázalo jako téměř nemožné – ani po velkém smlouvání na několika místech jsem se nedostal pod 2500php, uf :( No nic, cesta na ostrov je cca 30 minut a dál následuje další etapa turistického cirkusu. 

Při vyjednávání vám dramatickým hlasem líčí, že výstup je 5km dlouhý, celý do kopce a bez koně je prakticky nemožné ho fyzicky zvládnout. Já, díky internetu (a navíc nechuti ke koním :), jsem jim na to neskočil a trval na pěší tůře. Pozor, ale i na takové jsou tu připraveni – průvodce (samozřejmě nutnost, protože na vyšlapané pěšině bych se jinak sám ztratil…) po cca 500ti metrech pohodové chůze do mírného svahu zastavil u prvního křížku a zahlásit, že tohle je první ze 14ti „stanic“ a jestli se na to necítím, že tady je poslední možnost zapůjčit koně. Pche, ulice v Praze jsou horší než tohle. Vzdálenosti mezi následujícími „stanicemi“ se pak zázračně zkracovaly až na závěrečných cca co 50 metrů :)Taal je druhá nejaktivnější sopka na Filipínách. Už cestou nahoru jsem na pěšině viděl několik míst s unikající párou a troškou síry kolem. Po výstupu na hranu kráteru (můj odhad je tak 2km, převýšení možná 150m – pohodová chůze cca 30 minut od přístavu) se nabídne výhled na jezero v kráteru. Technicky je to vlastně kráter v kráteru a jezero v jezeru :) Výhled je bohužel vše, co se tu dá zažít. Sestoupit dolů k jezeru se smí prý jenom na zvláštní povolení od úřadů. Škoda je to o to větší, že voda v jezeře je prý vařící a plná síry. Pro všudypřítomné korejce a číňany (které tam vyvláčeli chudáci zmožení mini-koníci) místní připravili zábavu spočívající v odpalování golfových míčků do jezera. Takže výhled pěkný, ale když to (dle slov klasika) srovnám s výletem na Kokořín, tak nevím, jestli to opravdu stálo za to.

O Puerto Galera snad už ani nemá cenu psát – byl jsem tu potřetí a nic moc se tu nezměnilo. Tentokrát jsem na bydlení zvolil LaLaguna Villas a mohu jenom doporučit. Bydlení krásné, na samém konci Sabangu, takže klid a po troše pátrání i internet super rychlý. To s potápěním byla trochu potíž. Srovnávat s Amedem, Lembeh nebo Komodo to tu samozřejmě nelze a ani jsem nic velkého nečekal. Ale co mě velice nepříjemně překvapilo, byla teplota vody. V Indonésii jsem si zvykl na krásných 29-30C. Tady jsem skočil do vody a málem se teleportoval zpátky na loď – 24C! To je teplota, při které už po 20ti minutách koukám na hodinky kolik ještě zbývá, po 30ti doufám, že někomu dojde vzduch a po 40ti už se těším na safety-stop. Takže jsem skončil na jednom potopu denně a většinu času strávil prací - u bazénu a s drinkem, takže vlastně dovka jak má být :) 

Pephánek po Komodo a Kupangu odsvištěl zpět do práce, ale já v Indonésii plánoval ještě dva týdny strávit. Oba pobyty jsem si zařídil u Two Fish Divers, se kterými jsem měl již předchozí výborné zkušenosti. První na řadě byl Lembeh – světově proslulý mezi potápěči, co mají rádi malé a zvláštní potvory. Já tam již jednou s Pephánkem před lety byl, ale černého písku a malých potvor není nikdy dost a tady se dá vidět opravdu hodně. Nebyl jsem si jistý, jestli mi pobyt opravdu vyjde, protože týden před mým příjezdem se nad nimi utrhl kus svahu a resortem se prohnala řeka bahna. Naštěstí vše zvládli rychle opravit a já na místě (až na velké holé místo na vršku svahu) téměř nic nepoznal.

Potápění ani resort nemá cenu popisovat znovu – od mého posledního pobytu se nic nezměnilo. Celých šest dní jsem udržel rutinu dvou potopů dopoledne a jednoho nočního. Denní byly na střídačku (některé úžasné, jiné „jen průměrné“), ale noční byly téměř bez výjimky super. Two Fish se také hodně zlepšili s internetem, takže jsem v mezerách mezi potápěním (a po nocích) mohl bez problémů dohánět práci. A ještě jedna věc se za ty léta (kupodivu) zlepšila – moje hledací schopnosti. Průvodcům se samozřejmě ani zdaleka nevyrovnám, ale třeba když jsem sám objevil baby ambon scorpionfish, chlubil jsem se tím na lodi každému :)

Z Lembehu jsem se přesunul do Amedu na Bali. Upřímně se přiznám, že jsem o existenci Amedu neměl ani tušení – myslel jsem, že na Bali už mám odpotápěno vše, co stojí za to. Jaký omyl! Narazil jsem na něj díky Two Fish, kteří tu mají jednu ze svých základen. Už na Lembeh mi jeden z návštěvníků bájil, jaké je na Amedu potápění a že tam dokonce jsou rhinopias. Cesta z letiště je ještě o hodinu delší než do Padang Bai – to je ta špatná zpráva. Všechny další už jsou jenom dobré :) Resort je relativně malý, ale hned u moře, s bazénem a vesnička Amed je pidi, takže pro relax a potápění dokonalé. Jo a internet rychlejší než kdekoliv jinde, takže i pro práci dobré.

No a teď konečně to potápění. Jedním slovem nádhera. Hodně mi to tu připomnělo pláž v Dauinu na Filipínách. Hned první den jsem měl soukromý výlet na místo Sidem – kombinace černé pláže a sutě, plná nádherných překvapení. Jen jsme se potopili, hned na prvním větším šutru na nás čekala mosaic chobotnička. O kousek dál pár Harlequine krevetek, následovaných dvěma rhinopias… Tohle je jedno z míst, kde ani 75 minut na jeden potop prostě není dost a člověk by tam nejraději bydlel. Noční potop na pláži přímo před resortem se nesl v podobném duchu – uvítala nás mimic chobotnice a dál už nechám básnit fotky :) Tři dny tu byly jednoznačně málo – Amed si tak přidávám na svůj „to-do again“ list. A brzy, než se to tu moc proflákne :)